ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1144.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 1144/2009-699
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. D. , proti žalované J. A. , zastoupené JUDr. Miloslavem Krausem, advokátem se sídlem v Břeclavi, Národních hrdinů 571, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 1764/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2008, č. j. 38 Co 96/2007-656, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. října 2006, č. j. 7 C 1764/2002-633, rozhodl o vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 16. října 2008, č. j. 38 Co 96/2007-656, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z věcí, patřících do zaniklého společného jmění manželů se přikazují do výlučného vlastnictví žalobce: 1) nemovitosti zapsané na LV č. 228 pro k. ú. D. – p. č. 92/9 o výměře 24 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, č. e. 2356 – garáž na pozemku p. č. 92/9, v ceně 90.000,- Kč, 2) nemovitosti na LV č. 4429 pro obec a k. ú. B. – pozemek p. č. 463/1 – ost. plocha, manipulační plocha, 554 m2 – 60.940,- Kč“, dále movité věci uvedené pod body 3) až 26), „vše v hodnotě 383.440,- Kč“, a do výlučného vlastnictví žalované přikázal „1) nemovitosti, zapsané na LV č. 4271 pro k. ú. B. – pozemek p. č. st. 3377/2 o výměře 86 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, p. č. 251/8 o výměře 32 m2 – ostatní plocha, budova č. 2924 na pozemku p. č. st. 3377/2 na ul. J. Palacha, B. – vše v hodnotě 1.150.000,- Kč“, dále movité věci uvedené pod body 2) až 19) a „54 akcií Komerční banky, a. s., na jméno žalované – 56.322,- Kč, vše v hodnotě 1.386.822,- Kč“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „v napadeném výroku IV. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobci se ukládá uhradit dluh J. N. ve výši 350.000,- Kč a M. D. st. ve výši 200.000,- Kč; žalované se ukládá uhradit dluh manželům K. ve výši 750.000,- Kč“. Výrokem pod bodem III. rozhodl, že „v napadeném výroku V. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku 1.876.855,50 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku“. Výrokem pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Jestliže odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání BSM jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek NS ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu - dále jen „Soubor“- č. C 5768). V řízení o vypořádání BSM dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvláště. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (rozsudek NS ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, www.nsoud.cz).
V projednávané věci by tak bylo dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné jen v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, tedy ohledně položek označených ve výroku soudu prvního stupně pod body 26 a 28, jakož i v navazující změně týkající se výše vypořádacího podílu; dovolatelka však rozsudek soudu prvního stupně v této časti nenapadá. Protože jinak je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím, připadala by přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jestliže posouzení, zda řízení je postiženo procesní vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, Soubor č. C 3339).
Konkrétní argumentaci obsahuje dovolání, jen pokud jde o zařazení nemovitostí na LV č. 4271 do SJM. Tyto nemovitosti zakoupila žalobkyně částečně z prostředků získaných půjčkou, kterou sjednala jen ona sama, částečně, byť v nižší míře, z prostředků v SJM. Jestliže byla nějaká věc získána za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví zčásti z prostředků patřících jenom jednomu z manželů, náleží za podmínek uvedených v ustanovení §143 obč. zák. rovněž do bezpodílového spoluvlastnictví (R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 269). To vyplývá i z §150 obč. zák. , který stanoví, že při vypořádání SJM je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek. Jinými slovy lze citovanou zásadu vyjádřit tak, že jsou-li na koupi určité věci vynaloženy vedle oddělených prostředků některého z manželů také prostředky náležející do SJM, pak pořízená věc patří do SJM účastníků bez ohledu na výši těchto společných prostředků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 798/2004, Soubor č. C 3301 – závěry tam uvedené pro BSM platí i pro SJM). Již z toho důvodu bylo možno uvažovat o zařazení nemovitostí do SJM; navíc oproti předchozímu BSM platí, že součástí SJM jsou i závazky převzaté jen jedním z manželů. Dovolatelka netvrdí, že by šlo o závazek převzatý bez souhlasu žalobce; tvrdí však, že žalobce od počátku souhlasil s tím, aby nemovitost nabyla jen žalovaná. Takový postup je však právně nevýznamný.
Zákon preferuje společné jmění manželů před jejich oddělenými majetky. Tam, kde jsou dány zákonné předpoklady pro zařazení věci do společného jmění (§143 obč. zák.), mohou věc manželé učinit předmětem výlučného majetku jen způsobem stanoveným zákonem, tedy zejména zúžením společného jmění (§143a obč. zák. ); k takové modifikaci je třeba notářského zápisu. Pouhá shodná vůle nabýt věc do výlučného majetku nemůže věc ze společného jmění vyloučit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 2779/2008, Soubor č. C 6297). Proto pouhá shodná vůle účastníků k nabytí do výlučného jmění nestačila.
V další části dovolání není vytyčena otázka, která by z napadeného rozsudku mohla činit rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; jde tu spíše o otázky skutkové a o postup v řízení. Dovolání je formulováno velmi obecně a částečně nesrozumitelně (tak např. se tvrdí, že „okresní soud přikázal do vlastnictví žalované movité věci pod body 7, 8, 15, 16 a 18, které má v držení žalobce a žalovaná nemá absolutní zájem o jejich vlastnictví“; ve skutečnosti věci pod uvedenými položkami byly přikázány žalobci). Protože žalovaná v dovolání nevymezila hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, dovolací soud musel dovolání jako nepřípustné odmítnout (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor č. C 2463).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a ze skutečnosti, že úspěšnému žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu