ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3915.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3915/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. L., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. L., zastoupené advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 130/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2007, č. j. 8 Co 50/2007-124, ve znění opravných usnesení ze dne 26. června 2007, č. j. 8 Co 50/2007-134, a ze dne 20. srpna 2009, č. j. 8 Co 50/2007-156, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 32.785,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“), jež zaniklo 13. 4. 2001. Navrhl, aby soud do jeho vlastnictví přikázal níže specifikované nemovitosti, uložil mu povinnost zaplatit společný dluh u peněžního ústavu a vyplatit žalované vypořádací podíl. Přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví žalobce odůvodnil tím, že je účastníci nabyli do SJM koupí od jeho babičky a matky, pro které bylo zřízeno věcné břemeno doživotního užívání bytu v předmětném domě, a dále proto, že účastníci uhradili převodcům pouze polovinu kupní cenu nemovitostí, a hradil ji pouze on.
Okresní soud v Opavě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. října 2006, č. j. 12 C 130/2004-91, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z věcí, jež měli účastníci ve společném jmění manželů, připadá do vlastnictví žalobce rodinný dům čp. 821 s přístřeškem, studnou, venkovními úpravami na pozemku parc. č. st. 884, dále pozemky parc. č. st. 884 (zastavěná plocha a nádvoří), 325/2 (zahrada), a 325/4 (zahrada), vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M., Katastrální pracoviště O. pro obec O. a k. ú. K.“, výrokem pod bodem II. žalobci uložil povinnost „zaplatit České spořitelně, a. s. zůstatek úvěru č. 2051066893/0800“, výrokem pod bodem III. uložil žalobci povinnost „zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 822.005,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku“ a výrokem pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel z §143 odst. 1, §149 a §150 odst. 3 občanského zákoníku („obč. zák.“). Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobci, když zohlednil existenci věcného břemene ve prospěch jeho matky a vzal v úvahu, že je připraven vyplatit vypořádací podíl ve prospěch žalované, která připustila, že na výplatu podílu nemá prostředky. Žalobci uložil povinnost uhradit peněžnímu ústavu zůstatek dluhu a vyplatit žalované její podíl ve výši 800.305,- Kč, který zvýšil o jí provedené splátky úvěru u peněžního ústavu ve výši 21.700,- Kč na celkových 822.005,- Kč.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 6. dubna 2007, č. j. 8 Co 50/2007-124, ve znění usnesení ze dne 26. června 2007, č. j. 8 Co 50/2007-134, a ze dne 20. srpna 2009, č. j. 8 Co 50/2007-156, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že z věcí, jež měli účastníci ve společném jmění manželů, připadají do vlastnictví žalované shora specifikované nemovitosti a současně jí uložil povinnost zaplatit České spořitelně, a. s., zůstatek výše uvedeného úvěru a žalobci vypořádací podíl částkou 822.005,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že soud prvního stupně zjistil správně, že předmětem vypořádání jsou zmíněné nemovitosti a závazky vůči peněžnímu ústavu. Jediným kritériem pro rozhodnutí, komu nemovitosti připadnou do výlučného vlastnictví, nemohla být jen skutečnost, že je účastníci koupili od žalobcovy matky, které svědčí věcné břemeno užívání části domu. Rozhodujícím bylo podle jeho názoru kritérium zájmu a potřeb nezletilých dětí, které v domě odmalička bydlí, k domu mají vztah a pokud by měly měnit místo, kde mají zázemí a na které jsou zvyklé, psychicky by strádaly. Dále shledal, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že se na rekonstrukci domu podíleli převážnou měrou rodiče žalované, a to nejen svou prací, ale také finančně. Uvedl, že žalovaná o dům pečovala od doby, kdy žalobce po narození dcery účastníků odešel ze společné domácnosti za jinou ženou, tedy od roku 1999, financovala a udržovala jeho provoz. Za spravedlivé tedy považoval přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované. Podle jeho zjištění je žalobkyně, která již jednala o úvěru, schopna vyplatit vypořádací podíl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání; jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Připomíná kritéria rozhodná pro vypořádání SJM, uvedená v §149 a §150 odst. 3 obč. zák.; namítá, že se jimi odvolací soud důsledně neřídil a uvádí, že „řešení musí vyplynout z komplexního zjištění všech důležitých okolností“ tak, aby bylo v souladu s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák. Odvolací soud důsledně nediferencoval zásluhy účastníků o nabytí a udržení nemovitostí; princip zásluhovosti posoudil neobjektivně. V této souvislosti nevzal v úvahu, že nemovitosti byly původně ve vlastnictví jeho matky a babičky, šlo tedy o rodinný majetek, a žalovaná úmyslně neuhradila jeho matce dohodnutou kupní cenu. Do domku se původně nemajetná žalovaná nastěhovala se souhlasem žalobcovy matky a babičky; právní důvod k bydlení tedy nabyla jako žalobcova manželka. V této souvislosti dovolatel hodnotí jako zcela nepravdivé tvrzení žalované, že se o svoji matku nestaral. Matka k žalované nikdy neměla kladný vztah pro její aroganci, hádavost a intriky. Dále uvádí, že nikoliv jen děti, ale i on sám má k domu citový vztah, neboť v něm s matkou a babičkou vyrůstal. Druh žalované bydlí v domě na základě jednostranného rozhodnutí žalované, tedy bez žalobcova souhlasu, za bydlení nic nehradí a k matce se chová povýšeně s cílem ji znejistit a psychicky deprimovat. Těmito skutečnostmi se odvolací soud vůbec nezabýval; navíc nepřípadně posoudil otázku jeho možností k získání prostředků na vyrovnání vypořádacího podílu, a proto předkládá stejnopis návrhu na uzavření hypotéky z 3. 7. 2007 s jistinou ve výši 822.000,- Kč. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání odmítá dovolatelovu argumentaci. Namítá, že dovolatel uvádí řadu novot, jež v dovolacím řízení nelze uplatňovat; jde navíc o tvrzení falešná a ryze účelová. Žalovaná uvádí, že nemovitosti koupili spolu s žalobcem, a ty se nacházely ve velmi špatném stavu, přičemž kupní cenu uhradili z peněz jejích rodičů; tvrzení o nezaplacení kupní ceny je lživé. Zdevastovaný dům komplexně rekonstruovali a přistavěli za fyzické i finanční pomoci jejích rodičů. Žalobce rodinu a dům opustil v roce 1999, když rekonstrukce domu nebyla zdaleka dokončena. Svoji „nízkost“ dovolatel prokazuje svými výroky o povaze žalované a nesprávné výchově dětí; ta naopak připomíná svoji péči o žalobcovu nemocnou babičku i matku, což je prokazatelné výpověďmi sousedů a žalobcovy sestry. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za správné; navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a v §241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Ustanovení §149 odst. 2, 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní normy nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení, neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, Soubor civilních rozhodnutí NS č. C 1404).
Jinak řečeno, jestliže v řízení o vypořádání SJM vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, jako tomu bylo v této věci, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená. Tak tomu v dané věci nebylo; odvolací soud vzal do úvahy jak skutečnosti svědčící pro přikázání domu žalobci (z odůvodnění je zjevné, že se zásluhou žalobce o nabytí domu i věcným břemenem zabýval), tak i okolnosti prospívající žalované, a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Dovolací soud nezpochybňuje tvrzení dovolatele, že tu byly skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Avšak závěr odvolacího soudu, který při rozhodování o přikázání domu přihlédl zejména k potřebám nezletilých dětí účastníků a k přispění rodičů žalované, stejně jako k tomu, že žalobce již v roce 1999, krátce po narození dcery účastníků, opustil pro známost s jinou ženou společnou domácnost a od té doby v domě nebydlí, není zjevně nepřiměřený, a dovolací soud jej tak nemůže zpochybnit. Otázka, z jakých prostředků bylo hrazeno zakoupení domu, je nepodstatná, neboť odvolací soud se o tuto skutečnost neopíral.
Dovolatel předkládá důkaz k tomu, že by byl schopen uhradit vypořádací podíl. V dovolacím řízení, které má jen přezkumný charakter, se však dokazování ve věci neprovádí (§243a odst. 2 o. s. ř.). Samotná okolnost, že žalobce je schopen vypořádací podíl uhradit, nemůže ovšem zpochybnit jádro úvahy odvolacího soudu, která vedla k přikázání domu žalované.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b), a v §241a odst. 3 o. s. ř. tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že úspěšné žalované vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle §4 odst. 1 a 3, §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 27.250,- Kč, dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 5.235,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 32.785,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. ledna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu