ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2619.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 2619/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně KONFORM, s. r. o. , se sídlem v Plané, Kyjovská 606, IČ: 252 43 144, zast. JUDr. Ondřejem Hanákem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 645/18, proti žalované Erwin Behr Automotive GmbH , se sídlem Behrstraße 100, 73 240 Wendlingen am Neckar, Spolková republika Německo, o zaplacení 85.937,42 EUR s přísl., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 137/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008, č. j. 8 Cmo 402/2007-254, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále též jen „ soud prvního stupně “) usnesením (v pořadí druhém) ze dne 12. 10. 2007, č. j. 44 Cm 137/2005-224, rozhodl tak, že se prohlásil za nepříslušný k projednání a rozhodnutí této věci (odst. I. výroku), řízení v celém rozsahu zastavil (odst. II výroku), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (odst. III. výroku), a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 99.540,- Kč žalobkyni, a to po právní moci tohoto usnesení (odst. IV výroku usnesení).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. ledna 2008, č. j. 8 Cmo 402/2007-254, rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně v odstavcích II, III a IV potvrdil a změnil odst. I výroku tak, že se tento vypouští; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovaná nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 1. 12. 2005 domáhala zaplacení částky 85.937,42 EUR představující nezaplacenou kupní cenu za objednané a odebrané zboží. Protože žalobkyně je českou právnickou osobou a žalovaná cizozemskou právnickou osobou se sídlem na území státu, který je členem Evropské unie, aplikoval odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nařízení Rady ES č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 22. 12. 2000 (dále též jen „ Nařízení “) a dovodil, že české soudy nemají dle čl. 23 ani čl. 5 Nařízení pravomoc k projednání souzené věci, neboť rozhodující v řízení bylo, zda mezi účastníky došlo k dohodě o jiném místě plnění než místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo dodáno nebo mělo být dodáno. Vzhledem k tomu, že zboží mělo být dodáno do Wendlingenu am Neckar v SRN, je místně příslušným soudem soud v SRN, a proto se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který řízení pro existenci neodstranitelného nedostatku podmínky řízení dle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 28. 4. 2008 napadla žalobkyně usnesení odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. b) a dle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a své dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody uvedené v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že odvolací soud příliš restriktivně vyložil ust. článku 5 odst. a) a b) Nařízení, svůj právní závěr nepodpořil judikaturou Evropského soudního dvora. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které se dopustil tím, že věc nepředložil Evropskému soudnímu dvoru, který je jako jediný dle čl. 234 odst. 1 písm. b) a odst. 3 Smlouvy ES povolán vykládat akty orgánů Společenství a jenž by o předběžné otázce týkající se sporného výkladu shora uvedených ustanovení Nařízení rozhodl. Dovolatelka je přesvědčena, že s žalovanou konkludentně (realizací obchodu podle doložky INCOTERMS /CPT/) uzavřela dohodu, prostřednictvím které byla založena pravomoc českého soudu k rozhodnutí daného sporu. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje dovolatelka jednak v nesprávné interpretaci čl. 5 Nařízení a dále v absenci výkladu čl. 31 písm. a) Úmluvy (CISG). Pro posouzení pravomoci českých soudů je dle dovolatelky stěžejní to, zda „ stranami sporu bylo dohodnuto místo plnění než místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží mělo být dodáno “. Je toho názoru, že smluvní strany tím, že ujednaly povinnost prodávajícího (žalobkyně) odeslat zboží kupujícímu (žalované), ujednaly místo splnění závazku odlišně od pravidla uvedeného v čl. 5 odst. b) Nařízení. Žalobkyně je přesvědčena, že tímto místem není místo, kam bylo zboží fakticky doručeno, popř. kam mělo být doručeno, nýbrž místo jeho předání prvnímu dopravci dle čl. 31 písm. a) Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží ze dne 11. dubna 1980, přičemž právě do tohoto okamžiku nesla prodávající (žalobkyně) též nebezpečí škody na věci. Předmětem závazku bylo mj. zboží žalované jako kupující odeslat a nikoli jí ho dodat do jejího sídla podnikání, a proto je nutné rozlišovat pojmy „ místo plnění či místo splnění závazku “ a „ místo dodání zboží “ na straně jedné a „ místo určení “ v případě povinnosti prodávajícího zboží odeslat na straně druhé. O tom, že žalobkyně měla zboží toliko odeslat na uvedenou adresu, svědčí dle jejího názoru to, že v objednávce je uvedena „ adresa zasílání, určení odeslání či přepravy “ a ujednání místa určení bylo žalovanou ve vyjádření k žalobě potvrzeno, dále že si žalovaná „ vymínila “ užití doložky INCOTERMS CPT, se kterou jsou spojeny povinnosti prodávajícího odeslat zboží a nést náklady za dopravu do místa určení. Nebyla-li tedy žalobkyně povinna zboží dodat v určitém místě, pak z čl. 31 písm. a) Úmluvy plyne, že závazek dodat zboží je za situace, kdy prodávající zajišťuje přepravu smluvním dopravcem, splněn jeho předáním prvnímu dopravci, k čemuž došlo na území České republiky. Z toho důvodu je pak dle čl. 5 Nařízení příslušný k projednání této věci obecný soud v České republice.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení soudů obou stupňů.
Žalovaná se k podanému dovolání, jak plyne z předkládací zprávy soudu prvního stupně a obsahu spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) nejprve shledal, že dovolání je nutné projednat a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 7. 2009 – dále jen „ o. s. ř. “ (čl. II – „ přechodná ustanovení “, odst. 12 zák. č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a další související zákony). Dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení - žalobkyní), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V souzené věci odvolací soud dovoláním napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení dle §104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno.
Dovolání žalobkyně je dle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
V souzené věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyly dovoláním zpochybněny, plyne, že žalobkyně jako česká obchodní společnost s ručením omezeným se sídlem na území České republiky, podnikající mj. v oboru kovoobráběčství a konstrukce strojů, zařízení, dílů a technologických celků včetně dokumentace, dodávala na základě jednotlivých objednávek, jež mj. obsahovaly množství požadovaných kusů, ujednání o dodání dle doložky CPT podmínek INCOTERMS a termín jejich dodání, žalované, německé společnosti s ručením omezeným a sídlem na území SRN, v období let 2004 a 2005 na základě jeho objednávek opracované odlitky na kryty ovladačů oken pro Daimler Chrysler a opracované odlitky středových konzolí pro automobily BMW. Kupní cena byla dohodnuta ve výši 8,15 EUR za kus opracované středové konzole, 1,97 EUR za kus krytu ovladačů oken FS LL a 1,99 EUR za kus krytu ovladačů oken BFS LL s tím, že takto stanovená cena bude u konzolí navyšována o čtvrtletní průměrný nárůst ceny surového hliníku. Žalovaný u žalobkyně objednal zboží, za které nezaplatil celkovou částku ve výši 85.937,42 EUR.
Usnesení odvolacího soudu, jenž rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, je odůvodněno mj. tím, že české soudy nemají dle Nařízení příslušnost a pravomoc k projednání souzené věci, a proto je nutné s ohledem na existenci neodstranitelného nedostatku podmínky řízení toto řízení zastavit.
Dovolatelka odvolacímu soudu v dovolání vytkla - stručně řečeno – zejména to, že nevyložil ust. čl. 5 Nařízení v souvislosti s doložkou INCOTERMS a ust. čl. 31 písm. a) Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží ze dne 11. dubna 1980 (dále též jen „ CISG “), a zastává názor, že pokud by tak učinil, musel by dojít k závěru, že české soudy jsou příslušné k rozhodnutí věci.
Podle §7 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odst. 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3).
Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle §104 odst. 1 věty prvé o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Protože v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalované, že žalobkyně akceptovala obchodní podmínky žalované, jež obsahovaly ujednání o příslušnosti německých soudů a aplikaci práva SRN pro vzájemné řešení sporů a vyloučení úmluvy CISG, zabývaly se soudy otázkou příslušnosti a pravomoci českých soudů k projednání věci.
Při určení příslušnosti a pravomoci českých soudů je nutno vyjít z nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, které se poté, co se Česká republika stala členem Evropského společenství (smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii byla podepsána dne 16. dubna 2003 a vstoupila v platnost dne 1. května 2004), stalo v České republice přímo použitelným právním předpisem.
Soudům obou stupňů lze vytknout nedostatečné posouzení charakteru mezi účastníky uzavřených smluv, když z tvrzení účastníků vyplynulo, že žalobkyně pro žalovanou vyráběla a dodávala zboží a žalovaná k tomuto účelu poskytla žalobkyni „ potřebné nástroje “ (nástroje pro lisování a lití pod tlakem), neboť to má vliv na aplikaci ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. b) bodu prvého Nařízení. Soudy obou stupňů toto ustanovení bez dalšího na souzenou věc aplikovaly, aniž by se zabývaly tím, zda mezi účastníky byly uzavřeny smlouvy o prodeji zboží ve smyslu shora uvedeného ustanovení Nařízení či nikoli.
Podle čl. 3 odst. 1 CISG se smlouvy o dodávce zboží, které má být vyrobeno nebo vyhotoveno, považují za smlouvy o koupi zboží, ledaže se strana, která zboží objednává, zavazuje dodat podstatnou část věcí nutných pro jejich výrobu nebo zhotovení.
Podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy Organizace Spojených národů ze dne 14. června 1974 o promlčení při mezinárodní koupi zboží platí, že smlouvy o dodávce zboží, které má být vyrobeno nebo vyhotoveno, se považují za kupní smlouvy, ledaže strana, která zboží objednává, se zavazuje dodat podstatnou část věcí nutných pro jejich výrobu nebo zhotovení.
Pro úplnost je nutno poukázat na kritérium, které uvádí Komise Evropských společenství, týkající se původu materiálů, které mají být zpracovány. Pro účely výkladu čl. 5 bodu 1 písm. b) Nařízení lze rovněž zohlednit skutečnost, zda tyto byly dány k dispozici kupujícím či nikoli (zde je nutno po komparaci judikatury v ostatních jednacích jazycích, zejména ve francouzštině, angličtině a němčině, upozornit na nesprávný a neúplný český překlad kritéria Komise ES v níže uvedeném rozhodnutí Evropského soudního dvora). Pokud kupující dodal všechen nebo převážnou část materiálů, ze kterých je zboží vyráběno, může tato okolnost tvořit indicii ve prospěch kvalifikace smlouvy jako „ smlouvy o poskytování služeb “. Naproti tomu v opačném případě, pokud kupující materiály nedodal, existuje silná indicie pro to, aby smlouva byla kvalifikována jako „ smlouva o prodeji zboží “.
Protože žádná ze stran v řízení dále netvrdila, že žalovaná žalobkyni poskytla materiály pro jeho výrobu nebo zhotovení, vyšel dovolací soud z rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-381/08 (Car Trim GmbH proti KeySafety Systéme Srl.), v němž vyslovil názor, že smlouvy, jejichž předmětem je dodání zboží, které má být vyrobeno nebo zhotoveno, musí být kvalifikovány jako „ smlouvy o prodeji zboží “ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) první odrážky Nařízení, i když kupující stanovil určité požadavky ohledně pořízení, zpracování a dodání zboží, aniž by poskytl materiály pro jeho výrobu nebo zhotovení, a dodavatel je odpovědný za kvalitu a soulad zboží se smlouvou.
Podle čl. 5 odst. 1 písm. b) odrážky prvé Nařízení platí, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno.
Z citovaného ustanovení plyne, že smluvní strany se mohou dohodnout na určení místa dodání zboží. Tento názor zastává taktéž Evropský soudní dvůr, jehož rozhodovací praxe je ustálena v názoru, že slovní obrat „ pokud nebylo dohodnuto jinak “, obsažený v čl. 5 bodu 1 písm. b) Nařízení, svědčí o tom, že se smluvní strany mohou dohodnout na místě plnění závazku pro účely použití tohoto ustanovení a že uvedené ustanovení má autonomní povahu. Navíc podle čl. 5 bodu 1 písm. b) první odrážky Nařízení, který uvádí výraz „ podle smlouvy “, je místem dodání zboží v zásadě místo stanovené smluvními stranami ve smlouvě.
V případě prodeje zboží definuje Nařízení v předmětném ustanovení místo plnění závazku samostatně za účelem posílení hlavního cíle – sjednocení pravidel o soudní příslušnosti ve snaze o zajištění předvídatelnosti (k tomu blíže viz např. rozsudky Evropského soudního dvora ve věci C-204/08, Peter Tender proti Air Baltic Corporation, a C-386/05, Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH).
K tomu je pro úplnost nutno dodat, že žádné ustanovení Nařízení nedefinuje pojmy „ dodání “ a „ místo dodání “ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) první odrážky Nařízení.
Protože autonomie hraničních určovatelů stanovených v čl. 5 bodu 1 písm. b) Nařízení vylučuje použití pravidel mezinárodního práva soukromého členského státu příslušného soudu, jakož i hmotného práva, které by bylo na jeho základě použitelné, je za těchto podmínek nutné nejprve posoudit, zda místo dodání vyplývá z ujednání smluvních stran.
Ze skutkových zjištění (mj. objednávek žalované) a nesporných tvrzení je zřejmé, že žalobkyně dodávala žalovanou objednané zboží dle doložky CPT podmínek INCOTERMS 2000.
Mezi položky INCOTERMS 2000, které presumují možnost aplikace multimodální přepravy, patří právě CPT – Carriage Paid to (named place of destination) / dopravné placeno do (ujednané místo určení). Prodávající odbavuje zboží pro vývoz, zajišťuje přepravu a hradí přepravné až do ujednaného místa určení. Rizika spojená se ztrátou nebo poškozením zboží, jakož i rizika zvýšení nákladů během přepravy zboží, přecházejí na kupujícího předáním zboží prvnímu dopravci (zasílateli).
Z uvedeného je zřejmé, že si strany smluvně dohodly místo dodání odkazem na doložku CPT podmínek INCOTERMS 2000 a tím byl Wendlingen am Neckar v SRN.
Dovolatelka sice v dovolání správně poukazuje na to, že je nutno rozlišovat pojmy „ místo splnění závazku “ a „ místo určení “, avšak dále směšuje „ místo splnění závazku “ a „ místo dodání zboží “.
Žalovaná zde totiž vychází z nesprávného názoru, že rozhodným bodem při určení příslušnosti je okamžik splnění jejího závazku, tj. okamžik, kdy předala zboží prvnímu dopravci, jímž byl český dopravce se sídlem na území České republiky. Toto však není ve světle shora uvedeného rozhodné, poněvadž podstatným hraničním určovatelem v souzené věci je dle čl. 5 odst. 1 písm. b) odrážky prvé Nařízení toliko místo, kam bylo nebo mělo být zboží dodáno a nikoli místo, na němž splnila svůj závazek předat zboží prvnímu dopravci, jenž následně nese mimo jiné odpovědnost za škodu spojenou se ztrátou nebo poškozením zboží a musí umožnit kupujícímu převzetí zboží („taking over the goods “ či „ retirer les merchandises “ dle čl. 60b CISG (k tomu blíže viz Eberstein, Hager, Herber, Huber u. Kol.: Kommentar zum Einheitlichen UN – Kaufrecht – CISG. C. H. BECK, Mnichov, 1989, s. 250 – 267, shodně Kropholler, aaO, Čl. 5 Rdnr. 49; Dörner, aaO, Čl. 5 EuGVVO Rdnr).
Uvedenou problematiku ohledně výkladu čl. 5 odst. 1 písm. b) Nařízení a čl. 31 písm. a) CISG řešil Evropský soudní dvůr v návaznosti na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podané Spolkovým soudním dvorem ve Spolkové republice Německo ve věci Car Trim GmbH v. KeySafety Systems SRL, doručené ESD dne 22. srpna 2008 a vedené pod sp. zn. C-381/08, kterou ve svém usnesení ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. VIII ZR 184/07, naformuloval tak, zda se v případě, jde-li o prodej zboží, určuje místo, na něž bylo nebo mělo být prodané zboží podle smlouvy dodáno, u zásilkového prodeje podle místa fyzického předání kupujícímu nebo podle místa, na němž je zboží předáno prvnímu přepravci za účelem zaslání kupujícímu.
Evropský soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 25. 2. 2010 pak v této věci dovodil, že článek 5 bod 1 písm. b) první odrážka nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě zásilkového prodeje musí být místo, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, určeno na základě ustanovení této smlouvy. Pokud nelze místo dodání určit na tomto základě bez odkazu na hmotné právo použitelné na smlouvu, je tímto místem místo fyzického předání zboží, na základě něhož kupující nabyl nebo měl nabýt oprávnění skutečně s tímto zbožím nakládat v konečném místě určení prodeje (argumentuje-li žalobkyně v dovoláním mnohdy nesprávným českým překladem a klade důraz na „ anglický originál “, pak se dovolacímu soudu jeví vhodné upozornit, že rovněž anglický překlad uveřejněný v Úředním věstníku Evropské unie /“ Official Journal of the European Union “/ na str. 4 ze dne 17. 4. 2010 je s uvedenou právní větou totožný).
ESD v otázce, jaké místo se v případě neexistence příslušného ustanovení jeví pro určení místa plnění závazku, kam zboží bylo nebo mělo být dodáno, jako nejvhodnější, zaujal názor, že místo, kde zboží bylo nebo mělo být fyzicky předáno kupujícímu v konečném místě jeho určení, odpovídá nejlépe jako „ místo dodání “ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) první odrážky Nařízení genezi, cílům a systematice Nařízení. Zbývá dodat, že takto bylo v různých státech (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora Republiky Rakousko ze dne 14. prosince 2004) toto ustanovení před rozhodnutím ESD též vykládáno.
Z uvedeného je zřejmé, že názor dovolatelky, že rozhodné není místo, kam bylo nebo mělo být zboží dodán, nýbrž místo, na němž splnila svůj závazek předat zboží prvnímu dopravci, není správný.
Dovolatelka dále tvrdila, že v daném případě měl dovolací soud podat předběžnou otázku ESD, neboť výklad ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. b) Nařízení a čl. 31 písm. a) CISG není tzv. „ acte clair “.
Nejvyšší soud České republiky v této věci neshledal důvodu položit Evropskému soudnímu dvoru (dále též „ ESD “) předběžnou otázku ohledně výkladu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. b) Nařízení tak, jak požadovala dovolatelka. S jejím názorem se lze ztotožnit potud, že Evropskému soudnímu dvoru náleží konečný a sjednocující výklad komunitárního práva, jak vyplývá ze spojení čl. 220, 234 a 292 Smlouvy o založení Evropských společenství. Ostatně význam položení předběžné otázky ESD soudem významně vnímá též Ústavní soud ČR, jenž ve svém nálezu ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08, uvedl, že o porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo) nepoloží předběžnou otázku ESD svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), přičemž za výkon svévole považuje i takové jednání soudu poslední instance aplikujícího normy komunitárního práva, které zcela opomene položit si otázku, zda by měl soud vznést předběžnou otázku k ESD a její nepoložení řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře ESD. Jinými slovy jde o případ, kdy soud nebere vůbec v potaz pro něj závaznou existenci kogentní úpravy obsažené v článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství.
Dovolatelka se však mýlí při posouzení toho, kdy má soud povinnost položit předběžnou otázku.
Soudní dvůr se ve své konstantní judikatuře (srov. rozsudek ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81, Srl. CILFIT a Lanificio di Tabardo SpA v. Ministerstvo zdravotnictví, Recueil s. 3415, body 16-20) mj. vyslovil, že povinnost soudu předložit předběžnou otázku odpadá v případě tzv. „ acte clair“ , tj. když je výklad evropského práva bez dalšího naprosto zjevný a jasný (nejen aplikujícímu soudu, ale i ostatním soudům v jiných členských státech a Soudnímu dvoru), a to i při respektování specifik výkladu práva Společenství (komparace jazykových verzí, zvláštní terminologie práva Společenství, charakteristické výkladové metody).
Lze proto sice dovolatelce přitakat v názoru, že v souzené věci o tzv. „ acte clair “ vycházející – obecně řečeno - z předpokladu, že se vnitrostátní soud nemusí na ESD obrátit, pokud je odpověď „ jasná “ z obecných vědomostí či logiky, nešlo, avšak současně je nutné upozornit na to, že přehlíží existenci doktríny „ acte éclairé “, dle které vnitrostátní soud nemusí položit předběžnou otázku mj. tehdy, pokud existuje ustálená judikatura ESD k dané otázce anebo rozsudek ESD týkající se v zásadě identické otázky (blíže viz rozhodnutí výše, tj. CILFIT v. Ministry of Health, C-283/81).
Vzhledem k tomu, že ESD dovolatelkou nastolenou otázku, jak výše uvedeno, již řešil a jeho rozhodovací praxe je konstantní, nelze než uzavřít, že námitka žalobkyně týkající se položení předběžné otázky ESD není v souzené věci důvodná.
Protože se závěr odvolacího soudu o tom, že v souzené věci není dána příslušnost a pravomoc českých soudů, dovolatelce zpochybnit nepodařilo, nezbylo dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání není důvodné, a proto rozhodl tak, že dovolání žalobkyně podle ust. §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že procesně neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů dovolacího řízení nepřísluší a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v tomto řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu