ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1235.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 1235/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně S. C. F., a. s. , zast. Mgr. K. V., advokátem, proti žalované D. H ., o 227.259,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 35 C 354/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2007, č. j. 22 Co 139/2007-109, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2007, č. j. 22 Co 139/2007-109, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. října 2006, č. j. 35 C 354/2006-86, v odst. II. a III. výroku, jimiž byla žaloba v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 211.087,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 23. 7. 2004 do zaplacení, zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. května 2007, č. j. 22 Co 139/2007-109, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. října 2006, č. j. 35 C 354/2006-86, v (odvoláním napadených) odstavcích II. a III. výroku, jimiž byla žaloba v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 211.087,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 23. 7. 2004 do zaplacení, zamítnuta (odst. II. výroku) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (odst. III. výroku); odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Zbývá dodat, že rozsudkem odvolacího soudu nebyl dotčen odst. I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 16.172,54 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 23. 7. 2004 do zaplacení, a to v měsíčních splátkách ve výši 500,- Kč, splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci předem, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, až do úplného zaplacení, neboť tento výrok nebyl odvoláním napaden.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 28. 4. 2006 domáhala zaplacení částky 227.259,54 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného finančního vyrovnání dle smlouvy o finančním leasingu uzavřené mezi účastníky dne 20. 4. 2004, jejímž předmětem byl finanční leasing vozidla H. L., jež žalobkyně pro žalovanou zakoupila za cenu 153.355,- Kč, na dobu 4 let s tím, že po řádné úhradě všech 48 leasingových splátek ve výši 5.426,- Kč měl být vůz žalované prodán za cenu 1.000,- Kč. Protože žalovaná neuhradila již první a druhou leasingovou splátku, žalobkyně dle všeobecných obchodních podmínek, jež byly nedílnou součástí leasingové smlouvy, ke dni 22. 7. 2004 odstoupila od smlouvy a domáhala se po žalované zaplacení shora uvedené částky představující tři splátky do odstoupení od leasingové smlouvy ve výši 16.278,- Kč, 45 zbývajících splátek dle splátkového kalendáře ve výši 212.029,- Kč pokrácených o havarijní pojistku, dále z nákladů spojených s vymáháním vozidla ve výši 16.834,04 Kč, nákladů spojených s odebráním a prodejem předmětu leasingu ve výši 31.396,50 Kč a pojištění odpovědnosti za provoz vozidla ve výši 3.000,- Kč. Výsledná částka ve výši 263.259,54 Kč byla žalobkyní snížena o cenu, za kterou byl předmět leasingu – osobní automobil prodán, tj. 36.000,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalované zaplacení leasingových splátek po dobu existence leasingového vztahu do okamžiku odstoupení od smlouvy. Zbývající nároky žalobkyně jsou dle názoru odvolacího soudu v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dle ust. §265 obchod. zák., a výkon práva žalobkyně nepožívá proto právní ochrany.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 19. 9. 2007 napadla žalobkyně potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, neboť je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že rozhodovací praxe při posuzování otázky vzniku nároku na úhradu do doby odstoupení od leasingové smlouvy nesplatných leasingových splátek je nejednotná. Upozornila, že právo na vyúčtování a zaplacení těchto splátek plyne z čl. 6.3.4 a 7.1 všeobecných smluvních podmínek pro leasing movitých věcí (dále též jen „ Podmínky “). Odvolacímu soudu vytkla, že neposoudil leasingovou smlouvu jako smlouvu nepojmenovanou dle §269 obchod. zák. a odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Brojí dále proti závěru odvolacího soudu, že ujednání čl. 6.3.4 Podmínek je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dle §265 obchod. zák. Dovolatelka akcentovala, že splnila veškeré povinnosti, které jí z leasingové smlouvy vyplynuly, zejména zakoupení předmětu leasingu, zajištění pojištění vozidla atd., avšak žalovaná nezaplatila již první dvě leasingové splátky, a proto žalobkyně odstoupila od smlouvy a domáhala se zaplacení v leasingové smlouvě sjednaných částek, aby vyrovnala ztrátu, jež jí předčasným ukončením leasingu vznikla.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání, jak plyne z předkládací zprávy a obsahu spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále též jen „ o. s. ř. “) a poté shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – žalobkyní, tj. účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), dovolání obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolání směřuje proti rozhodnutí dovolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úhradu splátek splatných po dni účinnosti odstoupení pronajímatele od smlouvy není po právu, neboť výkon takového práva by byl za situace, že by se v případě odstoupení od smlouvy staly splatnými všechny splátky, v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dle §265 obchod. zák., a proto nepožívá právní ochrany a dále uzavřel, že splátky splatné po dni účinnosti odstoupení pronajímatele (žalobkyně) od leasingové smlouvy se dle smluvního ujednání nemohly stát splatnými ke dni odstoupení od smlouvy.
K tomu je předně nutno uvést, že se velký senát Nejvyššího soudu České republiky touto otázkou zabýval v rozsudku ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, a dovodil, že v případě, kdy si leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce (z důvodu řádného neplacení leasingových splátek) tak, jak tomu je i v souzené věci, sjedná právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkon tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (po odebrání vozidla leasingovému nájemci). Závěr odvolacího soudu, že výkon takového práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nepožívá právní ochrany není proto správný. Od závěrů vyjádřených v tomto rozhodnutí se dovolací soud nemá důvod odchýlit ani v posuzované věci.
Žalobní požadavek na zaplacení částky představující (po prodeji vráceného předmětu leasingu a započtení kupní ceny na úhradu dluhu žalované) souhrnnou částku ve výši všech zbývajících měsíčních leasingových splátek dle čl. 6.3.4 Podmínek je, jak plyne z výše uvedeného, důvodný a v této otázce není právní posouzení učiněné soudy obou stupňů správné.
Zbývá dodat, že námitka dovolatelky poukazující na nesprávné podřazení leasingové smlouvy pod smlouvy nájemní, není důvodná, poněvadž soud prvního stupně (a odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil) ve svém rozhodnutí správně uvádí, že „ v daném případě byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena nepojmenovaná smlouva dle §269 odst. 2 ObchZ “ a takový závěr je v souladu i s dovolatelkou v dovolání uváděnou judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 111/2005 či rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006. sp. zn. 2 Cmo 380/2005).
S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že závěry dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jsou v rozporu s uvedeným rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky, jímž byly předmětné právní otázky řešeny, rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně nejsou správná, a proto je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tak uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud České republiky proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. jak v potvrzujícím výroku ve věci samé, tak i v souvisejícím výroku o nákladech řízení, dle §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ČR i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (odst. II a III výroku) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu