ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.108.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 108/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci M. T. , zastoupené JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, proti žalovanému A. H. , zastoupenému JUDr. Antonínem Navrátilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 18/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2008, č. j. 22 Co 163/2008-265, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2007, č. j. 10 C 18/2005-215, zamítl žalobu, aby soud určil, „že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 1587/30 vyznačené přerušovanou čarou v geometrickém plánu vyhotoveném firmou Georeal, s. r. o., č. 179-306/2001, ze dne 17. 8. 2001“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 17. 6. 2008, č. j. 22 Co 163/2008-265, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil ve správném znění výroku: „Žaloba s návrhem na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem části pozemku parc. č. 1587/30 označené písmenem „A“ o výměře 50 m2 v Záznamu podrobného měření změn ze dne 17. 8. 2001, č. l. 65-66 spisu, v kat. území Živohošť, se zamítá“. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, podle jeho obsahu z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Dovolání by mohlo být přípustné jen při naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání, nešlo-li by ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť vychází ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, jejichž správností se dovolací soud nemohl zabývat, je v souladu s hmotným právem i stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Pokud jde o otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, dovolací soud i v případě přípustného dovolání se zaobírá správností právního posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jen v případě, že by bylo zjevně nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem případu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1068). Tak tomu v daném případě není.
Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů vychází z toho, že úspěšnému žalovanému náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobkyni právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu