ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2027.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 2027/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně J. Č ., zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Náměstí V. Hanky 828, proti žalovanému R. Č ., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Vodní 31, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 18/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2010, č. j. 56 Co 177/2009-335, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2010, č. j. 56 Co 177/2009-335, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 14. ledna 2009, č. j. 5 C 18/2003-296, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. ledna 2009, č. j. 5 C 18/2003-296, vypořádal zaniklé společné jmění manželů tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal zůstatkovou hodnotu osobního automobilu TOYOTA Corola, rok výroby 1986 a movité věci specifikované ve výrokové části rozsudku v celkové hodnotě 48.218,- Kč (výrok I rozsudku); do výlučného vlastnictví žalovaného hodnotu osobního automobilu Renault Espace 2,2 D a movité věci uvedené pod bodem II. výroku v celkové hodnotě 349.455,- Kč (výrok II. rozsudku). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 605.118,- Kč formou splátek (výrok III. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V. rozsudku).
Soud prvního stupně odůvodnil přikázání vypořádávaných majetkových hodnot a movitých věcí jednotlivým účastníkům a v souladu s názorem vysloveným v odůvodnění dřívějšího rušícího rozhodnutí odvolacího soudu se zaměřil především na zjištění a zhodnocení skutečností rozhodných pro vypořádání tzv. investic do rodinného domu jakožto výlučného vlastnictví žalovaného. V souvislosti s aplikací §149 odst. 2 občanského zákoníku zohlednil společné prostředky žalobkyně a žalovaného pořízené ze smlouvy o úvěru ve výši 409.000,- Kč. Dále při vypořádání přihlédl k částce 250.000,- Kč, která netvoří součást společného jmění manželů (dále též jen „SJM“), neboť byla žalobkyni darována její matkou, a byla taktéž použita na dostavbu rodinného domu ve výlučném vlastnictví žalovaného.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. února 2010, č. j. 56 Co 177/2009-335, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným, a to i v části, v níž soud prvního stupně při vypořádání SJM zohlednil výlučné finanční prostředky žalobkyně, které v částce 250.000,- Kč byly použity na dostavbu rodinného domu ve výlučném vlastnictví žalovaného.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřoval v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a podal je z důvodu obsaženého v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že při vypořádání společného jmění účastníků soudy nesprávně zohlednily v režimu §149 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) finanční prostředky ve výlučném vlastnictví žalobkyně, které byly použity na dostavbu rodinného domu ve výlučném vlastnictví žalovaného, neboť v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů takto vynaložené finanční prostředky zohlednit nelze. Při správném skutkovém závěru o tom, že žalobkyně své výlučné finanční prostředky vynaložila na výlučný majetek žalovaného, dospěl odvolací soud k nesprávnému právnímu závěru. Napadené rozhodnutí má proto po právní stránce zásadní význam, když je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaný proto navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §143a odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle §149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1574/2003 (uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ) vyslovil dovolací soud názor, podle nějž při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Ze žádného zákonného ustanovení však nevyplývá, že by při vypořádání mohlo být přihlíženo k tomu, co jeden z manželů vynaložil ze svého na oddělený majetek druhého z nich (shodně též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, uveřejněné tamtéž).
Jestliže tedy odvolací soud při vypořádání společného jmění manželů přihlédl v režimu §149 odst. 2 obč. zák. k výlučným finančním prostředkům žalobkyně vynaloženým na dostavbu rodinného domu ve vlastnictví žalovaného, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod byl uplatněn právem.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 ve spojení s §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu