ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3145.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3145/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve žalobců: a) L.O . a b) K. O ., zastoupených Mgr. Michalem Vávrou, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 13, proti žalovanému M. O ., zastoupenému Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, o zřízení věcných břemen a o vzájemné žalobě na vyklizení, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 16 C 125/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2007, č. j. 8 Co 312/2007-241, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2007, č. j. 8 Co 312/2007-241, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 23. 11. 2006, č. j. 16 C 125/2004-182, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2006, č. j. 16 C 125/2004-182, pod body I. až III. zamítl žalobu, aby soud zřídil ve prospěch vlastníků a uživatelů rodinného domu č. p. 224 – objektu bydlení, postaveného na pozemku st. parc. č. 15/4 v obci R. p. R. a kat. území V., věcné břemeno spočívající v právu vstupu na pozemek st. parc. č. 15/3 ve vlastnictví žalovaného, nacházející se tamtéž, na dobu neurčitou, a to k zajištění přístupu do objektu dřevníku, jenž je nedílnou součástí rodinného domu č. p. 224, k zajištění přístupu k elektroměru za účelem pravidelných kontrol stavu měřidla, oprav a manipulace s měřidlem a k zajištění přístupu k západní a severní straně rodinného domu č. p. 224 za účelem provádění obvyklých oprav stěny domu a okapových rour. Pod bodem IV. uložil žalobcům, aby vyklidili místnost dřevníku, nacházejícího se v přízemí stavby na pozemku st. parc. č. 15/3 v obci R. p.R. a kat. území V., a to v té části pozemku, která je na geometrickém plánu Ing. M. B. ze dne 7. 8. 2001, č. 423-142/2001, který je nedílnou součástí rozsudku, označena jako st. parc. č. 15/5. Pod bodem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zamítl žalobu na zřízení věcných břemen z důvodu, že věcné břemeno lze zřídit rozhodnutím soudu jen v případech výslovně v zákoně uvedených při splnění zákonem stanovených podmínek a že na případy, pro které se žalobci domáhali zřízení věcných břemen, žádné zákonné ustanovení nedopadá, a to ani §151o odst. 3 obč. zák., žalobci výslovně označovaný, neboť žalobci mají přístup ke své stavbě č. p. 224 zajištěn, a pokud by jim vlastnicky patřil sporný dřevník, měli by možnost zajistit si přístup do něho ze své nemovitosti. Vzájemné žalobě na vyklizení předmětného dřevníku soud prvního stupně vyhověl, když dospěl k závěru, že dřevník je součástí nemovitosti žalovaného č. p. 12, a zjistil, že jej užívají žalobci. K tomuto závěru soud došel na základě skutkového zjištění, že žalovaný v roce 1968 při přestavbě části hospodářské budovy na rodinný dům č. p. 12 postavením dělící zdi vyčlenil prostor dřevníku, zřídil do něj nové dveře a tak fakticky prostor dřevníku učinil součástí rodinného domu č. p. 12, a to bez jakýchkoliv námitek ze strany ostatních spoluvlastníků hospodářské budovy a pozemku, a že dřevník se nikdy nenacházel na st. parc. č. 15/4, kterou při vypořádání spoluvlastnictví nabyl žalobce a). Dále dovodil, že žalobci vlastnické právo k dřevníku nenabyli vydržením.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 8. června 2007, č. j. 8 Co 312/2007-241, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Podle odvolacího soudu nevznikly žádné pochybnosti o tom, že dřevník je součástí stavby žalovaného č. p. 12. Dodal, že z dohody uzavřené účastníky v roce 1976 (zřejmě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví) nevyplývá nic, co by svědčilo pro vlastnictví dřevníku žalobci. Jiný domnělý způsobilý titul, o který by žalobci opírali svoji dobrou víru o tom, že dřevník je jejich vlastnictvím, žalobci nebyl tvrzen. Na závěru, že žalobci vlastnictví k dřevníku nenabyli vydržením, nemůže nic změnit skutečnost, že žalovaný postavil plot, čímž měl dát podle názoru žalobců najevo, že se vzdává části pozemku a tím i stavby a části nemovitosti, nyní ve vlastnictví žalobců. Poukázal na to, že předmětem vydržení může být jen taková věc, která může být předmětem právních vztahů, a jde-li o vydržení vlastnického práva, musí jít o věc, která může být předmětem vlastnictví, a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“) ze dne 8. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu žalobci spatřují v tom, že dovolacím soudem dosud nebyla rozhodována ani řešena právní otázka vlastnictví určité místnosti, dispozičně a reálně začleněné do jedné budovy osobou odlišnou od vlastníka budovy, v níž je místnost umístěna. Žalobci nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný v roce 1968 v rámci přestavby rodinného domu č. p. 12 přestavěl také dřevník, čímž jej učinil součástí budovy č. p. 12. Namítli, že na základě dohody o rozdělení společných nemovitostí ze dne 12. března 1976 se žalobce a) stal výlučným vlastníkem nepřestavěné části hospodářské budovy – chléva, postavené na pozemku parc. č. 15/4 o výměře 740 m2, a žalovaný výlučným vlastníkem rodinného domu č. p. 12, postaveného na pozemku parc. č. 15/3 o výměře 660 m2. Rozhodnutím odboru výstavby a územního plánování ONV Vsetín ze dne 6. září 1976 byla žalobci a) povolena přestavba hospodářské budovy na rodinný dům podle projektové dokumentace, vypracované N. K., která měla zahrnovat i předmětný dřevník. Podle tohoto rozhodnutí všichni sousedé včetně žalovaného byli seznámeni s projektem rodinného domu žalobců, s osazením hranic do terénu a se vzdálenostmi od jejich hranic. Touto přestavbou se předmětný dřevník stal součástí domu žalobců č. p. 224, neboť je fyzicky i funkčně s tímto domem propojen. Fasáda na dřevníku je stejná jako na domě č. p. 224, přičemž je odlišná od fasády domu žalovaného, střešní krytina na nadstavbou dřevníku je stejná se střešní krytinou domu žalobců, hřeben střechy nad dřevníkem je ve stejné úrovni jako dům žalobců, úroveň podlahy domu č. p. 224 je shodná s úrovni podlahy dřevníku a výrazně se liší od úrovně podlahy domu žalovaného. Osvětlení dřevníku a místnosti umístěné v jeho prvním patře je napojeno na dům žalobců. Titulem jejich vlastnického práva k dřevníku je dohoda o rozdělení podílového spoluvlastnictví v podobě, v jaké ji všichni spoluvlastníci zamýšleli uzavřít. Námitku vydržení dřevníku vznesli jen z opatrnosti. Žalobci neměli žádný důvod se domnívat, že nejsou vlastníky dřevníku, když všechny dokumenty související s přestavbou hospodářské budovy na dům č. p. 224 zahrnovaly také předmětný dřevník. Žalovaný ze své vůle kolem roku 1981 začal s výstavbou kovového oplocení s betonovým základem na rozhraní dřevníku a budovy č. p. 12, které bylo dokončeno v roce 1982 až 1983. Oplocením došlo k oddělení rodinného domu žalovaného od rodinného domu žalobců a žalovaný do dřevníku neměl žádný přístup. V roce 2000, kdy začaly spory mezi účastníky, žalovaný plot částečně demontoval. Žalobci se domnívali, že oplocení tvoří hranici mezi pozemky účastníků, resp. mezi stavbami nacházejícími se na těchto pozemcích, žalovaný dřevník neužíval, ani se tohoto nedomáhal, takže nebylo možno dovodit, že se považuje za vlastníka pozemku a dřevníku na něm postaveného. Podle žalobců neexistovaly žádné objektivně dané skutečnosti, které by zpochybňovaly jejich dobrou víru o tom, že jsou vlastníky dřevníku. Od dokončení přestavby žalobci platí daň z nemovitosti z celého domu č. p. 224, včetně dřevníku. S nesprávným právním posouzením vlastnictví dřevníku souvisí nesprávný závěr ohledně nemožnosti zřízení věcných břemen. Žalobci jsou toho názoru, že zákonné podmínky pro zřízení věcných břemen jsou v daném případě splněny. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé zásadní význam po právní stránce.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. 6. 2007.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř.. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní posouzení otázky vlastnictví předmětného dřevníku soudy obou stupňů nepovažuje dovolací soud (jak bude dále vysvětleno) za odpovídající hmotnému právu. Dovolání je tak podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Otázka vlastnictví určité části nemovité stavby, která může být považována za součást některého ze dvou stavebně navazujících domů, je otázkou právní, jejíž řešení vyžaduje správnou aplikaci hmotněprávních předpisů, zejména §120 odst. 1 obč. zák., podle kterého součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Z obsahu spisu, resp. nesporných skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, vyplývá, že předmětný dřevník byl vytvořen vyčleněním jeho prostoru žalovaným v rámci vniřního prostoru hospodářské budovy, a to postavením jediné vnitřní zdi v místě později vytvořených hranic pozemků mezi parc. č. 15/3 a parc. č. 15/4, přičemž přístup do něj byl jen z venku. K tomuto oddělení však došlo ještě před dohodou o vypořádání podílového spoluvlastnictví k celé hospodářské budově a souvisejícím pozemkům reálným rozdělením. Účastníky tohoto vypořádání byli mimo jiné žalobce a žalovaný. V době, kdy byl dřevník vytvořen, byli tedy účastníci (spolu s dalšími osobami) jeho ideálními spoluvlastníky. Důsledky následujícího reálného rozdělení na vlastnictví dřevníku jsou stranami sporu interpretovány rozdílně. Nesporné je, že stojí na pozemku, který je ve vlastnictví žalovaného, což však není z hlediska určení jeho vlastníka rozhodující, poněvadž může jít o stavbu na cizím pozemku. Podle názoru dovolacího soudu je však určující, že po zmiňovaném reálném rozdělení nemovitostí žalobci část hospodářské budovy, která nesporně stála na pozemku patřícímu žalobci (parc. č. 15/3), přestavěli na obytný dům, přičemž stavebně zasáhli až do pozemku (nad pozemek) žalovaného parc. č. 15/4, mimo jiné tak, že dřevník obestavěli až ke zdi domu žalovaného. Nad celým dřevníkem tak vytvořili zastřešený prostor přístupný zevnitř jen jim a celou část svého stavení včetně dřevníku stojícího na sporném pozemku označeném jako parc. č. 15/5 zevně stavebně upravili tak, že tvoří s jejich domem jeden celek, přičemž začali výlučně užívat i dřevník. Tím se stal součástí jejich domu i z hlediska funkčního.
Z výše uvedených skutečností pro dovolací soud vyplynul závěr, že předmětný dřevník nelze dobře oddělit od domu žalobců jak z hlediska stavebního, tak účelového či ekonomického, zatímco jeho oddělenost od domu žalovaného je zjevná nejen z vnějšího pohledu. Z toho pak vyplývá, že soudy obou stupňů neposoudily otázku vlastnictví sporné stavby správně, a na základě toho nerozhodly správně o vzájemné žalobě žalovaného o vyklizení dřevníku, neboť se stal součástí domu žalobců. V daných souvislostech lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. 2190, podle kterého „nelze uložit povinnost vydat věc, která se zabudováním do věci jiné stala její součástí“.
Důsledky práva žalobců na užívání dřevníku jako součásti jejich stavby pak přinášejí jiný možný pohled na řešení otázky zřízení věcných břemen ve prospěch žalobců, tak jak je uplatnili žalobním návrhem. V tomto směru bude třeba zřejmě učinit další skutková zjištění ohledně účelnosti a nákladnosti zřízení přístupu do dřevníku zevnitř stavení žalobců. Soudy obou stupňů také s ohledem na svůj právní názor na vlastnictví dřevníku nevzaly v potaz možné právní posouzení nároků z pohledu §135c odst. 3 obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce nesprávně. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu