ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.5331.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 5331/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Petrem Volšíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 2170/161, proti žalované České republice - Katastrálnímu úřadu pro Karlovarský kraj v Karlových Varech , Sokolovská č. 167, o 103.004,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 20/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. září 2008 č.j. 10 Co 322/2008-177, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou podanou u soudu dne 30.6.2005 a posléze zčásti vzatou zpět) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila "na nevyplacených osobních příplatcích a doplatcích nemocenských dávek" za dobu od června 2002 do března 2005 celkem 103.004,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval od 1.5.1998 jako právník a že mzdovým výměrem mu byl s účinností od 1.6.1998 přiznán osobní příplatek ve výši 4.840,- Kč. Posléze došlo k tomu, že mu byl osobní příplatek snížen s účinností od 1.1.2001 na částku 4.100,- Kč, s účinností od 1.3.2002 na částku 2.400,- Kč, s účinností od 1.1.2003 na částku 1.110,- Kč a s účinností od 1.2.2003 mu byl osobní příplatek zcela odňat. Podle názoru žalobce mu žalovaná postupně snižovala (a posléze odňala) osobní příplatek "tak, aby se jeho celková mzda vždy, když došlo v závislosti na valorizaci mezd k jejich obecnému zvýšení, v podstatě nijak nezvyšovala nebo aby zůstala na stejné úrovni", ačkoliv se "na výkonu práce žalobce nic nezměnilo a k jeho práci nebyly ze strany žalované žádné negativní připomínky". Uvedený postup žalobce považuje za odporující ustanovením §7 odst.3 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. a §7 odst.3 nařízení vlády č. 330/2003 Sb. a je také v rozporu s "dobrými mravy". Protože "protiprávním snížením a odejmutím osobního příplatku" byl poškozen "též na výši vyplacených nemocenských dávek", žalobce požaduje, aby mu byla nahrazena i tato újma.
Žalovaná namítala, že osobní příplatek je "nenárokovou, fakultativní složkou platu a že o "jejím přiznání, zvýšení, snížení či odejmutí rozhoduje zaměstnavatel, a to také v závislosti na výši prostředků, které má na platy svých zaměstnanců k dispozici". Výše osobního příplatku stanovená žalobci bezprostředně po jeho nástupu do zaměstnání byla "spíše vyjádřením očekávání velmi dobrých pracovních výsledků či kvalitního plnění většího rozsahu pracovních úkolů" a ke snížení a odnětí příplatku došlo "na základě hodnocení dosažených výsledků práce žalobce a hodnocení jeho podílu na plnění úkolů zaměstnavatele co do množství a kvality vykonávané práce v delším časovém období a ve vztahu k ostatním zaměstnancům". Žalovaná popřela, že by k práci žalobce "nebyly žádné negativní připomínky", a zdůraznila, že její rozhodnutí o snížení a odnětí osobního ohodnocení bylo "výkonem práva zaměstnavatele" a že "hlavním důvodem" k tomuto opatření bylo "množství vykonané práce a kvalita vykonávané práce".
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 29.8.2005 č.j. 19 C 121/2005-24 ve znění usnesení ze dne 20.9.2005 č.j. 19 C 121/2005-32 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 4.660,- Kč. Z hlediska skutkového stavu věci zjistil, že žalobce pracoval u žalované od 1.5.1998 jako právník, že mu žalovaná přiznala osobní příplatek s účinností od 1.6.1998 ve výši 4.840,- Kč, s účinností od 1.1.2001 ve výši 4.100,- Kč, s účinností od 1.3.2002 ve výši 2.400,- Kč a s účinností od 1.1.2003 ve výši 1.110,- Kč a že s účinností od 1.2.2003 mu žalovaná osobní příplatek zcela odebrala. Soud prvního stupně dovodil, že osobní příplatek je "nenárokovou (fakultativní) složkou mzdy", která se "v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou mzdy nárokovou (obligatorní)", a že "takto vzniklý nárok na mzdu (její část) lze následně zčásti nebo zcela zrušit (odebrat, odejmout), je-li takový postup možný podle kolektivní smlouvy, smlouvy uzavřené mezi účastníky pracovního poměru či podle vnitřního mzdového předpisu". Protože kolektivní smlouva u žalované "neupravuje podmínky pro přiznání osobního příplatku" (žalovaná ani netvrdila, že by "nějaká kolektivní smlouva byla uzavřena") a protože ani "předložené pracovní řády" neupravují "podmínky, za kterých by bylo možné odejmout již přiznaný osobní příplatek", soud prvního stupně uzavřel, že ke snížení a odejmutí osobního příplatku žalobci došlo protiprávně a že proto žalobě muselo být vyhověno.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13.3.2006 č.j. 10 Co 803/2005-47 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám advokáta JUDr. Otto Žižky na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 24.190,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 23.920,- Kč. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že podmínky poskytování osobního příplatku v rozhodném období upravovalo ustanovení §12 zákona č. 143/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, podle kterého "k ohodnocení náročnosti práce a dlouhodobě dosahovaných kvalitních výsledků vykonávané práce lze zaměstnanci poskytnout osobní příplatek, podmínky a maximální výši stanoví prováděcí předpis vydaný podle §23", že "tímto prováděcím předpisem bylo nejprve nařízení vlády č. 252/1992 Sb. a následně nařízení vlády č. 330/2003 Sb.", jejichž ustanovení §7 odst.3 shodně uváděla, že "o zvýšení nebo snížení osobního příplatku zaměstnance rozhoduje zaměstnavatel v závislosti na plnění podmínek stanovených v odst.1 a 2". Protože výše osobního příplatku "je odvislá od rozhodnutí zaměstnavatele", který je oprávněn "uvedený příplatek zvýšit nebo snížit, tedy i zcela odejmout", a protože "se jedná o nenárokovou složku mzdy, kterou soud nemůže přiznat v rozporu se stanoviskem zaměstnavatele", nemůže být žaloba důvodná.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 20.12.2007 č.j. 21 Cdo 3488/2006-83 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že přiznáním osobního příplatku žalobci žalovanou se stala původně tzv. nenároková složka platu platovým nárokem žalobce, který mohl být snížen nebo odejmut, jen jestliže došlo ke změně předpokladů a podmínek, za nichž byl přiznán, a že je na žalované, aby prokázala, že u žalobce došlo k takové změně, která opravňovala žalovanou ke snížení a odnětí osobního příplatku původně přiznaného. Ohledně požadavku na přiznání dávek nemocenského dovolací soud vytknul soudům, že nepřihlédly k tomu, že nemocenské pojištění zaměstnanců představuje součást sociálního zabezpečení a že k projednání a rozhodování sporů o nárok na dávku nemocenského nebo její výši nemají pravomoc soudy, ale orgány sociálního zabezpečení.
Okresní soud v Karlových Varech - po té, co usnesením vyhlášením při jednání dne 25.2.2008 z důvodu zpětvzetí zastavil řízení o částku 6.041,- Kč s úroky z prodlení, kterou žalobce požadoval "na doplatcích nemocenských dávek" - rozsudkem ze dne 13.5.2008 č.j. 19 C 20/2008-130 žalobu o 96.963,- Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 48.110,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Karlových Varech na nákladech řízení 63,- Kč. Po doplněném dokazování, vycházeje z právního názoru dovolacího soudu, soud prvního stupně dovodil, že žalovaná přiznala žalobci osobní příplatek již po uplynutí tří dnů po vzniku pracovního poměru účastníků ve výši 3.300,- Kč, který byl následně zvýšila na 4.840,- Kč měsíčně, aniž by byly splněny předpoklady uvedené v ustanovení §7 odst. 1 a 2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb.; v té době "nemohlo být z pohledu naplnění podmínek a předpokladů citovaného ustanovení co hodnotit" a osobní příplatek "byl žalobci tedy přiznán v jakémsi očekávání jeho pracovních výsledků". Žalobce navíc nesplňoval předpoklady a podmínky uvedené v ustanoveních §7 odst. 1 a 2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. a nařízení vlády č. 330/2003 Sb., neboť nedosahoval velmi dobrých pracovních výsledků, kvalitně neplnil větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, žalovaná měla ke kvalitě a rozsahu odváděné práce žalobcem výhrady, které mu sdělovala ústně, a nebyly splněny předpoklady a podmínky ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. a nařízení vlády č. 330/2003 Sb. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná byla oprávněna rozhodnout o snížení a posléze odejmutí osobního příplatku žalobce. K námitce žalobce, kterou poukazoval na absenci písemného zdůvodnění snižování a odnětí osobního příplatku, soud prvního stupně uvedl, že platový výměr je sice právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst.1 zákoníku práce, že však nemůže být neplatný pro rozpor s ustanovením §20a zákona č. 143/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť "sankce neplatnosti pro absenci písemného zdůvodnění není stanovena ani zákonem o platu ani zákoníkem práce".
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4.9.2008 č.j. 10 Co 322/2008-177 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že "z předložených listinných důkazů žalované a z jejích statistik nevyplývá, že by žalobce vykazoval takové výsledky práce, které by znamenaly, že žalovaná snižovala, resp. odňala osobní příplatek žalobci v rozporu s ustanoveními §12 zákona č. 143/1992 Sb. a §7 odst. 1, 3 nařízení vlády č. 253/1992 Sb., že ani další zaměstnanci právního oddělení (F. Š. a J. D.) nepobírali do konce října 2003 osobní příplatky, že JUDr. M. K. jako nadřízený žalobce byl oprávněn hodnotit jeho práci a hodnotil ji kriticky, a že výpověď tohoto svědka nebyla zpochybněna ani listinnými důkazy žalobce. Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že osobní příplatek byl žalobci při nástupu do zaměstnání přiznán v rozporu s ustanovením §7 odst. 1 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. (nemohl být přiznán na základě dosažených pracovních výsledků žalobcem, ale byl pouze vyjádřením určitého očekávání pracovních výsledků žalobce), a že platební výměry, které neobsahovaly uvedení, z jakého důvodu byl osobní příplatek žalobci snížen, resp. odňat, nejsou neplatné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že je v rozporu s právním názorem dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, podle kterého bylo "přiznání osobního příplatku žalobci v počátku jeho pracovního poměru v rozporu s právním předpisem", a že se soudy nevypořádaly s tím, že "ke snižování osobního příplatku docházelo pravidelně a v souvislosti s valorizací platu" a že žalovaná považovala v té době osobní příplatek "za nenárokovou, fakultativní složku platu, tj. složku, na kterou neexistuje právní nárok". Žalobce dále nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že "z předložených listinných důkazů žalované a z jejich statistik" nevyplývá, že by žalobce vykazoval takové výsledky práce, které by znamenaly, že žalovaná snižovala, resp. odňala, osobní příplatek žalobci v rozporu s ustanoveními §12 zákona č. 143/1992 Sb. a §7 odst. 1, 3 nařízení vlády č. 253/1992 Sb., poukazuje na to, že žalovaná mohla rozhodnout o snížení osobního příplatku jen "v závislosti na plnění podmínek, za kterých byl přiznán", že "odvolací soud při hodnocení podmínek pro snižování osobního příplatku žalobci nevycházel ze skutkového základu, že žalobce dosahoval horších pracovních výsledků než ostatní zaměstnanci", a že závěr odvolacího soudu vycházející z výpovědi svědka, který byl současně osobou, které příslušelo po určité období rozhodování o snížení osobních příplatků, a která "nebyla podpořena výpovědí druhého svědka", nemůže být "odpovídající zjištěným skutkovým závěrům", a odmítá názor, že by neplatnost platových výměrů nebyla spojena s nesplněním povinnosti zaměstnavatele informovat zaměstnance o důvodu snížení osobního příplatku. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Z hlediska právního posouzení věci bylo v projednávané věci - jak vyplývá též z rozsudku dovolacího soudu ze dne 20.12.2007 č.j. 21 Cdo 3488/2006-83 - rozhodující, zda po přiznání osobního příplatku došlo u žalobce k takové změně, která by ve smyslu ustanovení §7 odst.3 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. ve znění účinném od 1.1.2001 do 31.12.2003 (dále jen "nařízení vlády č. 253/1992 Sb.") a nařízení vlády č. 330/2003 Sb. ve znění účinném od 1.1,2004 do 31.12.2006 (dále jen "nařízení vlády č. 330/2003 Sb.") odůvodňovala snížení a odnětí osobního příplatku původně přiznaného. Otázkou, zda byly platné platové výměry, jimiž byl žalobce informován o snížení a posléze odnětí osobního příplatku, nebylo potřebné se zabývat, protože pro aplikaci ustanovení §7 odst.3 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. a nařízení vlády č. 330/2003 Sb. není - jak je zřejmé z výše uvedeného - významná.
Ve vztahu ke snížení a odnětí osobního příplatku podle ustanovení §7 odst.3 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. a nařízení vlády č. 330/2003 Sb. žalobce - jak je zřejmé z obsahu dovolání - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňuje a ani žádné právní otázky v dovolání neoznačil. Odvolacímu soudu vytýká, že "z předložených listinných důkazů žalované a z jejich statistik nevyplývá, že by žalobce vykazoval takové výsledky práce, které by znamenaly, že žalovaná snižovala, resp. odňala, osobní příplatek žalobci v rozporu s ust. §12 zák. č. 143/1992 Sb. a §7 odst. 1, 3 nařízení vlády č. 253/1992 Sb., neboť o snížení osobního příplatku mohla žalovaná rozhodnout jen v závislosti na plnění podmínky, za které byl přiznán", že "při hodnocení podmínek pro snižování osobního příplatku žalobci nevycházel ze skutkového základu, že žalobce dosahoval horších pracovních výsledků než ostatní zaměstnanci", a že "závěr opřený o výpověď svědka, který byl současně osobou, které rozhodování o snížení osobních příplatků po určité období příslušelo, a která nebyla podpořena výpovědí druhého svědka, nepovažuje žalobce za odpovídající zjištěným skutkovým závěrům". Podstatou námitek žalobce je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Námitky žalobce tedy nespočívají v uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu