ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3023.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3023/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M., a. s. zastoupené advokátem, proti žalované Z., S., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 1513/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2008, č. j. 31 Co 491/2007-357, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. června 2007, č. j. 10 C 1513/2002-304, určil, že žalobkyně je vlastnicí „nemovitostí – p. p. č. 114/22 - trv. tráv. porost, p. p. č. 120/5 - orná půda, p. p. č. 120/6 - orná půda, p. p. č. 120/4 - orná půda, p. p. č. 120/7 - orná půda, vše v obci P. a katastrálním území N. V. u P., jak byly vytvořeny znaleckým posudkem č. 38/2005 a geometrickým plánem č. 121-936/2005 ze dne 5. 8. 2005 znalkyní Ing. E. S. a odsouhlasených Katastrálním úřadem pro S. k., Katastrální pracoviště B., pod č. j. 1275/2005 dne 29. 8. 2005“; a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 29. ledna 2008, č. j. 31 Co 491/2007-357, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu „vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a které zejména spočívá na nesprávném právním posouzení věci; soud prvního stupně ani soud odvolací nezhodnotily řádně provedené důkazy jednotlivě i ve svém souhrnu, ačkoliv jim to ukládá zákon“.
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Nejvyšší soud vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření němu jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně.
V dané věci sice odvolací soud rozsudkem ze dne 16. ledna 2007, č. j. 31 Co 547/2006, 31 Co 599/2006-249, předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení s pokyny k doplnění dokazování, nezavázal jej však právním názorem ohledně věci samé. Přípustnost dovolání tak nelze opřít o §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Právním názorem odvolacího soudu je podle konstantní judikatury názor na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen. Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou pokyny k doplnění dokazování, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, Soudní rozhledy č. 8/2002).
Přípustnost dovolání v daném případě přichází v úvahu jen za naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.); proto nelze ani zpochybnit hodnocení důkazů. Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
V dané věci tu není nic, co by z napadeného rozsudku činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1068). Dovolatelka polemizuje s úvahami odvolacího soudu o tom, zda žalující společnost byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí sporný pozemek patří; odkazuje přitom na to, že smlouva, o kterou se dobrá víra opírá, nebyla označena datem a že na straně nabyvatele – právnické osoby - nebyly všechny potřebné podpisy. Občanský zákoník ve znění platném v době uzavření smlouvy však nevyžadoval, aby na smlouvě o převodu nemovitosti bylo uvedeno datum (k tomu viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. října 1998, sp. zn. 22 Ca 197/98, publikovaný v Lexdatech, a obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 69/2006, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 5125). Také úvaha odvolacího soudu o dobré víře z hlediska podpisu není nepřiměřená; judikatura, na kterou dovolatelka poukazuje, se buď problematiky podpisu netýká anebo se týká případu, kdy některá ze stran smlouvu nepodepsala vůbec. Zde jde o specifický případ, kdy v množství smluv týkajících se převodu komplexu pozemků, u některých nebyl podpis všech osob, které měly za organizaci jednat.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 1.007,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 6.307,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalobkyně oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. ledna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu