ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.5363.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 5363/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) L. D. , b) E. D. , obou zastoupených JUDr. Josefem Boučkem, advokátem, se sídlem v Kroměříži, nám. Míru č. 3760, proti žalované L. F. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Bičanem, advokátem se sídlem v Brně, Tišnovská č. 6, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp.zn. 11 C 205/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. srpna 2007, č.j. 60 Co 219/2006-90, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zdeňka Bičana, advokáta se sídlem v Brně, Tišnovská č. 6.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži dne 8.9.2004 (doplněnou dne 12.9.2005) se žalobci domáhali určení, že „jsou vlastníky objektu bydlení č.p. 91 na pozemku p.č. 447, pozemku p.č. 447 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 177 m2 a pozemku p.č. 448 – ostatní plocha o výměře 75 m2, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Kroměříž na listu vlastnictví č. 1819 pro obec a k.ú. Morkovice“. Uvedli, že předmětné nemovitosti „převedli darovací smlouvou ze dne 7.9.2000 do vlastnictví žalované, právní účinky vkladu vznikly dnem 7.9.2000“; že „žalovaná se k nim chová tak, že svým jednáním hrubě porušuje dobré mravy, a to zejména pokud se týká žalobkyně“; že „žalobkyně je společnicí firmy GamaOptik, s.r.o., se sídlem v Kroměříži, Vodní č. 94, kdy dalšími společníky jsou žalovaná a její manžel O. F.“; že „žalobkyně dne 2.4.2004 byla odvolána z funkce jednatele společnosti a odpovědného zástupce pro provozovnu v Kroměříži, Vodní č. 94“; že „další provozovnu měla tato společnost v Kroměříži, Kovářská č. 121, kterou vedla žalobkyně, přičemž v měsíci březnu 2004 žalovaná provozovnu uzavřela, zapečetila a v následujícím měsíci odvezla veškeré optické zařízení včetně brýlí, přičemž některé z těchto věcí byly ve vlastnictví žalobkyně“; že „tímto postupem žalovaná znemožnila žalobkyni podnikat ve společnosti GamaOptik, ačkoliv tato při založení společnosti vnesla do ní značné majetkové hodnoty z jejího předchozího podnikání ve stejném oboru“; že „dopisem své právní zástupkyně ze dne 16.4.2004 žalovaná vyzvala žalobkyni k okamžitému vrácení částky 1,200.000,- Kč s poukazem na to, že je to uvedeno v závěti žalobkyně sepsané notářkou Jitkou Mikušovou notářským zápisem sp. zn. NZ 85/99, N 88/99, ač věděla, že vyzývá k vrácení neexistujícího dluhu“; že „v tomto dopise byla žalobkyně rovněž vyzvána k okamžitému vyklizení bytu v Kroměříži, Vodní č. 94 – byt č. 3 o vel. 2+1 ve druhém patře, v termínu do 30.4.2004“; že „žalovaná na žalobkyni podala trestní oznámení na Policii ČR, Městské ředitelství Brno, které zahájilo trestní stíhání pro trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 trestního zákona“; že „se tak stalo v souvislosti se zápisem sídla společnosti žalobkyně Ave OPTIC s.r.o. na adrese bydliště žalobců, tj. v Morkovicích č.p. 91, a žalovaná jí dalším opatřením policejních orgánů vyhrožovala v dopise ze dne 8.7.2004“; že „usnesením Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 25.6.2004, č.j. 4Zt 387/2004, bylo trestní stíhání vůči žalobkyni pro tento trestný čin podmíněně zastaveno“; že „veškerých těchto jednání se žalobkyně dopouštěla zejména vůči žalobkyni – matce“; že žalovaná se „k oběma žalobcům chová velmi špatně, neboť je přehlíží, nezdraví, komunikuje s nimi prostřednictvím svého advokáta a činí kroky k jejich psychické a materiální likvidaci“; že „toto chování vyvrcholilo dopisem ze dne 28.7.2004, kde žalovaná uvedla, že nemovitosti, které jí žalobci darovali, užívají neoprávněně a požaduje, aby užívání bylo ukončeno a nemovitosti byly vyklizeny do 31.8.2004, protože zvažuje jejich prodej“; že „v jednání žalované vůči nim žalobci spatřují hrubé porušování dobrých mravů, a proto ve smyslu ustanovení §630 obč. zák. se písemnou výzvou ze dne 11.8.2004 domáhají vrácení daru“.
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 21.2.2006, č.j. 11 C 205/2004-66, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost nahradit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 15.570,- Kč k rukám jejich zástupce. Dospěl k závěru, že „chování žalované, s ohledem na všechny okolnosti, lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů vůči dárcům, tedy žalobcům, zejména vůči žalobkyni E. D.“; že „nebylo prokázáno, že by žalobkyně jednak zatajovala zisky z provozovny v ul. Kovářská v Kroměříži, nebo že by společnost GamaOptik s.r.o. podváděla, neboť tomu nesvědčí výpovědi žalobkyně, žalované, účetní J. V., O. F. a M. J.“; že „žalovaná a její manžel O. F. uzavřením provozovny v ulici Kovářská v Kroměříži bez náležitého důvodu a projednání mezi společníky zamezili žalobkyni pracovní činnost ve společnosti GamaOptik“; že „nebylo prokázáno, že by žalovaná a její manžel půjčili žalobkyni 1.200.000,- Kč, což to vyplývá z výslechu svědků M. J. a M. B.“; že „žalovaná a její manžel nemohli disponovat k 15.7.1999 finančními prostředky ve výši 1.200.000,- Kč a že uznání půjčky žalobkyní E. D. bylo z důvodů spočívajících v jednání syna žalobců M. D.“; že „žalobkyně E. D. byla trestně stíhána pro spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 trestního zákona, kterého se měla dopustit tím, že dne 16.12.2003 jako jednatelka společnosti AVE OPTIK s.r.o. podala u Krajského soudu v Brně návrh na zápis této společnosti do obchodního rejstříku, přičemž předložila nájemní smlouvu nově zapisované společnosti uzavřenou s L. D. a E. D. jako pronajímateli a vlastníky nemovitosti, ve které měla tato společnost sídlo, a předložila výpis z katastru nemovitostí ze dne 10.12.1998, který potvrdil vlastnictví předmětné nemovitosti uvedenými manžely, ačkoliv věděla, že od roku 2000 je vlastníkem předmětné nemovitosti domu na ulici L. v obci M. – S. L. F. na základě darovací smlouvy ze dne 7.9.2000“; že „se žalovaná mohla nejdříve pokusit vyzvat žalobkyni k nápravě smírnou cestou“; že „žalovaná nevzala v potaz, že jde o její matku, která podporovala ji a celou její rodinu po dlouhou dobu, což je prokázáno svědeckou výpovědí M. J.“; že „nevzala v potaz její hmotné vklady do společnosti GamaOptik s.r.o., ani její odborné vklady, její pracovní činnost vzhledem k jejímu věku“; že „pokud jde o výzvu k vyklizení nemovitosti v obci M. – S. na ul. L. ze dne 28.7.2004, je třeba uvést, že darovací smlouva nebyla „ošetřena“ věcným břemenem pro žalobce a dle stanoviska soudu tehdy konkludentním právním úkonem došlo k souhlasu žalované s tím, že žalobci předmětnou nemovitost nadále užívají“; že „pokud se týká výzvy k vyklizení bytu v Kroměříži, Vodní 94, ze dne 16.4.2004, tak je třeba uvést, že předmětná nemovitost je ve vlastnictví společnosti C-LEASING Turnov a.s., žalobkyně užívá předmětný byt dlouhodobě, společnost GamaOptik s.r.o. je správcem nemovitosti, jak to vyplývá z plné moci ze dne 17.9.2000 předložené žalobkyní, a z této plné moci nevyplývá žádné oprávnění pro společnost GamaOptik s.r.o. k úkonu vyklizení bytu“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2.8.2007, č.j. 60 Co 219/2006-90, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů každý částku 9.225,- Kč. Vycházel ze závěru, že, „aniž by hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, již sama žalobní tvrzení žalobců nejsou způsobilá naplnit skutkovou podstatu §630 občanského zákoníku“; že „odvolání žalobkyně z funkce jednatelky společnosti GamaOptik s.r.o. a z funkce zástupce pro provozovnu v ulici Vodní v Kroměříži proběhlo na základě valné hromady konané dne 2.4.2004 dle příslušného článku společenské smlouvy a ustanovení obchodního, respektive živnostenského zákona“; že „v takovém postupu, jehož zákonnost nebyla ani žalobci ve skutkových tvrzeních zpochybňována, nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy“; že „stejně tak nelze považovat za nemravný důsledek rozhodnutí valné hromady, kterým bylo uzavření příslušné provozovny, byť žalobkyně to subjektivně pociťovala jako újmu své osoby“; že, „jestliže žalovaná podala trestní oznámení pro jednání, k němuž se žalobkyně v plném rozsahu doznala, nelze v takovémto postupu spatřovat jednání, které by bylo v rozporu s obecnými zásadami dobrých mravů, byť mezi blízkými příbuznými jde o postup neobvyklý“; že, „pokud jde o výzvu k vyklizení domu v Morkovicích, kterou adresovala žalovaná žalobkyni dne 28.7.2004, tak tato vychází z vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, které bylo osvědčeno darovací smlouvou a výpisem z katastru nemovitostí“; že „darovací smlouva neobsahuje ujednání, které by zakládalo žalobcům, potažmo žalobkyni, možnost užívání nemovitostí poté, co vlastnické právo k nim přešlo na žalovanou“; že „žalovaná postupovala v rámci svého vlastnického práva k nemovitosti“; že „žalobkyně v závěti sepsané formou notářského zápisu dne 27.9.1999 výslovně prohlašuje, že její dcera L. F., tedy žalovaná, s manželem O. F., zapůjčili jí na zařízení optiky v Kroměříži, ulice Vodní čp. 94, částku 1.200.000,- Kč, a to ke dni 15.7.1999“; že „uznává tuto pohledávku vůči F.“; že („pokud tedy žalovaná prostřednictvím své právní zástupkyně vyzvala žalobkyni dopisem ze dne 16.4.2004 k vrácení dlužné částky, uplatnila své právo ze žalobkyní uznaného závazku“; že „jak vyplývá z dokladů předložených soudu prvního stupně, vlastníkem budovy č.p. 94 v Kroměříži je C-leasing Turnov, a.s., se sídlem v Turnově, Žižkova č.p. 544“; že „dle dohody o plné moci pověřila tato společnost GamaOptik s.r.o., jejímiž společníky jsou žalovaná a její manžel, aby za ně uzavírala a podepisovala nájemní smlouvy s uživateli bytových a nebytových prostor v rámci nemovitosti“; že „na základě toho potom došlo ke zmíněné výzvě k vyklizení objektu“; že „se tedy jedná o vztah mezi dvěma právnickými osobami, přičemž otázkou by mohl být rozsah zmocnění ve vztahu ke společnosti GamaOptik s.r.o.“; že „nicméně pokud v rámci tohoto zmocnění vyzvala GamaOptik s.r.o. za vlastníka nemovitosti žalobkyni k vyklizení objektu, nelze to rovněž posuzovat jako svévolné, případně hrubé porušení dobrých mravů“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že „odvolací soud se vůbec nezabýval výpověďmi svědků, přičemž bylo prokázáno zejména to, že v krátkém časovém úseku v roce 2004 na ně žalovaná vyvíjela takový tlak, že byli psychicky úplně zničeni, a z její strany byly činěny kroky nejen k jejich psychické, ale i materiální likvidaci“; že „žalobkyně velmi trpěla těmito útoky a ač nikdy netrestaná byla ve svých 67 letech vyšetřována orgány činnými v trestním řízení“; že „ze strany žalované jde o soustavné jednání, které lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů vůči dárcům a rodičům“; že „žalovaná se nikdy nepokusila případné rozpory řešit smírnou cestou a pokud jde o trestní oznámení, dokonce uvedla, že si je svého kroku vědoma, a učinila jej bez ohledu na následky“. Navrhli, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že „veškeré spory mezi ní a žalobci, které v rámci odvolání připustila, pramenily pouze ze společné podnikatelské činnosti, a s ohledem na skutečnost, že společná podnikatelská činnost již neexistuje, není ani žádný důvod k jakýmkoliv sporům“. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců „jako zjevně bezdůvodné odmítl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobců není opodstatněné.
Podle ust. §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není ve smyslu ustanovení §630 obč. zák. jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale jen takové jeho chování vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska rozsahu a intenzity lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů; hodnocení přitom musí samozřejmě vycházet z objektivních kritérií, nikoli jen ze subjektivního názoru dárce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.2.2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2004).
Ustanovení §630 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §630 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 53, ročník 2003).
Výklad pojmu „dobré mravy“ občanský zákoník ani jiný právní předpis neobsahuje. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2001; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 14, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud v posuzovaném případě při aplikaci i interpretaci ustanovení §630 obč. zák. výše popsaným způsobem postupoval. Při hodnocení, zda se žalovaná, jako obdarovaná, k žalobcům, jako dárcům, nechovala tak, že tím hrubě porušila dobré mravy, přihlédl zejména k tomu, že „odvolání žalobkyně z funkce jednatelky společnosti GamaOptik s.r.o. a z funkce zástupce pro provozovnu v ulici Vodní v Kroměříži proběhlo na základě valné hromady konané dne 2.4.2004 dle příslušného článku společenské smlouvy a ustanovení obchodního, respektive živnostenského zákona“; že „v takovém postupu, jehož zákonnost nebyla ani žalobci ve skutkových tvrzeních zpochybňována, nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy“; že „stejně tak nelze považovat za nemravný důsledek rozhodnutí valné hromady, kterým bylo uzavření příslušné provozovny, byť žalobkyně to subjektivně pociťovala jako újmu své osoby“; že, „jestliže žalovaná podala trestní oznámení pro jednání, k němuž se žalobkyně v plném rozsahu doznala, nelze v takovémto postupu spatřovat jednání, které by bylo v rozporu s obecnými zásadami dobrých mravů, byť mezi blízkými příbuznými jde o postup neobvyklý“; že, „pokud jde o výzvu k vyklizení domu v Morkovicích, kterou adresovala žalovaná žalobkyni dne 28.7.2004, tak tato vychází z vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, které bylo osvědčeno darovací smlouvou a výpisem z katastru nemovitostí“; že „darovací smlouva neobsahuje ujednání, které by zakládalo žalobcům, potažmo žalobkyni, možnost užívání nemovitostí poté, co vlastnické právo k nim přešlo na žalovanou“; že „žalovaná postupovala v rámci svého vlastnického práva k nemovitosti“; že „žalobkyně v závěti sepsané formou notářského zápisu dne 27.9.1999 výslovně prohlásila, že její dcera L. F., tedy žalovaná, s manželem O. F., jí zapůjčili na zařízení optiky v Kroměříži, ulice Vodní čp. 94, částku 1.200.000,- Kč, a to ke dni 15.7.1999“; že „uznává tuto pohledávku vůči F.“; že, „pokud tedy žalovaná prostřednictvím své právní zástupkyně vyzvala žalobkyni dopisem ze dne 16.4.2004 k vrácení dlužné částky, uplatnila své právo ze žalobkyní uznaného závazku“; že, „pokud v rámci zmocnění vyzvala GamaOptik s.r.o. za vlastníka nemovitosti žalobkyni k vyklizení objektu, nelze to rovněž posuzovat jako svévolné, případně hrubé porušení dobrých mravů“. Odvolací soud tak relativně neurčitou hypotézu uvedenou v ustanovení §630 obč. zák. správně a úplně vymezil [z širokého předem neomezeného okruhu okolností při zkoumání „hrubého porušení dobrých mravů“] a takto vymezená hlediska pak také správně vyhodnotil.
Žalobci v dovolání zpochybňují i skutkové závěry, o které odvolací soud své rozhodnutí opřel.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném případě) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové závěry odvolacího soudu, jejichž nesprávnost žalobci – jak výše uvedeno – v dovolání namítají, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Odvolací soud – jak shora citováno – vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, mají uvedené závěry oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobci uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. §5 písm. b), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 10.300,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování a z hotových výdajů advokáta podle sazby daně z přidané hodnoty nemohla být přiznána, neboť zástupce žalované nepředložil osvědčení, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Protože dovolání žalobců bylo zamítnuto, soud jim ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradili. Náhradu nákladů dovolacího řízení jsou žalobci povinni zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2010
JUDr. Roman F i a l a, v. r.
předseda senátu