ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.4821.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4821/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce občanského sdružení RESPALDO, se sídlem v Chýnově, Mlýnská 261, IČ 26646480zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalovaným 1) JUDr. M. U., a 2) M. U., zastoupeným Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 361/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2008, č. j. 17 Co 155/2006-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, a to k rukám jeho zástupce, advokáta Mgr. Petra Smejkala.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2005, č. j. 12 C 361/2004-125, rozhodl, že se určuje, „že na domě č. p. 15 stojícím na staveb. parcele parc. č. 71/11 k. ú. S. u J., obec S., nevázne věcné břemeno spočívající v právu spoluužívání vchodu, chodby a schodiště domu č. p. 15 ve prospěch vlastníků domu č. p. 12 stojícího na staveb. pozemku parc. č. st. 71/8, k. ú. S. u J., obec S.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. dubna 2008, č. j. 17 Co 155/2006-162, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jestliže jde o výklad procesních předpisů, který z napadeného rozsudku činí rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Podstata dovolání je ve výtce, že soudy z úřední povinnosti na věc neaplikovaly ustanovení obecného občanského zákoníku z roku 1811 (dále „o. z. o.“). Žalobci nejsou povinni uplatněný nárok právně kvalifikovat, to je věcí soudu, jsou však v souladu se zásadou projednací povinni tvrdit právě rozhodné skutečnosti a nabídnout k nim důkazy. Tak v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikovaném v Právních rozhledech č. 4/2007, se uvádí: „V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat“. V dané věci žalovaní potřebné skutečnosti netvrdili, a proto se soud nemohl otázkou vydržení již v době platnosti o. z. o. zabývat.
Nelze přisvědčit ani názoru, že ze svědeckých výpovědí vyplývá, že právo odpovídající věcnému břemeni bylo vykonáváno. Jak svědkyně Hálová, tak i svědek Karpíšek uvedli, že k přístupu bylo třeba svolení vlastníků dotčených domů; ostatně ani samotná skutečnost, že přístup byl využíván snad již ve 30. letech minulého století, nic nevypovídá o případné existenci služebnosti nebo alespoň o držbě práva služebnosti jako nezbytném předpokladu vydržení. Stále je použitelné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. září 1924, sp. Rv I 711/24, Vážný 4128, z něhož vyplývá, že držba práva jest zde jen tehdy, když toto právo je požadováno jako právo a odpůrcem trpěno jako povinnost. Samotné chování, které by mohlo být obsahem práva, ještě nezakládá jeho držbu. Základní podmínkou pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva. K vydržení nestačí pouhé chování, které by mohlo být obsahem takového práva (např. přecházení přes cizí pozemek, odběr vody ze sousedovy studny); takové chování, má-li vést k vydržení, musí být vykonáváno jako právo a ten, kdo se takto chová, musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je subjektem vykonávaného práva. Nejvyšší soud konstatoval: „Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, C 551 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Ostatní námitky jsou buď skutkové povahy, ke kterým v dovolacím řízení nelze přihlížet, nebo jde o takové tvrzené vady řízení, které nezakládají zásadní význam napadeného rozhodnutí. Lze poznamenat, že podle judikatury Nejvyššího soudu za jinou vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, nelze považovat, jestliže soud učiní zjištění z obsahu jiného soudního spisu, včetně tam zaznamenaných svědeckých výpovědí (rozsudek ze dne 30. července 2001, sp. zn. 22 Cdo 2547/98, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek č. C 652).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo, zatímco žalobci takové náklady, na jejichž náhradu má právo, vznikly. Tyto náklady sestávají z odměny advokátovi za podání vyjádření k dovolání a činí podle §1 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 424/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů 5.000,- Kč; náklady dále představuje 300,-Kč jako náhrada hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Žalobci dále příslušní náhrada za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1060,- Kč, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle příslušného právního předpisu. Celkové náklady dovolacího řízení tedy činí 6.360,- Kč. Žalovaní, kteří mají v řízení postavení nerozlučných společníků, mají tedy povinnost zaplatit společně a nerozdílně uvedenou částku k rukám advokáta, který žalobce v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.
předseda senátu