ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.5294.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 5294/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. D. , zastoupeného JUDr. Josefem Havlíčkem, advokátem, proti žalovanému J. Z. , zastoupenému Mgr. Reginou Komárkovou, advokátkou, o 350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 373/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2008, č. j. 21 Co 205/2007-53, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 22.450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Reginy Komárkové, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi dne 22.10.2002 se žalobce domáhal, aby soud žalovanému uložil „povinnost zaplatit mu částku 350.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od data 9.2.1994 do zaplacení“ a rozhodl, že „uspokojení této pohledávky se může žalobce domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, tj. domu čp. 6 na st. 405, zapsaného v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v B. na LV pro obec a k.ú. P.“. Uvedl, že „smlouvou o půjčce ze dne 8.2.1993 půjčil manželům Z. a J. Č. částku 350.000,- Kč“; že „půjčka byla poskytnuta na dobu jednoho roku a vrácena měla být nejpozději dne 8.2.1994“; že „k zajištění pohledávky z poskytnuté půjčky uzavřel dne 19.4.1993 s V. Z. zástavní smlouvu, kterou jmenovaná dala do zástavy dům čp. 6 na pozemku p.č. 405 v k.ú. P.“; že „Katastrální úřad v B. vklad zástavního práva povolil dne 5.5.1993 pod č.j. V 2-1417/93“; že „právní účinky vkladu nastaly dnem 21.4.1993“; že „v bodě III citované zástavní smlouvy se V. Z. zavázala, že v době trvání závazku bez souhlasu zástavního věřitele zastavenou nemovitost smluvně nepřevede“; že však „darovací smlouvou ze dne 15.3.1996 - přestože dluh z půjčky k tomuto dni nebyl splacen - zastavené nemovitosti převedla na žalovaného, který je jejím synem“; že „dlužníci ke dni 8.2.1994 na vyrovnání půjčky nezaplatili zcela nic“; že „jeho snahy o zjištění pobytu dlužníků prostřednictvím detektivní kanceláře anebo policie zůstaly bezvýsledné“ a že „jelikož uspokojení pohledávky nelze dosáhnout po smluvních dlužnících, nezbývá, než se uspokojení pohledávky domáhat ze zástavy“.
Městský soud v Brně (kterému byla věc postoupena usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13.10.2004, č.j. 10 C 1554/2002-22, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3.5.2006, č.j. 21 Nc 48/2006-27) rozsudkem ze dne 26.10.2006, č.j. 16 C 373/2004-35, žalobě vyhověl a současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 51.575,- Kč. Vycházel ze závěru, že „mezi účastníky nebyla sporná skutková stránka věci“; že „podstatou sporu byl rozdílný názor účastníků na právní hodnocení věci, tedy zda došlo k promlčení zástavního práva či nikoli“; že „právo na uspokojení ze zástavy vzniklo do 31.8.1998“; že „je třeba postupovat dle právní úpravy účinné do 31.8.1998“; že „zástavní právo je i přes svou uhrazovací funkci především zajišťovacím institutem“; že „z něj samotného povinnost nějakého plnění nevyplývá a o jeho majetkovém charakteru tedy lze úspěšně pochybovat“; že „skutečnost, že by zástavní právo mohlo být promlčeno, je vyvrácena též zněním §151f odst. 1 obč. zák. (ve znění do 31.8.1998)“; že „zástavní právo v režimu právní úpravy do 31.8.1998 promlčení nepodléhá“ a že „žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky ze zastavené nemovitosti“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9.9.2008, č.j. 21 Co 205/2007-53, napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.050,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.100,- Kč k rukám jeho zástupkyně. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že věc je třeba posuzovat podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998, na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že „zástavní právo má povahu práva majetkového“; že „kromě zajišťovací funkce plní i funkci uhrazovací a je zařazeno mezi věcná práva“; že „zástavní právo se jako majetkové právo promlčuje s omezením vyplývajícím z ustanovení §100 odst. 2 obč. zák., totiž že k promlčení nemůže dojít dříve, než se promlčí vlastní zajištěná pohledávka“; že „z ustanovení §100 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že na rozdíl od vlastnického práva nebylo zástavní právo vyňato z možnosti promlčení“; že „k promlčení zástavního práva dochází samostatně v tříleté promlčecí době, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé ve smyslu §101 obč. zák., tedy ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy“; že „je zde pouze omezení konce promlčecí doby v tom směru, že zástavní právo se nemůže promlčet dříve než zajištěná pohledávka“; že „ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem a manžely Č. dne 8.2.1993 je zřejmé, že splatnost půjčky byla stanovena na den 8.2.1994“; že „k promlčení práva zde došlo v obecné tříleté promlčecí době dnem 10.2.1997, když den 9.2.1997 připadl na neděli“; že podle předmětné zástavní smlouvy se „žalobce mohl domáhat uspokojení ze zástavy, pokud zajištěná pohledávka nebude zaplacena žalobci nejpozději do 8.3.1994“; že „poprvé se žalobce mohl domáhat uspokojení ze zástavy dne 9.3.1994“; že „tento den je také počátkem tříleté promlčecí doby ve smyslu §101 obč. zák.“; že „posledním dnem, kdy žalobce mohl u soudu podat nyní projednávanou žalobu, aniž by bylo právo promlčeno, byl den 10.3.1997“; že „řízení však bylo zahájeno až dne 22.10.2002“; že „žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně namítl promlčení“ a že proto „žalobci nelze právo přiznat, neboť je promlčeno“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“; že „zástavní právo je především institutem zajišťovacím, z něhož žádná povinnost plnění sama o sobě nevyplývá, a nejde proto o právo majetkové“; že „ani promlčením nedochází k zániku práva, takže i poté zástavní právo nadále trvá“; že „podle tehdejšího ustanovení §151b odst. 2 obč. zák., byla-li předmětem zástavy nemovitost, vznikalo zástavní právo až vkladem do katastru nemovitostí“; že „smlouva sama konstitutivní účinky neměla“; že „povolení vkladu se dělo správním rozhodnutím, k němuž byl povolán katastrální úřad“; že „zástavní právo v daném případě vzniklo rozhodnutím jiného orgánu dle ust. §110 odst. 1 obč. zák.“, a že proto „odvolací soud měl vycházet z 10-ti leté promlčecí lhůty“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný k dovolání žalobce uvedl, že „ustanovení §110 odst. 1 obč. zák. se nevztahuje na případy, kdy jsou práva a povinnosti zakládána smluvním ujednáním účastníků a vznikají až následným povolením vkladu příslušným katastrálním úřadem, nýbrž na situace, kdy tato práva jsou přímo zakládána rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu“ a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce „jako bezdůvodné“ odmítl nebo „jako neodůvodněné“ zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 8.2.1993, která byla zajištěna zástavním právem na předmětné nemovitosti, se stala splatnou - jak vyplývá z článku II. smlouvy o půjčce - dnem 8.2.1994. Protože právo na uspokojení této pohledávky ze zástavy vzniklo v době do 31.8.1998, soudy v souladu se zákonem dovodily, že se řídí i v současné době ustanovením §151f občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31.8.1998 (srov. též právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů).
Podle ustanovení §100 odst. 2 věty první občanského zákoníku se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od vlastnického práva - z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu. Závěr o nepromlčitelnosti zástavního práva nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998); uvedené ustanovení má z hlediska promlčení význam jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ, kdyby zajištěná pohledávka byla promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout její uspokojení z důvodu závazkového právního vztahu, a promlčení nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.1.2008 sp. zn. 21 Cdo 687/2007, který byl uveřejněn pod č. 124 v časopise Soudní judikatura, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.2.2008 sp. zn. 21 Cdo 888/2007, který byl uveřejněn pod č. 123 v časopise Soudní judikatura, ročník 2008).
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§101 občanského zákoníku]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§110 odst. 1 věta první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§110 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku).
V posuzovaném případě byla – jak vyplývá z obsahu spisu – pohledávka ze smlouvy o půjčce (která nebyla vymáhána v soudním ani v rozhodčím řízení) marným uplynutím tříleté obecné promlčecí doby (§100 občanského zákoníku) promlčena, a to dnem 10.2.1997. Jelikož v souzené věci zástavní právo nebylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu ani jiného orgánu (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí není takovým rozhodnutím) a nebylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, došlo k promlčení zástavního práva marným uplynutím obecné tříleté promlčecí doby běžící ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy. Z článku IV. zástavní smlouvy uzavřené dne 19.4.1993 vyplývá, že žalobce se mohl domáhat uspokojení ze zástavy poprvé dne 9.3.1994; tímto dnem také počala běžet tříletá promlčecí lhůta. K promlčení zástavního práva tak došlo zjevně již před zahájením řízení v dané věci (řízení bylo zahájeno až dnem 22.10.2002). V posuzovaném případě proto již, s přihlédnutím k vznesené námitce promlčení, není možné, aby se žalobce u soudu úspěšně domáhal uspokojení své pohledávky za žalovaným ze zástavy (srov. §100 odst. 1 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 22.150,- Kč (srov. ustanovení §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 22.450,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 22.450,- Kč, zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu