ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.164.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 164/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška, ve věci žalobce J. K. , proti žalovanému Z. B., o zaplacení 429.193,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 196/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2007, č. j. Ncp 1659/2006-36, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. ledna 2007 č. j. Ncp 1659/2006 – 36 rozhodl ve smyslu ust. §104a o. s. ř., že k projednání a rozhodnutí této věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 196/2003 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy -§9 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.) a po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a namítá průtahy řízení v dané věci.
Podle ustanovení §201 o. s. ř. ovšem platí, že účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.
Rozhodnutím vrchního soudu, který v intencích §10 odst. 2 o. s. ř. nikdy nerozhoduje jako soud prvního stupně, odvoláním napadnout nelze.
Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „odvolání“ proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Pro úplnost lze dodat, že nedostatkem funkční příslušnosti by řízení bylo postiženo i v případě, že by podání žalobce mělo být „dovoláním“.
Dovolání je totiž ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Ve shodě s dikcí §104a odst. 2 o. s. ř. ovšem napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím „nadřízeného“ vrchního soudu.
Pojem „nadřízený soud“, je-li použit občanským osudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních a s pojmem „odvolací soud“ jej tudíž zaměňovat nelze (srov. též stanovisko pléna Nejvyššího soudu z 27. června 1996, Plsn 1/96, uveřejněné pod číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozhoduje-li tedy vrchní soud o tom, které soudy (okresní nebo krajské) jsou věcně příslušné k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni není jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu. Funkční příslušnost k projednání dovolání proti takovému rozhodnutí občanský soudní řád neupravuje; řízení by proto muselo být i v tomto případě zastaveno podle §104 odst. 1 o. s. ř. i kdyby šlo o dovlání“ (k tomu srov. shodně i nález Ústavního soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99, uveřejněný pod číslem 77 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svatek 18).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2010
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu