ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.5438.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 5438/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě, Puchmajerova č. 7, proti žalované AQUA SPOL, spol. s r.o. se sídlem v Praze 10, Dolínecká č. 2/3161, IČ 45307679, zastoupené JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 65, o 214.528,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 292/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2003, č. j. 53 Co 458/2002-91, takto:
Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 21.452,60 Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 6. 1998 do zaplacení, zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 9. 2003, č. j. 53 Co 485/2002-91, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 6. 2002, č. j. 35 C 292/98-51 (jímž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 214.528,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 6. 1998 do zaplacení, řízení co do částek 38.274,48 Kč a 64.875,- Kč zastaveno a rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 36.750,- Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“), v části výroku, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 193.075,40 Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 6. 1998 do zaplacení, potvrdil, v části výroku, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 21.452,60 Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 6. 1998 do zaplacení jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 27.930,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Friče, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 34.870,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Friče. Ohledně části uplatněného nároku ve výši 193.075,40 Kč (který představuje smluvní pokutu ve vztahu k základní pohledávce ve výši 38.274,- Kč) dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce neprokázal, že na základě postupní smlouvy na něho přešla pohledávka za žalovanou ve výši 38.274,- Kč, a proto „na žalobce nepřešlo právo na zaplacení základního dluhu a nemůže být aktivně legitimován při vymáhání smluvní pokuty, která se měla k této pohledávce vázat“; zdůraznil, že „ujednání žalobce a MET s. r. o. ze dne 9. 1. 1998 není platnou smlouvou o postoupení předmětné pohledávky žalobci“, neboť smlouva o postoupení pohledávky je „vinou nesrozumitelnosti a nejasnosti absolutně neplatná ve smyslu ust. §37 odst. 1 občanského zákoníku“. Vycházel přitom ze zjištění, že podle obsahu písemného ujednání je předmětem smlouvy „postoupení pohledávek postupníkovi postupitelem za dlužníky specifikovanými v příloze č. 1 v celkové částce 2.551.659,70 Kč“, že v příloze č. 1 je posuzovaná pohledávka označena jako „č. 5 AQUA S. P. O L s. r. o. 38.274,- Kč“, přičemž „ve slovní části je strojopis celého dokumentu zjevně opravován ručně“, a z toho, že „takovéto označení nespecifikuje jednoznačně ani subjekt, jenž má být dlužníkem, ani dlužnou částku, neboť důvod dluhu není nijak označen a pohledávka není, kromě své výše, jež může být zaměnitelná, specifikována vůbec“. Zrušení rozsudku soudu prvního stupně ohledně části nároku ve výši 21.452,60 Kč (za 1.121 dnů prodlení při denní výši smluvní pokuty 19,137 Kč) s 18% úrokem z prodlení od 1. 6. 1998 do zaplacení a zastavení řízení v této části odůvodnil tím, že řízení brání překážka dříve zahájeného řízení (ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 287/98, které bylo zahájeno dne 21. 4. 1998).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do potvrzujícího výroku ve věci samé) podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti a nesrozumitelnosti postupní smlouvy , neboť podle jeho názoru jsou postupní smlouva ze dne 9. 1. 1998 a dohoda o uznání závazku ze dne 26. 1. 1995 platnými právními úkony. Má zato, že „předchozí rozhodnutí soudů v posuzování zjištěného skutkového stavu v této věci – především v posuzování určitosti a srozumitelnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 1. 1998 – jsou diametrálně odlišné“, přičemž provádí srovnání s věcí (týkající se stejných účastníků) vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 287/98. Poukazuje na to, že žalovaná svůj závazek ve výši 38.274,48 Kč v dohodě ze dne 26. 1. 1995 ve vztahu k jeho právnímu předchůdci uznala a zavázala se ho uhradit do 31. 5. 1995, což neučinila, a že úhradu uskutečnila až po postoupení pohledávky na žalobce dne 26. 6. 1998. Z toho, že podle ustanovení §524 odst. 2 obč. zák. s postupovanou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená, dovozuje, že s jistinou ve výši 38.274,48 Kč bylo na žalobce postoupeno i její příslušenství (úroky z prodlení) a všechna práva s pohledávkou spojená, „což je zde právě smluvní pokuta za pozdní úhradu dlužníkem, který byl v prodlení v letech 1993-1998“. Navrhl, aby dovolací soud „zrušil obě předchozí rozhodnutí soudů a věc byla znovu projednána a rozhodnuta“.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné (soudy posoudily otázku, jaká hlediska jsou významná při posuzování žaloby na plnění, kterou podává postupník, jinak, než je řešena v judikatuře dovolacího soudu), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V posuzované věci se žalobce žalobou (podanou u bývalého Krajského obchodního soudu v Praze dne 27. 5. 1998) domáhal zaplacení částky 38. 274,48 Kč z titulu neuhrazené faktury za dodávku elektrické energie č. 243466 a smluvní pokuty z této částky ve výši 279.403,- Kč (za dobu od 27. 4. 1994 do 26. 4. 1998 ve výši 0,5 % denně). Žalobce požadoval po žalované - poté, co v průběhu řízení vzal žalobu zpět jednak ohledně základní pohledávky 38.274,48 Kč, s odůvodněním, že ji žalovaná zaplatila, jednak ohledně částky 64.875,- Kč na smluvní pokutě z této částky za dobu od 27. 4. 1994 do 31. 5. 1995 - zaplacení smluvní pokuty ve výši 214.528,- Kč (ve výši 0,5% denně z částky 38.274,48 Kč za dobu od 1. 6. 1995 do 26. 6. 1998, kdy žalovaná dlužnou částku zaplatila) s 18% úrokem z prodlení od 1. 6. 1998 do zaplacení, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 1. 1998 a dohody o uznání závazku ze dne 26. 1. 1995.
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalovaná uzavřela dne 26. 1. 1995 se společností MET, spol. s r. o. dohodu „o uznání závazku a postupu při jejich úhradě“, v níž je uvedeno, že „MET s. r. o. a AQUA SPOL, spol. s r. o. projednaly dosud neuhrazenou fakturu č. 2435466 Kč 38.274,48 splatnou 9. 6. 1993 za odběr elektrické energie v pronajatém středisku 3811 Praha“, že „AQUASPOL, spol. s r.o. uznává svůj závazek z titulu faktury č. 243466 Kč 38.274,48, kterou uhradí do 31. 5. 1995“, a že „bylo dohodnuto, že při úhradě v dohodnutém termínu nebude MET s. r. o. penalizovat. V opačném případě se sjednává smluvní pokuta 0,5% denně z dlužné částky za každý den prodlení při úhradě závazku“. Žalobce se stal věřitelem pohledávky za žalovanou ve výši 38.274,48 Kč na základě smlouvy o postoupení pohledávek, kterou uzavřel dne 9. 1. 1998 se společností MET, spol. s r.o. se sídlem v Olomouci, Železniční č. 4 (na kterou byla pohledávka převedena v rámci privatizace státního podniku Sigmaprodej Olomouc v roce 1994).
Podle ustanovení §524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit jinému. Podle ustanovení §524 odst. 2 obč. zák. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
Podle ustanovení §525 odst. 1 obč. zák. postoupit nelze pohledávku, která zaniká nejpozději smrtí věřitele nebo jejíž obsah by se změnou věřitele změnil. Postoupit nelze ani pohledávku, pokud nemůže být postižena výkonem rozhodnutí. Podle ustanovení §525 odst. 2 občanského zákoníku nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem.
Podle ustanovení §526 odst. 1 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Podle ustanovení §526 odst. 2 obč. zák. oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že smlouva o postoupení pohledávky je dvoustranný právní úkon, který uzavírá původní věřitel (postupitel) s jinou osobou (postupníkem). Předmětem smlouvy je postoupení určité pohledávky (práva na plnění od dlužníka) původního věřitele postupníku, který se stává věřitelem dlužníka na místě původního věřitele (postupitele). Smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, tj. do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního věřitele (postupitele) věřitel nový (postupník), aniž by došlo ke změně v obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli (§526 odst. 1 věta druhá obč. zák.) tím není dotčena (srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, uveřejněného pod číslem 83 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007).
Ke změně v osobě věřitele přitom může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu. Naproti tomu je otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky nerozhodná z hlediska účinku splnění dluhu postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. Za této situace, kdy dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky, zaniká jeho závazek splněním postupníkovi i v případě, že smlouva o postoupení pohledávky neexistuje (z jakéhokoli důvodu) [srov. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 928/2004, uveřejněného pod číslem 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, a ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 606/2003, uveřejněného pod číslem 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, včetně výjimky v posledně označeném rozhodnutí specifikované].
Pro řešení otázky, zda dlužník má (v soudním řízení, v němž je proti němu postupníkem uplatněn požadavek na zaplacení postoupené pohledávky) k dispozici námitku, že postupní smlouva je neplatná, je tak rozhodující, zda závěr o aktivní věcné legitimaci postupníka lze učinit již tehdy, prokáže-li, že postupitel dlužníkovi postoupení pohledávky (dále též jen „cessi“) oznámil (§526 odst. 2 obč. zák), nebo zda i v takovém případě musí prokázat, že se stal věřitelem uplatněné pohledávky, platnou smlouvou o postoupení pohledávky.
Účelem ustanovení §526 odst. 1 věty druhé a odst. 2 obč. zák. je ochrana dlužníka, který plnil svůj závazek osobě (postupiteli nebo postupníku), jež podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky, např. proto, že smlouva o jejím postoupení byla neplatná. Oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení (dále též jen „notifikace“) je skutečností, na kterou právo váže vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi; jde tedy o právní skutečnost, a protože jde současně o skutečnost volní, je to jednostranný právní úkon (stejně viz Občanský zákoník. Komentář. Panorama Praha 1987, díl I., s. 241). Poté již dlužník musí plnit postupníkovi, nikoliv původnímu věřiteli.
Oznámením o postoupení pohledávky, adresované dlužníku, postupitel vyvolá změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že i v případě neplatnosti (či dokonce neexistence, např. pokud by šlo o nicotný právní úkon) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníkovi) s účinky i pro postupitele. Samotným postoupením pohledávky však nedochází k jiné změně závazku, než v osobě věřitele, a v případě že smlouva byla neplatná, dochází k tomu, že k věřiteli přistupuje další osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i pro (původního) věřitele.
Ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem nemůže být otázka platnosti postoupení významná, neboť dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi; vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo. Jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl. Tato úprava je stanovena právě na ochranu dlužníka. Lze tedy uzavřít, že notifikační úkon vyvolá zamýšlené právní důsledky – týkající se osoby oprávněné přijmout plnění - i tehdy, jestliže k cessi vůbec nedošlo či smlouva o postoupení byla neplatná.
Proto je pro právní postavení dlužníka nerozhodné, zda k postoupení pohledávky ve skutečnosti došlo. Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaný dluh existuje (a proto jsou mu zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení - §529 odst. 1 obč. zák.), ale není jeho věcí, kdo jej vymáhá; má splnit dluh podle pokynů věřitele. Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokazovat, že k cessi došlo (§526 odst. 2 obč. zák.); pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné (viz též Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha a. s., 2008, díl II:, s. 1502).
Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemůže být významná ani v soudním řízení. Soud zkoumá, co je dáno dle hmotného práva, a to se nemění jen proto, že dojde ke sporu. Námitka neplatnosti postupní smlouvy tak s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák. dlužníkovi vůči postupníkovi nepřísluší; jestliže by smlouva o postoupení pohledávky byla v rozporu s §525 obč. zák., mohlo by být v důsledku plnění postupníkovi dotčeno právní postavení dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007).
V posuzovaném případě odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že postupní smlouva ze dne 9. 1. 1998 (jejímž předmětem měla být pohledávka za žalovanou ve výši 38.274,- Kč) je absolutně neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., z něhož dovodil, že „na žalobce nepřešlo právo na zaplacení základního dluhu“ a že „nemůže být aktivně legitimován a tedy v řízení ani úspěšný při vymáhání smluvní pokuty, která se měla k této pohledávce vázat“; přitom – jak výše uvedeno – otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem.
Odvolací soud naproti tomu zjevně nepokládal za právně významnou skutečnost, zda (a v kladném případě kdy) původní věřitel (MET, spol. s r. o. jako postupitel) oznámil postoupení pohledávky dlužníkovi (žalované). To, zda a kdy původní věřitel oznámil dlužníkovi postoupení pohledávky, je přitom rozhodující pro posouzení, zda vůbec a odkdy byl dlužník povinen plnit dluh namísto dosavadnímu věřiteli postupníkovi. Veden jiným právním názorem (že rozhodující je zkoumání platnosti smlouvy o postoupení pohledávky) se odvolací soud věcí z tohoto hlediska nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadené části správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části (s výjimkou výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 21.452,60 Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 6. 1998 do zaplacení, zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno), jakož i v akcesorickém výroku o nákladech řízení, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu