ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.277.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 277/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. V., zastoupené JUDr. Renátou Koutnou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 28, proti žalovanému V. V., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 351/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 16. září 2008, č. j. 35 Co 207/2008-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. ledna 2008, č. j. 7 C 351/2005-56, rozhodl, že „žaloba, kterou se žalobkyně domáhá, aby z věcí spadajících do společného jmění manželů, připadl do jejího vlastnictví osobní automobil Škoda Fabia, SPZ JNJ 08-30, karoserie typu hatchback, výrobní číslo karoserie TMBPH16YXY3057147, barvy modrozelené tmavé a aby jí žalovaný na vyrovnání jejího podílu zaplatil částku 220.000,- Kč ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci rozsudku, se zamítá“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. září 2008, č. j. 35 Co 207/2008-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.) a uplatňuje, jak tvrdí, dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jestliže jde o výklad procesních předpisů, který z napadeného rozsudku činí rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Podstata dovolání je v námitce, že soud nepostupoval v souladu se základními zásadami občanskoprávního řízení, zejména se „stěžejní zásadou materiální pravdy“. Podle dovolatelky je věcí soudu, aby se při akceptaci uvedené zásady alespoň v minimální míře zabýval otázkou absolutní neplatnosti úkonů, které jsou předmětem řízení. Touto zásadou se neřídil ani soud prvního stupně, ani soud odvolací. Soudy, místo aby aplikovaly při posuzování platnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů §39 obč. zák., nesprávně použily ustanovení §120 o. s. ř. s konstatováním, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Proto má podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V judikatuře (a ostatně ani v právní vědě) však nejsou pochyby o tom, že v současné době se zásada materiální pravdy jako „stěžejní“ zásada ve starším pojetí z doby před rokem 1990 neuplatňuje. Žalobci jsou v souladu se zásadou projednací povinni tvrdit rozhodné skutečnosti a nabídnout k nim důkazy. Tak v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikovaném v Právních rozhledech č. 4/2007, se uvádí: „V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat“. Soud by tedy mohl vyvodit z tvrzených vad dohody o vypořádání SJM důsledky jen v případě, že by tyto vady byly prokázány; procesní odpovědnost za to, že prokázány nebyly, nese žalobkyně. Není tu tedy nic, co by z napadeného rozsudku činilo takové rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu