ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1930.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1930/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. H. , zastoupené JUDr. Richardem Pechou, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalované H. M. , zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 12, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 92/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2010, č. j. 20 Co 128/2007-101, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 8. 2006, č. j. 10 C 92/2006-39, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků st. parc. č. 181 a parc. č. 197/2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ, na LV č. 278 pro obec a kat. území K. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že kupní a darovací smlouvou ze dne 3. 5. 1977 žalobkyně prodala V. a H. M., právním předchůdcům žalované, bývalou zemědělskou usedlost č. p. 49 se zemědělskými budovami a st. parc. č. 31 a zahradu parc. č. 41 v kat. území K. se všemi právy a příslušenstvím tak, jak jsou popsány ve znaleckém posudku Ing. Jaroslava Barborky ze dne 1. 12. 1976, za kupní cenu 25.600,- Kč. Současně kupujícím darovala blíže označené pozemky v kat. území K., včetně pozemku parc. č. 197, (bod II. smlouvy), v té době bezplatně užívané Státním statkem v Jenči. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 11. 1993, sp. zn. 7 C 1581/93, byla část kupní smlouvy ze dne 3. 5. 1977 pod bodem II. zrušena. Předmětné pozemky, oddělené od pozemku parc. č. 197, v době uzavření smlouvy užíval od 50. let minulého století k rekreačním účelům J. U., který byl jako jejich uživatel také veden v evidenci nemovitostí. Tyto pozemky ve smlouvě ze dne 3. 5. 1977 nejsou výslovně uvedené jako pozemky převáděné. Podle znaleckého posudku Ing. Barborky ze dne 1. 12. 1976 byly však oceněny a jejich cena je obsažena v kupní ceně zaplacené manžely M. žalobkyni. V současné době jako vlastník předmětných pozemků je vedena žalovaná na základě dědického rozhodnutí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdci žalované se kupní smlouvou ze dne 3. 5. 1977 stali vlastníky i předmětných pozemků, neboť kupní cena zohledňovala i cenu těchto pozemků a smluvní strany musely vědět, že předmětem smlouvy byly i tyto pozemky. Předmět kupní smlouvy byl specifikován odkazem na znalecký posudek Ing. Barborky.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, č. j. 20 Co 128/2007-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. 10. 2009, č. j. 22 Cdo 4911/2007-92, rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2007 z důvodu nesprávného právního posouzení věci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud s odkazem na učiněná skutková zjištění a v rozsudku blíže citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dovodil, že „nelze mít za to, že předchůdci žalované mohli mít opodstatněně za to, že jim jako domnělým spoluvlastníkům svědčí jako právní titul převodní smlouva z 3. 5. 1977“, a „že pokud snad byli právní předchůdci žalované v omylu, že předmětné nemovitosti nabyli, nešlo o omyl z hlediska objektivního omluvitelný. Žalovaná si tak do své držby nemůže započítat držbu svých právních předchůdců. Pak ovšem nemohla sporné pozemky sama vydržet, neboť je do vzniku sporu nedržela po dobu potřebných deseti let (§134 odst. 1 obč. zák.)“.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 20 Co 128/2007-101, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků st. parc. č. 181 o výměře 64 m2 a parc. č. 197/2 o výměře 1427 m2 v kat. území K., zapsaných na LV č. 278 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud opřel své rozhodnutí o závěry dovolacího soudu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že držba vedoucí k vydržení se podle judikatury může opírat i o neplatný titul a že se připouští o domnělý titul za situace, kdy držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že smlouva je platná. Poukázala na to, že smlouva ze dne 3. 5. 1997, správně 3. 5. 1977, byla sepsána k tomu státem určeným státním notářstvím a pokud by odporovala zákonu, nemohla by být registrována. Smluvní strany věděly, že předmětem smlouvy jsou i sporné pozemky. Nelze proto hovořit o tom, že právní předchůdci žalované měli mít pochybnosti o správnosti sepsané smlouvy a že při běžné opatrnosti měli zjistit, že předmětné nemovitosti nejsou ve smlouvě uvedeny. Jejich dobrá víra byla podporována i zápisem jejich vlastnického práva v evidenci nemovitostí ke sporným pozemkům. Pokud byli v omylu, že nabyli vlastnictví ke sporným pozemkům, lze jejich omyl z objektivního hlediska považovat za omyl omluvitelný. Žalovaná je přesvědčena, že její právní předchůdci byli v dobré víře, že jim pozemky patří a že jejich držba je oprávněná, proto lze jejich držbu započíst do vydržecí doby. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud rozhodl v souladu s právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v rozsudku ze dne 1. 10. 2009, č. j. 22 Cdo 4911/2007-92, jímž byl podle §226 odst. 1 a §243d odst. 1 o. s. ř. vázán. K odlišnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem by mohlo dojít jen za předpokladu, že by v mezidobí od předchozího rozhodnutí dovolacího soudu do nového rozhodnutí odvolacího soudu došlo k zásadní změně skutkového stavu, kdy by byla vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nový skutkový základ. Ke změně skutkového stavu v uvedeném mezidobí nedošlo, takže odvolací soud se při rozhodování správně řídil vysloveným právním názorem dovolacího soudu v této věci. Dovolací soud sám neshledal důvod, aby se odchýlil od svého předchozího právního posouzení věci, a proto pro stručnost zcela odkazuje na odůvodnění svého dřívějšího rozsudku.
S ohledem na právní posouzení věci uvedené v předchozím rozsudku dovolacího soudu, dovolací soud dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaná nebyla úspěšná a žalobkyni náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu