ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1872.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 1872/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Pražské služby, a.s., se sídlem v Praze 9, Pod Šancemi 444/1, IČ 60194120, proti žalovanému R. D., zastoupenému JUDr. Vladimírem Kozelkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Školská 28, o zaplacení částky 226 889,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 5/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2007, č. j. 1 Cmo 14/2007-146, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2007, č. j. 1 Cmo 14/2007-146, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2006, č. j. 47 Cm 5/2001-116, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 226 889,30 Kč s 22,6% úrokem z prodlení od 2. 1. 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný objednal u žalobkyně objednávkou č. 86/98 ze dne 5. 10. 1998 provedení živičné úpravy – pokládky litých asfaltů na akci Vysočany - Praha 9, Kolbenova, poté žalobkyně v měsících říjnu a listopadu 1998 dílo provedla a žalovaný je převzal. Cena byla určena částkou 230 m2 v závislosti na výměře provedených prací. Práce o výměře 1 067 m2 provedené v říjnu 1998 vyúčtovala žalobkyně žalovanému první fakturou č. 98124367 z 9. 11. 1998 částkou 257 680,50 Kč, přílohou této faktury byl soupis provedených prací podepsaný žalobkyní i žalovaným, který zde doplnil text „V konečné faktuře požaduji rekapitulaci m2 po ulicích“. Práce v rozsahu 939,5 m2 provedené v listopadu 1998 vyúčtovala žalobkyně fakturou č. 98124972 z 15. 12. 1998 částkou 226 889,30 Kč, taktéž tato faktura byla doplněna soupisem provedených prací podepsaných žalobkyní i žalovaným, který i v této faktuře doplnil stejný požadavek na rekapitulaci výměr. Žalovaný uhradil pouze prvou fakturu a v řízení se bránil tvrzením, že výměry vyasfaltovaných povrchů neodpovídají skutečnosti, a poukázal na svůj požadavek připojený k oběma fakturám na vystavení konečné faktury s odpovídající výměrou, což opětovně požadoval i dopisem ze dne 5. 1. 1999. Soud prvního stupně posoudil vztah účastníků podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) s tím, že smlouva o dílo byla mezi účastníky uzavřena postupem podle §275 odst. 4 obch. zák. Předmět díla byl řádně specifikován v objednávce žalovaného, stejně jako jeho cena, rozsah prací prováděných žalobkyní byl průběžně telefonicky upřesňován. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně provedla pro žalovaného celkem 2 006,5 m2 litých asfaltů. Vycházel přitom zejména z výpovědi svědka J. H., zaměstnance žalovaného ve funkci stavbyvedoucího, který uvedl, že jednak průběžně podepisoval údaje o množství provedených prací v sešitě vedeném zaměstnanci žalobkyně, jednak si sám vedl vlastní evidenci provedených prací, přičemž údaje žalobkyně a žalovaného se shodovaly. Procesní obranu žalovaného o jeho nesouhlasu s výměrami provedených prací shledal soud prvního stupně jako účelovou s ohledem na to, že pokud by měl skutečně výhrady vůči výměrám, které žalobkyně uvedla v soupisech provedených prací, jistě mu nic nebránilo na nesprávnost těchto údajů žalobkyni upozornit, nebo jí faktury z těchto důvodů bez proplacení vrátit, nebo se dostavit alespoň na některou ze schůzek předem sjednaných se žalobkyní, při nichž měla být za účasti obou stran provedena společná kontrola celkového rozsahu provedených prací. Provedením díla a jeho předáním žalovanému ve dnech 30. 10. 1998 a 28. 11. 1998 vznikl žalobkyni podle §548 odst. 1 obch. zák. nárok na zaplacení jeho ceny ve výši stanovené smlouvou, tj. ve výši 230 Kč za 1 m2.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2007, č. j. 1 Cmo 14/2007-146, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 226 889,30 Kč s příslušenstvím zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v intencích ustanovení §213 odst. 2 věty za středníkem občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zopakoval důkazy objednávkou žalovaného z 5. 10. 1998 a oběma fakturami a dospěl na základě těchto listin stejně jako soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o dílo postupem podle §275 odst. 4 obch. zák. Žalobkyně provedla pro žalovaného pokládku litých asfaltů v Praze 9, Kolbenova v rozsahu 1 067 m2, tyto práce žalovanému předala a vyfakturovala částku 257 680,50 Kč, kterou žalovaný uhradil. Odvolací soud se zabýval námitkou žalovaného, že svým podpisem na soupisech provedených prací nevyjádřil svůj souhlas s výměrami, ale že jej připojil výhradně ke své žádosti o provedení dodatečné specifikace vykazovaného rozsahu prací podle jednotlivých ulic, a shledal ji důvodnou. Razítko a podpis žalovaného bylo umístěno přímo pod jeho textem, nikoliv v rubrice „odběratel“. Odvolací soud vyšel z výpovědi svědků, m.j. i J. K., J. H., tj. zaměstnanců žalovaného, a E. B., zaměstnance žalobkyně, kteří před soudem prvního stupně shodně uvedli, že práce byly prováděny na Kolbenově ulici zhruba od místa, kde je železniční viadukt a v přilehlých ulicích. Ulice sepsané žalobkyní v listině ze dne 18. 6. 1999 však přiléhají k ulici Sokolovské a Freyové. Sama žalobkyně přitom v návrhu na zahájení řízení uvedla, že provedla pro žalovaného živičné úpravy, pokládku litých asfaltů, v Praze 9, na akci Vysočany-Praha 9, Kolbenova, v rozsahu 939,5 m2, účtovaných fakturou č. 98124972 znějící na částku 226 889,30 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že listiny, předložené žalobkyní k prokázání jejích tvrzení, stejně tak ani výpovědi svědků D., P. a Š., nejsou dostatečným podkladem pro prokázání jejích tvrzení, takže žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně nároku na zaplacení ceny živičných úprav v rozsahu 939,5 m2, které účtovala fakturou č. 98124972 znějící na částku 226 889,30 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze namítat, že napadené rozhodnutí nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud se odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž tyto důkazy sám zopakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. Soud musí vyhodnotit především věrohodnost výpovědi svědka s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci, jaké je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, k jeho chování při výslechu a také musí vyhodnotit, do jaké míry je důkaz výpovědí svědka v souladu s jinými důkazy. Takto však odvolací soud nepostupoval, jeho hodnocení důkazů proto neodpovídá zákonu. Podle názoru žalobkyně je rozhodnutí odvolacího soudu také nepřezkoumatelné, neboť obsahuje pouze tzv. souhrnné zjištění, aniž v něm byly uvedeny důvody, které ho vedly ke zjištěnému skutkovému stavu. Odkaz odvolacího soudu na název akce „Vysočany – Praha 9, Kolbenova“ hodnotí žalobkyně jako nesprávný, neboť z něho nelze dovozovat, že žalobkyně prováděla práce pouze na ulici Kolbenové. O tom, že práce byly prováděny na ulicích, které žalobkyně jmenovitě uvedla ve svém dopise z 18. 6. 1999, svědčí i řada dalších důkazů, z nichž vyplývá, že jednotlivé úseky, resp. části oprav, byly objednávány telefonicky přímo žalovaným nebo jeho parťákem. Žalobkyně dále poukázala na zcela shodný postup u prací provedených v obou etapách (říjnu i listopadu 1998) – telefonickými objednávkami počínaje, podpisem žalovaného na soupisu provedených prací konče s následnou fakturací ze strany žalobkyně, který byl akceptován žalovaným pouze v případě první etapy, fakturu za druhou etapu žalovaný odmítl zaplatit. To, že práce byly prováděny v říjnu i listopadu 1998 vyplývá z výpovědí svědků D., P., Š., K., H., B. a žalovaný nikdy nenamítal, že by práce provedeny nebyly, pouze žádal přeměření, přitom žádné z opakovaně sjednaných schůzek se však nezúčastnil. Účelovost obrany žalovaného je podle názoru žalobkyně zřejmá, vyplývá z jeho chování. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšími řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Jeho rozsudek není nepřezkoumatelný, jak uvádí žalobkyně v dovolání. Žalobkyně totiž ve své žalobě žádné další tvrzení, pokud jde o vymezení prostoru, kde práce měly podle ní probíhat, neuvedla, vyjma názvu akce Vysočany – Praha 9, Kolbenova. Podle názoru žalovaného nebyl odvolací soud povinen opakovat důkazy výslechem svědků, neboť výpovědi svědků D., P. a Š. nebyly hodnoceny jako nevěrohodné, ale byly posuzovány s ohledem na jejich obsah nic neříkající o rozsahu provedených prací. Žalovaný znovu poukázal na svůj opakovaný požadavek na rekapitulaci provedené práce v m2 po jednotlivých ulicích, neboť objednávka, obě faktury, ani přiložený zjišťovací protokol neuvádí rozsah prací, protokol pouze vyčísluje fakturovanou částku. Skutečný rozsah prací byl zachycen pouze v listině označené „MĚŘENÍ OFICIÁLNÍ OBĚ STRANY“, kterou soudu předložil k důkazu. Listina byla vyhotovena za účasti zaměstnanců žalobkyně P. a B., což potvrdili svědci H. i K., kteří se tohoto měření taktéž zúčastnili. Celková výměra provedené plochy pokládky byla zjištěna – jednalo se o 1 067,9 m2, nicméně po zjištění skutečných výměr se oba zaměstnanci žalobkyně z místa vzdálili, aniž listinu podepsali, což potvrdil jak svědek H., tak svědek K.. Setkání obou stran na místě samém bylo sjednáno na opakovaný požadavek na přeměření vznesený žalovaným, na nějž žalobkyně reagovala telegramem odesílaným 18. 3. 1999 s návrhem konání uvedené schůzky. Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §242 odst. l a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V posuzované věci dospěl soud prvního stupně z listinných důkazů a výpovědí svědků ke skutkovému zjištění, že žalobkyně provedla pro žalovaného v říjnu a listopadu roku 1998 celkem 2 006,5 m2 pokládky litých asfaltů, tedy dílo zahrnující i výměru uvedenou ve faktuře č. 98124972 z 15. 12. 1998 na částku 226 889,30 Kč, jejíž úhrada je předmětem řízení. Odvolací soud naproti tomu přijal opačný závěr, tedy že žalobkyně neprokázala, že provedla pro žalovaného pokládku litých asfaltů o výměře 939,5 m2, jejíž cenu promítla do uvedené faktury.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně; podle ustanovení §213 odst. 2 o. s.ř. však musí odvolací soud zopakovat dosud provedené důkazy vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. S ohledem na zásadu ústnosti a přímosti je totiž nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by tyto důkazy sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné hodnocení důkazu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 29. 5. 2000, č. j. IV. ÚS 275/98, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR jako nález č. 79, svazek č. 18, str. 183). Jestliže odvolací soud v posuzované věci uvedený postup nedodržel a přestože dospěl k opačnému závěru při hodnocení svědeckých výpovědí, tyto nezopakoval (jednalo se zejména o výpovědi svědků J. K., J. H., tj. zaměstnanců žalovaného, a O. D., I. Š., J. P. a E. B. , zaměstnanců žalobkyně), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a současně jednal v rozporu s principy spravedlivého soudního procesu chráněnými článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že provedla pro žalovaného dílo spočívající v provedení živičných povrchů – litých asfaltů v rozsahu 939,5 m2 v ceně 226 889,30 Kč. Soud však tak učinil, aniž žalobkyni ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. poučil o její procesní povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení.
Povinnost důkazní uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této povinnosti a o z ní vyplývajícím důkazním břemenu je proto soud účastníky povinen poučit (§5 o. s. ř.) a poučovací povinnost v tomto směru má i odvolací soud (srov. §213b o. s. ř.).
Podle §118a odst. 3 o. s. ř. platí, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. O důkazní povinnosti a o důkazním břemenu je tedy soud povinen účastníky poučit – na rozdíl od poučovací povinnosti podle §118a odst. 4 o. s. ř. i účastníka, který je zastoupen advokátem. Povinnost soudu poskytnout účastníku potřebná poučení lze splnit i tím, že bude poskytnuto jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. §32 odst. 3 o. s. ř.). Zamítne-li soud žalobu proto, že účastník neunesl za řízení břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura č 4/2003 pod č. 59/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. správný.
Nejvyšší soud se za této situace již nezabýval námitkami dovolatelky směřujícími k dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. a podle ustanovení §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů odvolacího řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Zdeněk D e s předseda senátu