ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3097.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3097/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce A. V., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 25, proti žalovanému L. V., zastoupenému JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Stankovského 144, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 147/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2008, č. j. 24 Co 21/2008-348, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce, advokáta JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. září 2007, č. j. 5 C 147/2002-314, zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v rozsudku uvedeným, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. února 2008, č. j. 24 Co 21/2008-348, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“); podle obsahu dovolání i důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jestliže posouzení, zda řízení je postiženo procesní vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3339).
Dovolatel opírá zásadní význam napadeného rozsudku o tvrzení, že judikatura ohledně projednávané otázky je neustálená, je o ní rozhodováno rozdílně a odvolací soud stejně jako soud prvního stupně jednaly v rozporu s hmotným právem; neuvádí však, v čem konkrétně spatřuje neustálenost a nejednotnost judikatury ohledně otázek v dané věci řešených. Dovolací soud opětovně uvedl, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V usnesení ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v Soudních rozhledech, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl: „Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze ,přihlédne‘. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.“ Nejvyšší soud též konstatoval: „Soud může přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému nesvědčí kritéria výslovně v zákoně uvedená; pokud §142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2058).“ „Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.“ V rámci posuzování účelného využití věci tak lze vedle velikosti podílů zohlednit celou řadu skutečností důležitých pro rozhodnutí o tom, kterému z účastníků bude věc přikázána do vlastnictví. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení by dovolací soud se zřetelem k tomu, že dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném prostředku, mohl přezkoumat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené, zejména pokud by zohledňovaly skutečnost, která se ke společné věci nijak nevztahuje. Pro rozhodnutí soudu, komu nemovitost přikázat, není absolutně rozhodující ani výše podílů, ani účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní. Nelze též řešit jako zásadní právní otázku, co se míní „účelným využitím věci“; kdyby bylo možno pro tento případ stanovit podrobnější pravidla, učinil by tak zákon. Ten však při vědomí složitostí možných situací přenechává řešení na úvaze soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005 Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 3695).
Námitky dovolatele jsou částečně skutkové povahy (námitky proti znaleckému posudku o ceně nemovitostí), částečně jde o tvrzené vady řízení, které by ani v případě, že by byly dány, nezaložily zásadní význam napadeného rozhodnutí. K hlavním námitkám se uvádí:
Vzhledem k uplatnění projednací zásady v občanském soudním řízení není soud z vlastní iniciativy povinen pátrat po tom, zda účastníci řízení o zrušení a vypořádání podílového vlastnictví neuzavřeli dohodu o jeho vypořádání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, Soubor č. C 4465). Je-li rozsudek „neúplný“, tedy nebylo-li (podle tvrzení dovolatele) zrušeno podílové spoluvlastnictví ke všem nemovitostem, které žalobce označil, byl namístě postup podle §166 o. s. ř.; toto pochybení, i kdyby bylo dáno, by však nemohlo založit zásadní význam rozhodnutí. S námitkou, že pozemek parc. č. st. 28 je zaměnitelný s pozemkem parc. č. 28 v témže katastrálním území, jehož vlastníkem je třetí osoba, se odvolací soud vypořádal na str. 9 rozsudku. Konečně skutečnost, že nemovitost není zapsána v katastru nemovitostí ještě neznamená, že jako věc neexistuje. Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné (R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto; žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Tato odměna činí 10.000,- Kč [§4 odst. 2 písm. c), §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a 300,- Kč za vypracování vyjádření k dovolání, tedy za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem 10.300,- Kč. Žalobci náleží vedle odměny za zastoupení a náhrady hotových výdajů dále náhrada za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., již je jeho právní zástupce povinen podle zvláštních předpisů odvést, která činí 2.060,- Kč. Celkové náklady dovolacího řízení tedy činí celkem 12.360,- Kč, které je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, která je mu tímto rozhodnutím uložena, může se žalobce domáhat jejího splnění návrhem na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. července 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu