ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2727.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2727/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce V. M. , zastoupeného JUDr. Hanou Kloudovou, advokátkou se sídlem v Sedlčanech, Komenského náměstí 47, proti žalovanému Památníku národního písemnictví se sídlem v Praze 1, Strahovské nádvoří 1/132, IČ 00023311, zastoupenému JUDr. Petrem Vackem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Rovinou 15, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 68/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2007, č. j. 68 Co 437/2007-73, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. května 2007, č. j. 21 C 68/2006-56, výrokem I. zamítl „žalobní návrh, že žalovaný je povinen žalobci vydat předměty“ podrobně popsané pod body č. I až VII a č. 1 až 79. Výrokem II. rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. prosince 2007, č. j. 68 Co 437/2007-73, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jestliže posouzení, zda řízení je postiženo procesní vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3339).
Dovolatel vytýká, že darovací smlouva je neplatná pro neurčitost a že nebyla uzavřena v písemné formě; poukazuje přitom zejména na §31 odst. 1 tehdy platné vyhlášky o správě národního majetku č. 104/1966 Sb. Odvolací soud však uvedl, že „toliko fakt, že se nezachoval jiný písemný podklad darování věci než dopis dr. M. z října 1968 v kontextu ostatních provedených důkazů není průkazem neexistence písemné darovací smlouvy“; odkázal pak na chování dárce i obdarovaného po předání listin žalovanému. Učinil tak skutkové zjištění, že smlouva byla písemně uzavřena. Popřít toto zjištění je možno jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Lze podotknout, že v rozsudku ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001 Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1689, Nejvyšší soud konstatoval: „Pokud byla v době, kdy vlastnictví k nemovitosti přecházelo již na základě samotné smlouvy, uzavřena smlouva o převodu nemovitosti, která se nedochovala, lze její existenci prokázat i nepřímými důkazy. Při tom je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy“. Obdobně to platí i pro převod movitých věcí, uskutečněný před delší dobou.
Dědici mohou věci náležející do dědictví během dědického řízení prodat nebo učinit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se svolením státního notářství (§41 notářského řádu č. 95/1963 Sb.). Z textu zákona nevyplývá, že by darování věci, která je předmětem dědického řízení, bylo neplatné jen proto, že státní notářství s darováním souhlasilo, aniž o tom vyhotovilo písemné rozhodnutí, a udělení souhlasu jen zaznamenalo ve spise. Dovolatel odkazuje na R 19/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí: „Činí tak (státní notářství) správně rozhodnutím, které písemně vyhotovují a proti němuž je přípustné odvolání“. Ani v tomto stanovisku se netvrdí, že by jiný postup zakládal absolutní neplatnost, navíc stanovisko bylo vydáno až po 17 letech od udělení souhlasu v dané věci a z textu zákona takový závěr nevyplývá. Odvolací soud postupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I ÚS 625/03 (uveřejněným pod č. 84 ve svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), ve kterém byl zaujat právní názor: „Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojené společenské a hospodářské funkce smlouvy. Není ústavně konformní taková praxe, kdy obecný soud upřednostňuje výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím“.
Okolnost, zda byla splněna poplatková povinnost, nemá na posouzení platnosti darování vliv; ani jiné dovolací námitky nejsou s to založit zásadní význam napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu