ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.248.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 248/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce: nezletilý M. Š., zastoupenou prof. JUDr. Alešem Gerlochem, Csc., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, PSČ 128 00, proti žalované UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 6, Evropská 136/810, IČ 49240480, zastoupená JUDr. Alešem Adámkem, advokátem se sídlem Praha 9, Bojčenkova 1, PSČ 198 00, o náhradu nákladů na výživu pozůstalého peněžitým důchodem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 90/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2008, č. j. 62 Co 504/2007-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Aleše Adámka.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl rozsudkem ze dne 24. ledna 2007, č. j. 13 C 90/2004-108, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 198.219,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,5% ročně z částky 198.219,- Kč ode dne 1. 2. 2007 do 30. 6. 2007 a dále od 1. 7. 2007 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věštníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušeného kalendářního pololetí, k rukám matky žalobce (výrok I.), dále že žalovaná je povinna platit žalobci peněžitý důchod ve výši 4.649,- Kč měsíčně počínaje měsícem únorem 2007, a to vždy do 20. dne v měsíci, k rukám matky žalobce (výrok II.) a ve zbývající části se žaloba zamítá (výrok III.). V části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroků z prodlení za období od 28. 9. 2002 do 31. 1. 2007, soud řízení zastavil (výrok IV.). Ve výroku V. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Vyšel zejména z podstatného skutkového zjištění, že žalobce je synem M. Š., při dopravní nehodě automobilu zn. MERCEDES E 290 TD, který byl majetkem s. r. o. Štíbr, která uzavřela se žalovanou pojistnou smlouvu podle §3 an. zák. č. 168/1999 Sb. Dále soud měl za prokázané, že zemřelý otec M.Š. poskytoval žalobci částku 10.000,- Kč měsíčně jako výživné a od této částky odečetl částky vyplaceného životního důchodu podle §448 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) jednak za období minulé, jednak do budoucna měsíční částkou 4.649,- Kč a ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 103.982,- Kč (výrok II.)
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry i s právním posouzením soudu prvního stupně s tím, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky zůstalo sporné, jakou částku poskytoval zemřelý otec M. Š. žalobci na jeho výživu v době předmětné dopravní nehody, když žalobce tvrdil, že šlo minimálně o 30.000,- Kč měsíčně a že se podílel na vysokém životním standardu, který mu byl otec schopen poskytovat. Podle názoru odvolacího soudu lze sice souhlasit s tím, že výše náhrady má být přímo úměrná výživě, které se pozůstalému mělo dostávat od zemřelého za jeho života v souvislosti s kritérii uvedenými v ustanovení §85 zákona o rodině, ale již nikoli s tím, že by této vyživovací povinnosti odpovídala částka 30.000,- Kč . S přihlédnutím k vysokému životnímu standartu zemřelého otce a k potřebám nezletilého syna, kterému bylo v době úmrtí otce 22 měsíců, nemohla být vyživovací povinnost vyšší než 10.000,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně správně vycházel i z výpovědi matky nezletilého, že v rozhodné době činily náklady na výživu žalobce 3.000,- Kč za stravu a přibližně 4.000,- až 5.000,- Kč za pleny a hygienické potřeby. A dále soud vzal správně v úvahu, že žalobce obdrží 1/6 z čisté hodnoty dědictví po zemřelém M. Š. ve výši 17 mil. Kč, přičemž část hodnoty mu již byla vyplacena.
Z uvedených důvodů odvolací soud akceptoval shora uvedenou měsíční částku pro žalobce ve výši 10.000,- Kč s tím, že s ohledem na věk žalobce je spíše při horní hranici nejvýše možné částky.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání ze dne 11. 7. 2008 s odkazem na přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a na důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. na nesprávné právní posouzení věci a na to, že řízení bylo postiženo vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Uvedené dovolací důvody vztahuje dovolatel k určení výše nároku na náhradu nákladů na výživu žalobce. Dovolatel v obsáhlém odůvodnění dovolání zejména soudům vytýká, že jejich úvahy, týkající se výše žalobního nároku nezohledňují všechna zákonná kriteria. Závěry soudů jsou tak v rozporu s ustanoveními §448 obč. zák. a §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině. Dovolatel v této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 25 Cdo 691/2003 a 21 Cdo 1815/2003 – Soubor rozhodnutí NS, C. H. Beck, č. C 2351).
Dovolatel dále namítá, že se soudy zaměřily při dokazování pouze na zkoumání potřeb oprávněného, nezohlednily však schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného ve smyslu §96 odst. 1 zákona o rodině, přičemž podle §85 odst. 2 zákona o rodině dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. V daném případě soudy též vycházely z konkrétních částek na dílčí konkrétní potřeby, nikoli na celkové potřeby dítěte. K povinnosti soudů zkoumat životní úroveň a možnosti a schopnosti žalobcova otce odkazuje dovolatel na komentářovou literaturu a zejména judikaturu Ústavního soudu s tím, že je nutno přihlédnout i k celkové hodnotě movitého a nemovitého majetku rodiče. Podle názoru dovolatele podstatné je, že nelze vycházet pouze z částek vynakládaných na domácnost, ale z celkového charakteru domácnosti. V důsledku úmrtí svého otce žalobce přišel o možnost žít dosavadním nadstandardním způsobem ve vile o velikosti 6+1 s rozlehlou zahradou, tenisovými kurty a bazénem, hodnocení této skutečnosti však v rozsudcích obou soudů chybí. Pokud tedy žalobce uváděl,že jeho otec vynakládal na jeho výživu 30.000,- Kč měsíčně, měl tím na mysli částku odpovídající celkovým potřebám žalobce s přihlédnutím ke způsobu života, který otec žalobce svým postavením umožňoval, tj. výdaje na celkový způsob života. Schopnosti a možnosti žalobcova otce nebyly předmětem zkoumání soudu vůbec, ač otec vykazoval i perspektivně značný podnikatelský úspěch, čemuž nasvědčují i příjmy vykazované v minulých letech v daňových přiznáních (v roce 2002 činila daňová povinnost otce přes 2,4 milionu Kč).
Dovolatel vytýká, že soudy nejen nesprávně nepřihlédly k zákonným kritériím, ale zohlednily i kriteria, která v zákoně oporu nemají. Podle mínění dovolatele je to kriterium výše dědictví, která v zákoně stanovena není. Dovolatel se domnívá, že je otázkou zásadního právního významu, zda lze při stanovení výše nákladů na výživu ve smyslu §448 obč. zák. přihlížet též k hodnotě dědictví, kterého se pozůstalému dostává v souvislosti s úmrtí osoby výživou povinné, kterážto otázka má judikatorní přesah. Dovolatel má za to, že náhrada nákladů na výživu a nároky na dědictví jsou zcela samostatné nároky.
Jiná vada, kterou bylo podle dovolatele řízení před oběma soudy postiženo, se týká rozsahu zjišťovaného skutkového stavu, který byl podle něj nedostatečný, ač žalobce nabízel dostatek dalších důkazů pro prokázání výdělkových možností a schopností žalobcova otce a životní úrovně, otcem žalobci poskytované. Tento nedostatek se pak projevil i v nesprávnosti rozhodnutí ve věci co do výše přiznané částky.
Dovolatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ze dne 15. 12. 2008 k dovolání ztotožňuje se závěry obou soudů, učiněnými pro obsáhlé dokazování listinnými důkazy i výpověďmi svědků a zdůrazňuje, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by finanční a majetková situace otce umožňovala žalobci platit měsíční výživné 30.000,- Kč, resp., že by tak otec za svého života skutečně činil. Kritérium výše dědictví, v daném případě ve výši jedné šestiny ze 17 mil. Kč, je pro určení výše vyživovací povinnosti nerozhodné.
Žalovaná navrhuje odmítnutí dovolání a přisouzení nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12, čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášením (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti dosavadních právních předpisů, tj. podle znění o. s. ř. učiněného před 1. 7. 2009. Tak je tomu i v daném případě.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se musel na prvním místě zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být dána pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které také dovolatel odkazuje. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jen jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. zejména řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudců vůbec, přičemž právní otázka zásadního významu musí být dovolatelem formulována tak, aby bylo zřejmé, který právní problém má být řešen.
Z toho také vyplývá, že jediným způsobilým dovolacím důvodem, který může být v tomto případě použit, je nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Otázku zásadního právního významu dovolatel formuluje tak, že soudy nevzaly v úvahu zákonná kriteria ustanovení §448 obč. zák. v návaznosti na ustanovení §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině, pro určení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalého peněžitým důchodem, spočívající ve schopnostech, možnostech a majetkových poměrech povinného (zemřelého otce) ve vazbě na životní úroveň rodičů.
Z obsahu spisu, z výsledků dokazování a skutkových závěrů obou soudů však jednoznačně vyplývá, že k uvedeným kritériím soudy při stanovení sporné výše předmětného nároku přihlédly. Vycházely z finančních výsledků podnikání zemřelého otce, tj. z výše jeho příjmů po splnění daňových povinností, z jeho majetkových poměrů (nadstandardně vybavená vila s příslušenstvím ad.) v době úmrtí otce a tudíž k jeho značným finančním možnostem a schopnostem (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1998, sp. zn. I. ÚS 51/97, popř. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. I ÚS 299/06), včetně z toho vyplývající životní úrovně. Na druhé straně odvolací soud neopomenul korigující vliv dalších kritérií, a to odůvodněných potřeb nezletilého dítěte, kterému v době smrti otce bylo 22 měsíců (tím není samozřejmě dotčena „clausula rebus sic stantibus“ do budoucna). Dovolací soud proto neshledal, že by oba soudy – prvního stupně a odvolací – opomenuly žalobcem jednostranně akcentovaná kriteria možností, schopností a celkové životní úrovně povinného otce. Přitom dovolací soud připomíná, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilého žalobce je věcí volné úvahy soudu a pokud soud dostatečně objasnil skutkový stav věci týkající se posouzení možností a schopností osoby výživou povinné, pak nelze jeho závěrům vytknout pochybení (nesprávnosti).
Nejvyšší soud se však ztotožňuje s názorem dovolatele, že při stanovení náhrady nákladů na výživu není možné přihlížet k tomu, co se stalo po úmrtí otce součástí dědictví, na němž žalobce odpovídajícím dílem participuje též nezletilý žalobce jako dědic. Výši dědictví nelze tudíž při stanovení výše předmětného nároku brát v úvahu. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem, že nárok pozůstalého nezletilého na dědický podíl je samostatným a nezávislým nárokem, který by měl být oddělen od nároku na výživné, neboť takový postup zákon neupravuje (viz. §448 obč. zák. a §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině) a s přihlédnutím k povaze žalovaného nároku proto není při stanovení výše peněžitého důchodu uvedené skutečnost určující.
Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že odvolací soud v daném případě při posuzování výše předmětného nároku nerozhodl v konečném výsledku v rozporu s hmotným právem, resp. že by věc nesprávně právně posoudil, byť bylo částečně jim učiněné právní posouzení věci nesprávné, což se však neprojevilo ve správnosti rozhodnutí jako celku.
K druhému dovolacímu důvodu, uplatněnému dovolatelem, tj. k vadě řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jež bylo vytýkáno nedostatečné dokazování zjištění skutkového stavu, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť nedospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §242 odst. 3 in fine o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání jako nepřípustné odmítnul (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.. Dovolání bylo odmítnuto a proto je žalobce povinen nahradit žalované přiměřené náklady právního zastoupení, spočívající v odměně advokáta podle §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 2.250,- Kč dále v jednom paušálu hotových výloh 300,- Kč dle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. tj. celkem v částce 2.550,- Kč, s připočtením 20% DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 510,- Kč čímž činí celková výše náhrady nákladů 3.060,- Kč, kteroužto částku je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám advokáta žalované.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu