ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2505.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2505/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: a) M. A. , a b) S. A. , zastoupených Mgr. Olgou Jiříčkovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Novoměstská 960, proti žalovanému P. R. , zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, o určení práva odpovídajícího věcnému břemenu, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 7 C 11/2001, o dovolání žalobce M. A. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 11. února 2008, č. j. 18 Co 464/2007-272, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce M. A. je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12 360,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného JUDr. Milana Jelínka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 7 C 11/2001-176, výrokem pod bodem I. určil, „že věcné břemeno cesty, tj. chůze a jízdy po par. č. 1959/2 – ost. plocha, ost. komunikace v k. ú. V. , obec Vojtěchov, zapsaném na LV č. 195 v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, pracoviště Chrudim, je spojeno s vlastnictvím domu čp. 59 v části obce Vojtěchov, postav. na st. p. č. 124 za účelem „bydlení“ a s vlastnictvím této stav. parc. č. 124, obojí k. ú. V., obec Vojtěchov, zapsaných na LV č. 240 v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, pracoviště Chrudim, a je určeno k přechodu a přejezdu na pozemek parc. č. 1939/34 – ostatní plocha, ostatní komunikace a z tohoto pozemku na st. p. č. 124 a k domu čp. 59 v části obce Vojtěchov, když p. č. 1939/34 je zapsána na LV č. 10001, k. ú. V., obec Vojtěchov, v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, pracoviště Chrudim“, výrokem pod bodem II. určil, „že věcné břemeno cesty, tj. chůze a jízdy po pozemku parc. č. 308 – zahrada a poz. parc. č. 309 – orná půda, k. ú. V., obec Vojtěchov, zapsané na LV č. 195 v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, pracoviště Chrudim, z pozemku parc. č. 1959/1 – ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsané na LV č. 10001 v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, pracoviště Chrudim a na tento pozemek, je spojeno s vlastnictvím pozemků parc. č. 319, 320, 321 – vše orná půda, zapsaných na LV č. 177 v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, pracoviště Chrudim, v k. ú. V., obec Vojtěchov a s vlastnictvím st. parc. č. 223 – zastavěná plocha a nádvoří a zemědělské stavby bez čp./če. na ní postavené v části obce Vojtěchov, k. ú. V., obec Vojtěchov, zapsaných na LV č. 240 v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, pracoviště Chrudim“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu č. p. 59 postaveného na pozemku st. p. č. 124 a pozemků parcelních čísel 124, 319, 320 a 321 v k. ú. V.. Žalovaný je tamtéž vlastníkem pozemků p. č. 1959/2, 308 a 309 a obec Vojtěchov vlastníkem pozemků p. č. 1939/34 a 1959/1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27. prosince 1967, sp. zn. 3 C 443/67, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. května 1968, č. j. 5 Co 69/68-38, byla právním předchůdcům žalovaného F. a J. Č. uložena povinnost trpět právo cesty právních předchůdců žalobců M. a J. A. po pozemku parc. č. 1959 od domu č. p. 59 ve Vojtěchově podél pozemků p. č. 315 a 314 směrem k veřejné komunikaci. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že došlo k vydržení práva cesty jako věcného břemene před 1. dubnem 1964 a že jde o vázanost věcného břemene práva cesty na osoby tehdejších právních předchůdců žalobců, jak bylo věcné břemeno rovněž zapsáno v evidenci nemovitostí. Soud prvního stupně uvedl, že tímto rozhodnutím není nijak vázán. S odkazem na §151o zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 509/1991 Sb., který upravuje vydržení jako jeden ze způsobů vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni za podmínek stanovených §134 téhož zákona, dospěl k závěru, že žalobci sami právo cesty vydržet nemohli. Vzhledem k zápisu práva cesty jako osobního věcného břemene právních předchůdců žalobců a k tomu, že žalobci předložili rozsudky, na základě nichž byl zápis proveden, nemohli být v dobré víře, že jim právo cesty po pozemku žalovaného, jako věcné břemeno spjaté s domem, patří. Jelikož však z výpovědí svědků soud prvního stupně zjistil, že „od nepaměti“ obě cesty, které jsou předmětem zatížení, jsou cestami běžně používanými, že se po cestě přichází k poli žalobců a cestu k domu „využívali všichni, kdo se potřebovali dostat k domu čp. 59 tak, jako by se jednalo o cestu veřejnou“, bylo právo cesty po pozemcích žalovaného jako věcné břemeno ve prospěch nemovitostí žalobců vydrženo ještě před 1. lednem 1964. Námitku promlčení nároku žalobců vznesenou žalovaným považoval za nedůvodnou.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. května 2005, č. j. 18 Co 166/2005-210, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. V odůvodnění rozsudku uvedl, že předpokladem pro nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni vydržením je dobrá víra držitele, že vykonává právo, které mu patří. Dobrá víra nemůže vycházet jen ze subjektivních představ držitele, ale musí se vztahovat i k právnímu titulu, který by mohl mít za následek vznik práva, např. smlouvu. Pouhý souhlas vlastníka s tím, že určitý pozemek je užíván jinými občany jako cesta, byť mlčky projevený (výprosa), nemůže dobrou víru založit. Žalobci netvrdili existenci právního důvodu, jímž mělo věcné břemeno vzniknout, ale že věcné břemeno vzniklo (jejich předchůdcům) užíváním pozemků v dobré víře od nepaměti. Nepředložili žádný právní titul (byť i domnělý), od kterého by odvozovali počátek oprávněné držby tvrzeného práva, proto nemohli prokázat oprávněnou držbu po zákonem stanovenou dobu. Soud prvního stupně tak neměl podklady pro úvahu o tom, který právní předpis použít pro posouzení věci. Odkaz soudu prvního stupně na §151n, §151o a §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a současně jeho závěr, že žalobci nabyli právo odpovídající věcnému břemeni ještě před 1. dubnem 1964 nemůže obstát. Odvolací soud rovněž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 2 Cdon 1728/97, v němž byl vysloven právní názor, že „užívání cizího pozemku v domnění, že jde o veřejnou cestu, nemůže založit oprávněnou držbu práva odpovídající věcnému břemeni.“
K dovolání žalobců Nejvyšší soud (dále jen „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 28. srpna 2007, č. j. 22 Cdo 3628/2005–234, rozsudek odvolacího soudu ve věci samé v části pod bodem I. odstavec 1), pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o určení věcného břemene váznoucího na pozemku p. č. 1959/2 ve prospěch domu čp. 59 na pozemku p. č. st. 124, a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, ve zbývající části dovolání zamítl.
Dovolací soud v části, v níž dovolání žalobců zamítl, uvedl, že považuje za správný závěr odvolacího soudu, že žalobcům nesvědčí právo odpovídající věcnému břemenu spočívající v právu cesty po pozemku p. č. 1959/2 ve prospěch stavebního pozemku p. č. 124, a to pro neprokázání dobré víry při jeho držbě, stejně tak i věcné břemeno váznoucí ve prospěch pozemků p. č. 319, 320 a 321 a pozemku žalobce a) p. č. 223 z důvodu absence právního titulu (i domnělého), od něhož by žalobci mohli odvozovat počátek oprávněného výkonu práva věcného břemene ve prospěch uvedených pozemků a v důsledku toho neprokázání oprávněného výkonu práva věcného břemene. Taktéž vyjádřil souhlas se závěrem odvolacího soudu, že žalobce a), jakožto vlastník zemědělské stavby postavené na pozemku p. č. 223 (vzniklé oddělením z pozemku p. č. 309) nevydržel jako oprávněný držitel právo odpovídající věcnému břemenu cesty na pozemcích parc. č. 308 a 309, když případný oprávněný výkon práv žalobce a) nemohl trvat po stanovenou desetiletou vydržecí dobu (§151n odst. 1 a §134 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud pak v podrobnostech odkázal na odůvodnění uvedeného rozsudku.
Ohledně rušící části svého rozsudku dovolací soud konstatoval, že závěr odvolacího soudu o tom, že k vydržení práva cesty po pozemku p. č. 1959/2 ve prospěch domu č. p. 59 nedošlo, je třeba považovat za předčasný a tudíž nesprávný, jelikož odvolací soud se na rozdíl od soudu prvního stupně nezabýval významem rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27. prosince 1967, č. j. 3 C 443/67–25, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. května 1968, č. j. 5 Co 66/68 – 38, jímž bylo rozhodnuto o žalobě právních předchůdců žalobců o určení věcného břemene (jako vlastníků domu č. p. 59) proti právním předchůdcům žalovaného (jako uživatelům a vlastníkům pozemku p. č. 1959), a to s ohledem na tvrzení žalobce a), že právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v právu cesty po pozemku parc. č. 1959/2, mu náleží jako vlastníku nemovitosti - domu č. p. 59, když existence tohoto práva jako vydrženého již byla zjištěna ve shora uvedeném pravomocně skončeném řízení ve vztahu k právním předchůdcům žalobce a) ve vlastnictví uvedeného domu proti právnímu předchůdci žalovaného jako vlastníku zatíženého pozemku, a že v katastru nemovitostí není věcné břemeno správně zapsáno. Současně s tím dovolací soud podotkl, že citované rozsudky nejsou rozsudky konstitutivními, které by právo odpovídající věcnému břemeni zakládaly.
Odvolací soud poté, vázán právním názorem dovolacího soudu, novým rozsudkem ze dne 11. února 2008, č. j. 18 Co 464/2007–272, „rozsudek okresního soudu v té části výroku I., která zůstala předmětem řízení, o určení, že věcné břemeno cesty, tj. chůze a jízdy po parc. č. 1969/2 – ostatní plocha, ostatní komunikace v k. ú. V., obec Vojtěchov, zapsaném na LV č. 195, je spojeno s vlastnictvím domu č. p. 59 v části obce Vojtěchov, postaveného na pozemku st. parc. č. 124 za účelem bydlení, v k. ú. V., obec Vojtěchov, zapsaného na LV č. 240, a je určeno k přechodu a přejezdu na pozemek parc. č. 1939/34 – ostatní plocha, ostatní komunikace, a z tohoto pozemku k domu č. p. 59 v části obce Vojtěchov, když parc. č. 1939/34 je zapsána na LV č. 10001 v k. ú. V., obec Vojtěchov“ opětovně změnil tak, že žalobu o určení tohoto práva zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se podle pokynů dovolacího soudu zabýval povahou věcného břemene, o něž byl veden spor ve výše uvedeném řízení, a dospěl k závěru, že co do obsahu se jednalo o právo svědčící jen osobám tehdejších navrhovatelů, které nelze převést na jinou osobu (§167, §169 dřívějšího obč. zákoníku č. 141/1950 Sb.) s tím, že takto přiznané právo bylo zapsáno i v katastru nemovitostí, zaniklo smrtí těchto právních předchůdců žalobce a) a bylo z katastru nemovitostí vymazáno po doložení jejich úmrtí. Pro rozhodnutí v tomto řízení, v němž se žalobce a) domáhal určení existence věcného břemene ad rem, proto nemají rozhodnutí z roku 1967 a 1968 ten význam, který jim žalobce a) přikládá a nepředstavují tudíž pro toto řízení překážku věci rozsouzené. Závěrem o povaze věcného břemene posuzovaného v rozsudcích z let 1967 a 1968 se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, opětovně se však neztotožnil s jeho dalším závěrem, podle něhož práva, jejichž určení se v řízení žalobci domáhají, vznikla před 1. dubnem 1964 s odůvodněním, že tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování a že jej nelze považovat za správný ani z jiných (dále vyložených) důvodů.
Pokud jde o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu, odvolací soud konstatoval, že tvrdí-li žalobce, resp. žalobce a) jako výlučný vlastník domu čp. 59 v době rozhodování odvolacího soudu, že jím uplatněné právo vykonávali jeho právní předchůdci bez existujícího či (domnělého) putativního právního důvodu od roku 1935, je zřejmé, že při neuvedení právního důvodu držby doba třicetiletá nebo čtyřicetiletá do 1. ledna 1951 „zdaleka“ neuplynula. Podle §168 odst. 1 a přiměřeně §116 zákona č. 141/1950 Sb. účinného od 1. ledna 1951 platí, že právo odpovídající věcnému břemeni nabude ten, kdo je drží oprávněně a nepřetržitě po dobu 10 let (za použití §566 odst. 1 tato kratší lhůta pro vydržení práva skončila nejpozději uplynutím této kratší lhůty, počítané od 1. ledna 1951). Podle §145 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. oprávněný držitel musel být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc (právo) patří. Jestliže podle §562 zákona č. 141/1950 Sb. se ustanoveními tohoto zákona řídí i právní poměry vzniklé před 1. lednem 1951 a do tohoto data se právní poměry řídí právem dřívějším, pak v případě, že vydržením měli předchůdci žalobce a) nabýt práva odpovídající věcnému břemeni (ad rem) 1. ledna 1961, je třeba posoudit otázku vydržení podle §115 a násl. zák. č. 141/1950 Sb.
Jestliže podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 417/98, 22 Cdo 2077/99) musí být dobrá víra podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že přesvědčení držitele o tom, že mu vykonávané právo patří, je opodstatněné, přičemž těmito okolnostmi jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby, nikoliv jen subjektivní přesvědčení držitele, že mu takové právo náleží, a současně platí, že povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí práva vydržením, tak ohledně dobré víry žalobců, resp. jejich právních předchůdců, při vydržení věcného břemena odvolací soud dovodil, že žalobci žádný právní důvod (ani putativní titul) netvrdili a v průběhu řízení žádný nebyl zjištěn. Podle názoru odvolacího soudu žalobci své přesvědčení opírali jen o tvrzení, že takové právo vykonávali jejich předchůdci od roku 1935, aniž by uvedli nějaké skutečnosti, které by jejich dobrou víru mohly založit. Pokud se domáhali určení, že právo odpovídající věcnému břemeni cesty po pozemku p. č. 1959 (nyní p. č. 1959/2) spojené s vlastnictvím domu č.p. 59, v k. ú. V., jim náleží, když je vydrželi jejich předchůdci za účinnosti obč. zák. č. 141/1950 Sb., nelze takové žalobě z výše uvedených důvodů vyhovět.
Žalobce a) netvrdí ani ve vztahu ke svým právním předchůdcům žádné skutečnosti, které by mohly založit jeho dobrou víru v oprávněnou držbu i za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., tj. od 1. dubna 1964 (když tento předpis vydržení až do 1. dubna 1983, kdy nabyla účinnosti jeho novela zákonem č. 131/1982 Sb. neznal a až do účinnosti novely, přijaté zákonem č. 509/1991 Sb., bylo lze vydržet právo k pozemku pouze pro stát), který v §130 odst. 1 za oprávněného držitele (shodně s §145 zákona č. 141/1950 Sb.) považuje toho, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží. Ohledně dobré víry pak platí vše, co bylo uvedeno výše, ani putativní titul žalobci netvrdili (a ostatně uvedli, že jej nemají).
Odvolací soud konečně s ohledem na závěr, že právo cesty žalobcům nevzniklo ani za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů, konstatoval, že bylo již nadbytečné se zabývat tím, zda se mohlo toto právo promlčet. Nezabýval se ani tím, zda žalobci mohou užívat pozemek žalovaného č. 1959/2 v k. ú. V. z titulu (veřejného) práva užívání komunikace podle zákona o pozemních komunikacích, pouze odkázal na závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1728/97, podle nichž užívání cizího pozemku v domnění, že jde o veřejnou cestu, nemůže založit oprávněnou držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni. Z výpovědí v řízení slyšených svědků lze shrnout, že se „nikdo nestaral o to, komu pozemek č. 1959/2 patří, chodilo a jezdilo se po něm jako po veřejné cestě a užíval jej jako cestu každý, kdo potřeboval“. Lze proto podle odvolacího soudu i v této souvislosti poukázat na shora vyslovené závěry dovolacího soudu ve vztahu k pozemku p. č. 124 v k. ú. V.
Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že konkrétní právní (ani putativní) důvod užívání sporného pozemku, který by mohl založit oprávněnou držbu žalobců [žalobce a)] a jejich právních předchůdců po zákonem stanovenou dobu, v řízení zjištěn nebyl, nebyl ani tvrzen a jeho existence se nepodává ani z důvodů výše označených rozhodnutí soudů z let 1967 a 1968.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce a) [dále též „dovolatel“] dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle názoru dovolatele odvolací soud „přeceňuje význam konstatování učiněného v rozsudku Okresního soudu v Chrudimi z roku 1967, že k vydržení práva došlo před 1. dubnem 1964 a neprávem dovozuje, že tento výrok znamená, že k vydržení práva mělo dojít dle zákona č. 141/50 Sb.“. Uvedený výrok však nevylučuje, že k vydržení práva došlo již před tímto datem a stejně tak je nutno vykládat i účastnické stanovisko žalobce, pokud se vyjadřoval v tom smyslu, že jeho právní předchůdci práva využívali od roku 1935. Tím „nijak netvrdil, že práva bylo využíváno i předchozími vlastníky a uživateli domu č.p. 59, čemuž podle dovolatele nasvědčuje i řada svědectví zjištěných v řízení v roce 1967, ale i předmětné řízení, z nichž vyplývá, že již před rokem 1935 byl dnešní pozemek p. č. 1952/2 užíván vlastníky domu čp. 59 za účelem chůze a jízdy, a že ohledně toho nepanovaly mezi těmito vlastníky a vlastníky dnešního pozemku p. č. 1952/2 žádné spory“. Žalobce a) je přesvědčen, že tak byly splněny podmínky oprávněné držby podle obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen „OZO“) a k vydržení práva došlo podle §1477, za splnění ustanovení §326 a §1463. Dovolatel rovněž s poukazem na přípis Okresního úřadu v Chrudimi ze dne 3. září 1999, č. j. Do/1363/99/Sa, referát dopravy a silničního hospodářství, z něhož vyplývá, že původní pozemek p. č. 1959, z něhož vzniknul rozdělením sporný pozemek p. č. 1959/2, byl v soukromém vlastnictví a byl do sítě místních komunikací zařazen až v roce 1966, namítá, že jak za účinnosti OZO z roku 1811, tak za platnosti zákona č. 151/1950 Sb. nic nebránilo tomu, aby k předmětnému pozemku vzniklo vydržením právo služebnosti chůze a jízdy (věcné břemeno). Odvolací soud se s obsahem shora uvedených listinných důkazů v naznačeném smyslu nezabýval a neučinil tak v tomto směru žádné právní závěry. Stejně tak nehodnotil, že stejným způsobem jako jeho právní předchůdci užíval předmětný pozemek beze sporů s vlastníkem pozemku i žalobce a), a to již od svého narození v roce 1943 spolu se žalobcem b) S. A. od roku 1948. Dovolatel dále dodává, že s obsahem rozsudku Okresního soudu v Chrudimi z roku 1967 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z roku 1968 byl žalobce seznámen již v době jejich vydání, neboť byl přítomen jednání „na přání“ svých právních předchůdců, tehdy žalobců, jako divák, a nikoliv až v roce 2000, jak uvádí v rozsudku odvolací soud. Vzhledem k tomu, že jak dům čp. 59, tak i dům čp. 8 byly postaveny před několika staletími, musela zde být nepochybně dohoda mezi právními předchůdci žalobce i žalovaného o vzájemném využívání k přechodu a přejezdu, zvláště, když právní předchůdci žalovaného, kteří dříve vlastnili a obhospodařovali pozemek p. č. 313, na nějž nebyl jiný možný přístup, než přes pozemky právních předchůdců žalobce a) p. č. 124 a 317/2. Dovolatel má za to, že ačkoliv ústní dohoda o vzniku břemene služebnosti nebyla do pozemkových knih zanesena, uplynutím zákonné doby nepochybně právo vzniklo, když lze mít za prokázané, že i za účinnosti OZO z r. 1811 byla třicetiletá lhůta oprávněné držby prokázána a rovněž tak doba desetiletá od účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. Ačkoliv potřeba právních předchůdců žalovaného resp. žalovaného na pozemek p. č. 313 přes pozemky žalobce a), kteří již na uvedeném pozemku nehospodaří, objektivně není dána, u žalobce a), který na pozemcích, jež však již nejsou předmětem tohoto řízení, stále hospodaří, zájem o toto vydržené věcné břemeno stále trvá. Dovolatel má tak za to, že odvolací soud tím, že pominul důkazy prokazující dobrou víru právních předchůdců žalobce i žalobce samotného, že mu náleží právo cesty přes pozemek p. č. 1952/2 a to jako vlastníku domu čp. 59, zamítl žalobu v důsledku nesprávného právního posouzení věci a v rozporu s hmotným právem. Na základě uvedeného navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Žalobce b) se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. února 2008.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud především odkazuje na obsah svého rozsudku vydaného v této věci ze dne 28. srpna 2007, č. j. 22 Cdo 2638/2005-234, z jehož závěrů i nadále vychází, v němž ve vztahu ke stávajícímu předmětu řízení shledal závěr odvolacího soudu při posouzení otázky, že k vydržení práva cesty po pozemku parc. č. 1959/2 ve prospěch domu č. p. 59 nedošlo, za předčasný a tudíž nesprávný. Dovolací soud vyložil, že v případě, kdy soud pravomocně vyhoví žalobě vlastníka nemovitosti jako osoby oprávněné z věcného břemene, kterou mu poskytne ochranu proti vlastníku nemovitosti břemenem zatížené, současně tím ve vztahu mezi těmito subjekty vyřeší otázku existence věcného břemene. Řízení o žalobě, kterou se oprávněný z věcného břemene proti povinnému z věcného břemene domáhá následně určení, že věcné břemeno existuje, aby mohlo být zapsáno v katastru nemovitostí, nemůže být zastaveno. Soud je vázán pravomocným rozsudkem o ochraně práva odpovídajícího věcnému břemeni potud, že existence tohoto práva byla mezi jeho subjekty vyřešena, a musí jen zkoumat, zda poté nedošlo k zániku tohoto práva. V případě, kdy jde o případ věcného břemene ad rem, věcné břemeno přechází s vlastnictvím na nabyvatele, platí uvedené závěry i pro právní nástupce subjektů věcného břemene.
Poukázal dále na skutečnost, že v dané věci žalobce a) tvrdil, že právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v právu cesty po pozemku parc. č. 1959/2, mu náleží jako vlastníku domu č. p. 59, přičemž poukázal na to, že jeho právním předchůdcům ve vlastnictví tohoto domu byla již pravomocným soudním rozhodnutím proti právnímu předchůdci žalovaného jako vlastníku zatíženého pozemku poskytnuta ochrana práva, jehož existence jako vydrženého byla v uvedeném řízení zjištěna, a že v katastru nemovitostí není věcné břemeno správně zapsáno. Odvolacímu soudu vytkl, že na rozdíl od soudu prvního stupně se z výše uvedených hledisek nezabýval významem rozsudku pro existenci práva odpovídajícího věcnému břemenu.
V dalším řízení odvolací soud v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu postupoval a dospěl k závěru, že uvedenými soudními rozhodnutími bylo rozhodnuto o osobním věcném břemenu navrhovatelů (právních předchůdců dovolatele), důsledkem čehož je skutečnost, že tvrzená existence věcného břemene ad rem pro žalobce jakožto právního nástupce žalobců v předchozím řízení nemůže vyplývat z těchto soudních rozhodnutí. Tento právní závěr odvolacího soudu dovolatelem konkrétně zpochybněn nebyl.
Dovolatel dále odvolacímu soudu neprávem vytýká, že „přeceňuje konstatování v rozsudku okr. soudu z r. 1967, že k vydržení práva došlo před 1. 4. 1964 a neprávem dovozuje, že tento výrok znamená, že k vydržení práva mělo dojít dle zák. č. 141/1950 Sb., což však nevylučuje, že k vydržení práva došlo již před tímto datem a stejně tak je nutno vykládat i účastnické stanovisko žalobce, pokud se vyjadřoval v tom smyslu, že jeho právní předchůdci práva využívali od roku 1935“. Odvolací soud se podrobně zabýval splněním podmínek pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu jak z pohledu zákona č. 141/1950 Sb., tak také obecného zákoníku občanského. Učinil-li závěr, že za účinnosti obecného zákoníku občanského k vydržení nedošlo již pro neuplynutí běhu vydržecí doby, jejíž počátek odvíjel od tvrzení samotného žalobce o době, od které jeho právní předchůdci předmětný pozemek užívali (což dovolatel v dovolání výslovně potvrzuje), nelze jeho právním závěrům ničeho vytknout.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že pokud jde o faktické užívání předmětného pozemku – cesty „od nepaměti běžně každým, kdo po ní potřeboval přejít“, tj. případně i před rokem 1935, jak dovolatel v dovolání naznačuje, možností vydržení takto užívaného pozemku se dovolací soud zabýval ve svém předchozím rozhodnutí, na které odkazuje, se závěrem, že vlastník nemovitosti, který užívá cestu ke své nemovitosti po pozemku, který je účelovou komunikací, nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem (z pravděpodobných důvodů) v dobré víře, že mu právo cesty náleží jako věcné břemeno bez ohledu na skutečnost, že je subjektivně o výkonu takového práva přesvědčen.
V této souvislosti dovolatel odvolacímu soudu nedůvodně vytýká, že nepřihlédl k dvěma listinným důkazů (přípisu OÚ Chrudim ze dne 3. září 1999 a přípisu MěÚ Hlinsko ze dne 2. ledna 2001), z nichž by bylo možno učinit zjištění, že až do roku 1966 nebyl pozemek parc. č. 1959 zařazen do sítě komunikací. V důsledku této skutečnosti pak nic nebránilo tomu, aby i za účinnosti obecného zákoníku občanského a zákona č. 141/1950 Sb. mohlo vzniknout k tomuto pozemku vydržením právo služebnosti a chůze, neboť „soukromý majetek nemůže být veřejnou komunikací“.
V nálezu nejvyššího správního soudu ze dne 21. září 1932, č. 10 729 (uveřejněném ve Sbírce nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních, ročník XIV, část II, Praha, 1932, nakladatel : JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, str. 1056) byl vysloven názor, že „pozemek, který je ve vlastnictví soukromém, lze uznati za veřejnou cestu jen tehdy, byl-li pozemek věnováním buď výslovným nebo z konkludentních činů vlastníka poznatelným určen k obecnému užívání a slouží-li toto užívání k trvalému ukojení nutné potřeby komunikační“, přičemž tento názor je akceptován i současnou odbornou literaturou (k tomu srovnej např. : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 701). Uvedené předpoklady podle zjištění soudů, která dovolatel nenapadá, splněny byly. Ostatně, odvolací soud své rozhodnutí neodůvodnil závěrem, že žalobce nemohl být při posouzení vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu úspěšný proto, že předmětný pozemek má charakter veřejné cesty, byť tento charakter podle zjištění učiněných v průběhu řízení má, což akceptoval i dovolací soud ve svém předchozím rozsudku. Odvolací soud ani nevyšel z toho, že uvedený pozemek není způsobilý založil vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu, naopak se věcně zabýval splněním podmínek pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu a dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nebyly. Výslovně naopak zdůraznil, že se nezabýval tím, zda žalobci mohou pozemek parc. č. 1959/2 užívat z titulu obecného užívání, pouze pro úplnost doplnil, že užívání cizího pozemku v domnění, že jde o veřejnou cestu, nemůže založit oprávněnou držbu odpovídající věcnému břemenu.
Jestliže dovolatel uplatnil v dovolání tvrzení, že „dohoda mezi právními předchůdci žalobce i žalovaného o vzájemném využívání pozemků k přechodu a přejezdu je evidentní, ačkoliv tato ústní dohoda o vzniku břemene služebnosti nebyla vnesena do pozemkových knih“, pak k této skutečnosti nemohl dovolací soud přihlížet již z toho důvodu, že tvrzení o věcném břemenu založeném na smlouvě je v dovolání tvrzením novým (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Pokud dovolatel v dovolání bez bližšího odůvodnění poukazoval na své přesvědčení o tom, že k vydržení došlo za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., odkazuje dovolací soud na vyčerpávající a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se k této otázce podrobně vyjádřil, jakož i na své předchozí rozhodnutí v této věci, v němž mimo jiné zdůraznil, že „skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemenu (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva.“
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce a) proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalovaného v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §1 odst. 1, §5 písm. b) §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., 10 000,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalovaného k dovolání žalobce a) - (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 10.300,- Kč. Náklady žalovaného jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. ve výši 2.060,- Kč; náklady dovolacího řízení na straně žalovaného tak činí celkem 12.360,- Kč. Dovolací soud proto uložil dovolateli, aby žalovanému nahradil náklady dovolacího řízení v uvedené výši do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce M. A. povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. září 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu