ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1715.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1715/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) F. M. , a b) A. M. , zastoupených JUDr. Janou Havlíkovou, advokátkou se sídlem v Novém Městě na Moravě, Brněnská 110, proti žalovanému nezl. M. K. , zastoupenému rodiči J. a J. K., zastoupeným JUDr. Danou Novákovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 54, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 303/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 15 Co 231/2008-277, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 15 Co 231/2008-277, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k níže uvedenému pozemku; žádali též, aby soud v jejich prospěch zřídil za úplatu věcné břemeno zatěžující pozemek, který bude přikázán žalovanému, a to za účelem zajištění přístupu k jejich nemovitostem.
Žalovaný se zrušením podílového spoluvlastnictví k předmětnému pozemku a s jeho vypořádáním tak, jak navrhli žalobci, souhlasil; nesouhlasil však se zřízením věcného břemene k pozemku, který měl být přikázán do jeho výlučného vlastnictví, neboť žalobci mají zajištěn přístup ke svým nemovitostem jinak, než přes předmětný pozemek.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2007, č. j. 11 C 303/2000-256, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví žalobce, žalobkyně a žalovaného k pozemku p. č. 3/9 zahrada, zapsaného na LV č. 453 pro obec B. a katastrální území H. B. u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou“, dále rozhodl, že „do společného jmění manželů – žalobců, jako výlučných vlastníků, se přikazuje část uvedeného pozemku označená v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku ze dne 28. 10. 2006, č. 180-4/2006, vypracovaném Ing. Stanislavem Kutálkem, číslem 3/12“ (který prohlásil nedílnou součástí rozsudku), a že „do výlučného vlastnictví žalovaného se přikazuje část uvedeného pozemku označená v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku ze dne 28. 10. 2006, č. 180-4/2006, vypracovaném Ing. Stanislavem Kutálkem, číslem 3/9“; dále zřídil věcné břemeno chůze a jízdy po pozemku parc. č. 3/9, který vznikl rozdělením původního pozemku parc. č. 3/9, ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. 3/12 a věcné břemeno chůze a jízdy po pozemku parc. č. 3/12, který vznikl rozdělením původního pozemku parc. č. 3/9 ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. 3/9, jak jsou tato věcná břemena v tomto výroku podrobně specifikována. Výrokem pod bodem II. uložil žalobcům zaplatit žalovanému společně a nerozdílně částku 985,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem pod bodem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem pod body IV. až VI. rozhodl o poplatkové povinnosti účastníků a povinnosti účastníků zaplatit České republice náklady řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ohledně užívání pozemku, který je ve spoluvlastnictvím účastníků (v katastru nemovitostí evidován jako zahrada, fakticky však tvoří přístupovou komunikaci k nemovitostem účastníků), docházelo dlouhodobě ke konfliktům a žádný z nich nehodlal nadále setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu. Podle §142 občanského zákoníku („obč. zák.“) podílové spoluvlastnictví zrušil a vypořádal je tak, že pozemek reálně rozdělil a současně zřídil ve prospěch žalobců i žalovaného věcná břemena s tím, že na základě znaleckého posudku stanovil hodnotu věcných břemen. Vyšel i z toho, že minimálně od roku 1991 bylo s předmětným pozemkem počítáno jako se společnou přístupovou komunikací k novostavbám rodinných domků. Neúčelným a nehospodárným shledal řešení spočívající v tom, že by si žalobci zajistili přístup ke svým nemovitostem stavebními a terénními úpravami, ač technicky to možné je. Původní pozemek č. 3/9 žalobci užívali jako přístupovou komunikaci z titulu svého spoluvlastnického práva, proto si vybudovali v části k tomuto pozemku přilehlé vstup a vjezd k ostatním svým nemovitostem a k tomuto vjezdu mají též stavebnětechnicky orientované stavby, tj. vstupní dveře do domu a vrata ke garáži. Odejmout žalobcům možnost užívat nově vzniklý pozemek č. 3/9 jako přístupovou komunikaci by za této situace bylo v rozporu s dobrými mravy.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 15 Co 231/2008-277, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části výroku pod bodem I. o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k pozemku p. č. 3/9 zahrada zapsaného na LV č. 453 pro obec B. a k. ú. H. B. u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou a přikázání těchto rozdělením vzniklých pozemků do výlučného vlastnictví účastníků vyznačených v geometrickém plánu ze dne 28. 10. 2006 č. 180-4/2006 vypracovaného Ing. Stanislavem Kutálkem a ve výrocích po body IV., V., VI.“. Dále rozhodl, že „ve zbývající části napadeného výroku pod bodem I. a ve výroku pod bodem II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se nezřizují věcná břemena“, jak jsou podrobně specifikována ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a že žalobci nejsou povinni zaplatit žalovanému částku 985,- Kč; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně; neztotožnil se však s jeho rozhodnutím o zřízení shora specifikovaných věcných břemen. Konstatoval, že reálným rozdělením původního pozemku č. 3/9 vznikly v právním smyslu dvě samostatné věci, které každému z nich mohou také zcela samostatně a přiměřeně sloužit jako přístupové komunikace k jejich nemovitostem. Poukázal na znalecký posudek znalce Ing. Stanislava Kutálka, CSc., z něhož plyne, že „na parcele 3/9 lze vybudovat jednu obslužnou komunikaci sloužící pro parcely číslo 3/1 a 3/10 s tím, že tato komunikace by byla na dvou třetinách plochy stávající parcely 3/9. Předpokladem tohoto řešení je vybudování nového příjezdu ke garáži na parcele 3/5 s tím, že prostor 3,82 m od stavby na parcele st. 191 to umožňuje“. Uzavřel, že „žalobci si mohou k celé své nemovitosti zajistit přístup po svých pozemcích. Zřízení věcného břemene není nezbytné k výkonu jejich vlastnického práva ke stavbám v jejich vlastnictví“. V tomto směru odkázal na grafické zpracování této varianty jmenovaným znalcem, z níž „je zřejmé, že lze zbudovat jízdní pruh s parametry pro obslužnou komunikaci kolem domu na st. 191“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jeho přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. Poukazují na závěry soudu prvního stupně, že odejmout jim možnost „užívat nově vzniklý pozemek č. 3/9 společně s nově vzniklým pozemkem č. 3/12 jako přístupovou komunikaci by bylo v rozporu s dobrými mravy“. Jiné varianty řešení, jež v posudku znalec navrhoval, tento soud považoval za zjevně neúčelné a nehospodárné. Dovolatelé v této souvislosti poukazují na to, že pokud by soud prvního stupně nezvolil variantu vyplývající z jeho rozhodnutí, nikdy by s reálným rozdělením původního pozemku nesouhlasili. Se závěry odvolacího soudu se neztotožňují; tento soud kromě dalšího poukázal na grafickou přílohu znaleckého posudku na jeho str. 15, kde je však chyba, neboť tam vyznačený vjezd do garáže je vjezdem do „hobby dílny“; garáž se nachází přímo v domě čp. 204 a „do ní není v žádném případě možný vjezd s uváděnou plochou 3,82 m“. Podstatou celého sporu je jejich nárok na vjezd do garáže v domě, nikoliv do samostatně stojícího objektu. Dovolatelé k závěru odvolacího soudu, že si mohou zřídit ke svým nemovitostem příjezd jiným způsobem, uplatňují několik výhrad v dovolání specifikovaných. Tím, že odvolací soud nevyhověl návrhu na zřízení věcných břemen, postavil žalobce do role poškozených, a to nejen zabráněním přístupu k jejich nemovitostem, ale i tím, že by museli vynaložit nemalé náklady při realizaci nového vjezdu; žalovaný by naopak nemusel provádět žádná opatření. Odvolací soud dostatečně nezhodnotil skutečnost, že s parcelou č. 3/9 bylo prokazatelně od roku 1991 počítáno jako s přístupovou komunikací k novým rodinným domkům s příjezdem právě z této parcely. To nezhodnotil jako skutečnost, která by v případě zřízení věcných břemen byla ochranou i pro žalovaného. Dovolatelé dále připomínají, že rodiče žalovaného spornou parcelu převedli na nezletilého, jehož tak postavili do role žalovaného; ten je neoprávněně v řízení zastoupen svými rodiči a současně advokátkou, přičemž u nezletilce je na místě zastoupení kolizním opatrovníkem. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry, k nimž dospěl odvolací soud. S odvoláním na znalecký posudek tvrdí, že příjezdová cesta k nemovitostem žalobců činí v nejužším místě 4,82 m, takže jde o prostor plně dostačující pro vjezd na parcelu č. 3/5. Dále poukazuje na to, že účastníci řízení vedou spor o užívání pozemku č. 3/9 od roku 1997. Od počátku věděli, že možnost užívání této parcely je problematická, neboť šlo o parcelu v kultuře zahrada, a proto jim muselo být zřejmé, že náklady vložené do části jejich pozemku – keře, jímka, skleník - v souvislosti s užíváním pozemku č. 3/9 jako příjezdu, jsou rizikové. Tvrzení žalobců považuje žalovaný za ryze účelová, přičemž právě žalobci jako první stavebníci v dané lokalitě umístili svůj dům a později další stavby jinak, než jak vyplývalo z výkresu „zastavovací situace“ příslušného správního orgánu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci může soud zřídit věcné břemeno k nově vzniklé nemovitosti ve prospěch vlastníka jiné nově vzniklé nemovitosti (§142 odst. 3, věta první obč. zák.). Toto ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jinak řečeno, to, zda soud při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví věcné břemeno zřídí, záleží na jeho volné úvaze; tato úvaha však musí vyjít z právně relevantních skutečností.
Při zřizování práva chůze a jízdy, odpovídajícího věcnému břemeni (právo cesty) k nově vzniklé nemovitosti podle §142 odst. 3 obč. zák., je třeba dbát, aby právo vlastníka zatíženého pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Proto v případě, že vlastník stavby má možnost zajistit přístup ke stavbě bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, např. zřízením nového vchodu k přilehlé veřejné komunikaci, nelze právo věcného břemene cesty zřídit. Věcné břemeno lze však zřídit v případě, že zajištění přístupu z vlastního pozemku bude sice technicky možné, nicméně náklady na jeho pořízení budou objektivně natolik vysoké (budou zpravidla podstatně převyšovat újmu způsobenou vlastníkovi pozemku zřízením práva cesty), že jejich vynaložení nebude možné spravedlivě požadovat (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3678). Je třeba též zvážit, že pokud by jeden z účastníků byl nucen zřídit cestu při vynaložení poměrně vysokých nákladů, byla by tím snížena hodnota jemu přikázaných nemovitostí (tj. šlo by o další částku, kterou by v konečném důsledku musel vynaložit na faktické rozdělení pozemku). Odůvodňují-li to okolnosti věci, je třeba přihlédnout i k dosavadnímu způsobu užívání nemovitosti účastníky.
V projednávané věci soud prvního stupně sice zjistil, že lze zřídit samostatný přístup k nemovitostem žalobců, který by nevedl přes pozemek žalovaných, takové řešení však považoval za neúčelné a nehospodárné; uzavřel, že odejmout žalobcům možnost užívat nově vzniklý pozemek č. 3/9 jako přístupovou komunikaci by bylo v rozporu s dobrými mravy. Uvedené skutečnosti (nehospodárnost a neúčelnost zřízení nového přístupu, rozpor s dobrými mravy) jsou právně relevantní pro úvahu, zda věcné břemeno zřídit či nikoliv. Odvolací soud se však těmito skutečnostmi nezabýval a věcné břemeno nezřídil jen proto, že žalobci si mohou zřídit příjezd z vlastního pozemku. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto nesprávné; je tak dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
K námitce nesprávného zastoupení žalovaného dovolací soud nepřihlédl, neboť i kdyby byla oprávněná, nemohlo by jít o pochybení porušující práva dovolatelů, a proto nejsou k uplatnění této námitky subjektivně legitimováni. Dovolatelé ani neuvádějí, v čem by měl spočívat střetu zájmů mezi rodiči a dítětem (§37 zákona o rodině).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikovaném pod č. C 12 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu dovodil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustné zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř.“. To platí i o vztahu výroku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a výroku o zřízení věcného břemene podle §142 odst. 3 obč. zák.
Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu