ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.4649.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4649/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: a) E. B ., b) Ing. Z. B ., c) Ing. J. B ., d) R. G., e) Mgr. J. K ., f) I. K ., g) I. K ., h) A. M ., ch) R. S ., i) Mgr. M. T ., všech zastoupených JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Jungmannova 24, proti žalovanému městu Hodonín , se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 1, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 380/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2008, č. j. 38 Co 455/2006-211, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2008, č. j. 38 Co 455/2006-211, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. června 2006, č. j. 7 C 380/2005, ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. února 2008, č. j. 7 C 380/2005-199, zamítl žalobu žalobců, aby žalovanému byla uložena povinnost „vyklidit nemovitost vlastnicky patřící žalobcům, a to pozemek pč. st. 260/2, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaný na LV č. 5910 pro obec a KÚ H.“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Učinil závěr, že již v roce 1971 byl v domě č. p. 41 na N. t. v H. zřízen průchod, který slouží obecnému užívání, a který již v této době měl charakter místní komunikace ve smyslu §21 odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb. V současné době má tento průchod charakter místní komunikace IV. třídy ve smyslu §6 odst. 3 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb. Tento stav je stavem faktickým, na který nemá rozhodnutí správního orgánu o zařazení příslušné komunikace do sítě místních komunikací vliv. Bez ohledu na existenci tohoto rozhodnutí však slouží předmětný průchod od okamžiku svého zřízení dosud k obecnému užívání, neboť byl zřízen v souladu s vůlí vlastníka domu č. p. 41, a je tedy zatížen veřejnoprávním břemenem obecného užívání.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud poukázal na skutečnost, že pokud bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že žalobci jsou spoluvlastníci pozemku parc. č. 260/2, mají právo v případě rušení tohoto na jeho ochranu ve smyslu §126 odst. 1 občanského zákoníku formou vindikační či negatorní žaloby. Pokud žalobci formulovali svůj žalobní požadavek tak, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit jejich pozemek, bylo by možné takové žalobě vyhovět pouze v případě, jestliže by bylo prokázáno, že na pozemku žalobců jsou neoprávněně umístěny movité věci ve vlastnictví žalovaného, což v předmětné věci splněno nebylo. Žalobci totiž poté, co byli odvolacím soudem vyzváni k doplnění žalobních tvrzení tak, aby bylo zřejmé, vyklizení jakých movitých věcí se domáhají, uvedli, že požadují vyklizení rozebíratelných betonových kostek tvořících povrch místní komunikace vybudované na pozemku. Dlažební kostky však za movité věci považovat nelze. Jestliže tedy žalobci netvrdili, že by se na předmětném pozemku nacházely movité věci ve vlastnictví žalovaného, nebylo možno žalobě již z tohoto důvodu vyhovět.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují dovolacího důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V odvolání obsáhle polemizovali se zjištěními a závěry, které vedly soud prvního stupně k zamítavému rozhodnutí a vytýkali odvolacímu soudu, že se věcí z pohledu právního názoru soudu prvního stupně nezabýval a z jiných důvodů potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Ve vztahu k důvodům, pro které odvolací soud přistoupil k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně namítali, že výklad zastávaný odvolacím soudem ohledně formulace žalobního návrhu, je příliš restriktivní, neboť žalobci prokázali, že žalovaný do jejich vlastnického práva neoprávněně zasahuje, neboť se po dobu několika let snaží na pozemku žalobců zřídit účelovou komunikaci, čímž omezuje výkon jejich vlastnického práva. Bez souhlasu žalobců provádí stavební a jiné práce; formální vymezení žalobního návrhu jakožto požadavku na vyklizení pozemku by proto nemělo vést k zamítnutí žaloby. Žalobci proto navrhli zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Odkázal na věcně správná rozhodnutí soudů obou stupňů, k důvodu, na kterém odvolací soud založil potvrzující rozhodnutí se výslovně nevyjádřil a obsah vyjádření k dovolání polemizuje s dovolacími námitkami a tvrzeními, které se netýkají formulace žalobního návrhu.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelé v rámci vymezení otázky zásadního právního významu vytýkají odvolacímu soudu rozpor jeho rozhodnutí s právem mimo jiné ve vztahu k právnímu názoru, který odvolací soud zaujal k formulaci žalobního požadavku žalobců.
Dovolání je přípustné, neboť uvedenou otázku odvolací soud neposoudil v souladu s právem.
Podle §42 odst. 4 věta první o. s. ř. pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno.
Podle §79 odst. 1 věta druhá o. s. ř. návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Podle §126 odst. 1 občanského zákoníku vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Při posuzování otázek formulace žalobních návrhů a procesních povinností účastníka s tím spojených vychází dovolací soud z ustálených závěrů vyslovených např. v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2375, podle kterého, podle kterého požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (shodně např. též u snesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4542/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 9, str. 326). V r ozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1094, dovolací soud vyložil, že vlastník pozemku se může domáhat negatorní žalobou, aby se ten, kdo jeho vlastnické právo neoprávněně ruší stavbou, která není věcí ve smyslu občanského práva, zdržel dalších zásahů a odstranil následky zásahů již provedených, tedy aby odstranil i výsledek stavebních prací provedených na pozemku. Pokud je v žalobním návrhu použit pojem „stavba“, a z obsahu žaloby, případně z přednesů žalobce je zřejmé, že ve skutečnosti jde o odstranění výsledku stavební činnosti, který není stavbou jako samostatným předmětem právních vztahů, jedná se o nepřesnou formulaci petitu.
Žalobci se sice v návrhu rozsudku obsaženém v žalobě domáhali „vyklizení“ předmětného pozemku, z obsahu žalobních tvrzení se však jednoznačně podává, že se domáhají ochrany proti výsledkům stavebních prací, kterými žalovaný buduje bez jejich souhlasu místní komunikaci v tzv. „průchodu“. V doplňujícím podání ze dne 8. července 2005 pak výslovně uvedli, že zpevněná plocha na pozemku parc. č. 260/2 není stavbou v občanskoprávním smyslu a představuje pouze povrchovou úpravu pozemku. Jednoznačně pak žalobci v tomto podání vysvětlili, že požadavkem na vyklizení se domáhají „odstranění a odklizení úprav povrchu pozemku“ provedených žalovaným na předmětném pozemku. Ostatně i v rámci jednání odvolacího soudu konaného dne 22. května 2008 prostřednictvím svého zástupce žalobci uvedli, že předmětem žaloby jsou „rozebíratelné betonové kostky“ tvořící povrch pozemní komunikace na předmětném pozemku se současným poukazem na skutečnost, že se jedná o povrchovou úpravu povrchu pozemku, která nemá charakter stavby a nelze ji ani považovat za účelovou komunikaci.
Z uvedeného je podle názoru dovolacího soudu jednoznačné, že žalobci se ve skutečnosti nedomáhají vyklizení svého pozemku, jak nesprávně uzavřel odvolací soud, ve vazbě na movité věci, které by na něm měly být umístěny, ale jedná se jim o odstranění výsledků stavební činnosti (betonových kostek na povrchu jejich pozemku), která podle jejich názoru nepředstavuje stavbu v občanskoprávním slova smyslu. S takto vymezenými žalobními tvrzeními je pak požadavek žalobců na odstranění výsledků stavební činnosti v souladu. Jestliže naproti tomu odvolací soud uzavřel, že žalobě na vyklizení pozemku nelze vyhovět, protože se žalobci nedomáhají vyklizení žádných movitých věcí, přehlédl – jak výše uvedeno – že žalobcům o takový požadavek nejde. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) žalobci tedy uplatnili důvodně.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu