ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.5402.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 5402/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. P. B. , b) E. B. , zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalovanému Ing. M. H. , zastoupenému JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 2, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2003 pod sp. zn. 46 C 17/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2008, č. j. 20 Co 791/2007-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 10 300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalovaného.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 46 C 17/99-134, zamítl žalobu na určení, že „žalobce A) je vlastníkem objektu bydlení domu č. p. 3007, postaveného na par. č. 4011/2 v ulici B., or. č. 52 v B.-Ž., par. č. 4011/2, zast. p. o výměře 94 m2, dále parc. č. 4012/2 zahrada o výměře 818 m2, zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu B.-m. na LV č. 1578 pro kat. území Ž., obec B.-Ž., žalobkyně B) je vlastníkem objektu bydlení č. 1958, postaveného na par. č. 4011/1 v ulici Březinova, or. č. 50 v B.-Ž., par. č. 4011/1 zast. p. o výměře 217 m2 a par. č. 4012/1 zahrada o výměře 776 m2, zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu B.-m. na LV č. 1578 pro kat. území Ž., obec B.-Ž., okres B.-m.“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení..
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců (poté, kdy o části jimi uplatněného nároku bylo pravomocně rozhodnuto předchozím rozsudkem odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem dovolacího soudu) rozsudkem ze dne 27. května 2008, č. j. 20 Co 791/2007-207, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že „ing. P. B. je vlastníkem parcely č. 4011/2, zastavěná plocha o výměře 94 m2 a parcely č. 4012/2, zahrada o výměře 818 m2, zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu B.-m. na LV č. 1578 pro k. ú. Ž., obec B.-Ž. a E. B. je vlastnice parcely č. 4011/1 o výměře 217 m2 a parcely č. 4012/1, zahrada o výměře 776 m2, zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu B.-m., na LV č. 1578, pro k. ú. Ž., obec B.-Ž., vše v okrese B.-m.“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vy nadřením k dovolání je součástí procesního spisu, a dovolací soud proto na něj odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolatelé spatřují otázku zásadního právního významu v posouzení, zda podání žaloby, resp. její doručení, je kvalifikovaným zpochybněním dobré víry subjektu, jenž se domáhá vydržení vlastnického práva.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že jestliže o právní otázce, která je předmětem dovolání, bylo již dovolacím soudem mezi týmiž účastníky rozhodováno, přičemž není důvod se od vyslovených závěrů odchýlit, není dána přípustnost dovolání pro otázku zásadního právního významu (k tomu srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 2937/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6344 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. září 2009).
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 28. srpna 2007, č. j. 22 Cdo 1818/2005-177, ve vztahu ke stávajícímu předmětu řízení, jímž zrušil předchozí vyhovující výrok odvolacího soudu, zavázal odvolací soud závazným právním názorem potud, že k předmětným nemovitostem (pozemkům) nemohli žalobci nabýt vlastnické právo vydržením, neboť ke dni 1. 1. 1992 již nemohli být v dobré víře, že jim pozemky patří, neboť už před tímto datem byla podána žaloba ohledně neplatnosti kupní smlouvy, od jejíhož uzavření odvozují své vlastnické právo nabyté vydržením (a před 1. 1. 1992 byla také žalobcům doručena).
Dovolací soud neshledal důvodu se od tohoto vysloveného právního názoru, týkajícího se okamžiku pozbytí dobré víry žalobců odchýlit, neboť je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Již v rozsudku ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2006, č. 11, str. 432, dovolací soud vyložil, že není podstatné, zda vlastník věci informující „domnělého vlastníka“ o skutečném (právním) vlastnictví věci svá tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její části). V rozsudku ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 296/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, pod pořadovým č. 18 dovolací soud vyložil, že zákon spojuje účinky zastavení vydržecí lhůty s podáním žaloby; pak je z hlediska běhu této lhůty právně nevýznamné, kdy byla žaloba držiteli nemovitosti doručena. Podá-li vlastník nemovitosti žalobu týkající se této nemovitosti vůči jejímu oprávněnému držiteli, tj. vůči držiteli, který byl dosud vzhledem k okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, vydržecí lhůta od podání žaloby - uplatnění vlastnického práva u soudu - neběží. S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Dovolací poukaz žalobců (bez vymezení otázky zásadního právního významu) na skutečnost, že k vydržení vlastnického práva k pozemkům mělo dojít uplynutím zákonné vydržecí doby deseti let před 1. 1. 1992, se míjí s ustálenými závěry judikatury dovolacího soudu, podle kterých pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. až do 1. 1. 1992, způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva jeho oprávněným držitelem, přičemž při absenci dobré víry k 1. 1. 1992 nemohlo k vydržení vlastnického práva dojít (k tomu srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 650/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2141 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 781/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 15, str. 568).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a v dovolacím řízení úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly, a představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení spojenou s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5 000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 5 300,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 5 300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalovaného (§160 odst. 1 a §149 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu