ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2711.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 2711/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně: Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, IČ 43272956, adresa pro doručování: Česká pojišťovna, a. s., referát právní regresy, Brno, Rabínova 7, PSČ 601 66, proti žalovanému: M. J., zast. JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem, Praha 10, U Zákrutu 1778/5, o zaplacení 170.037,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 19 C 6/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2009, č. j. 19 Co 387/2008-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ rozhodl rozsudkem ze dne 17. dubna 2008, č. j. 19 C 6/2008-28, že žaloba, dle které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 170.037,- Kč s 9,5% úrokem z prodlení ročně z částky 170.037,- Kč od 1. 4. 2007 do 30. 6. 2007 a od 1. 7. 2007 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši odpovídající procentní repo sazbě stanovené ČNB zvýšené o 7 procentních bodů dle sazby platné vždy k prvému dni kalendářního pololetí, v němž prodlení dlužníka trvá, se zamítá (výrok I.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 44.156,- Kč (výrok II.).
Předmětem řízení byl nárok žalobkyně jako pojišťovny na vrácení poskytnutého pojistného plnění na škodu, vzniklou na vozidle žalovaného jako pojištěného při dopravní nehodě dne 9. 10. 2005.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala jiný průběh dopravní nehody, než který vyplynul z dokazování, zejména šetření Policie České republiky. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje (výrok I.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 43.804,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud zdůraznil, že důkaz znaleckým posudkem znalce, ustanoveného soudem, v průběhu řízení žalobkyní navržen nebyl, jak je patrné i z podání žalobkyně ze dne 19. 3. 2008 (č. l. 22 spisu). Odvolací soud tak vycházel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně a pouze se pokusil vyslechnout svědkyni D. K. v souladu s procesním návrhem žalobkyně, ta se však k jednání k odvolacímu soudu nedostavila a žalobkyně poté od důkazu výslechem uvedené svědkyně ustoupila. Odvolací soud proto zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, doplnil je o vyjádření žalovaného a po zhodnocení všech důkazů ve smyslu §132 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že skutkový stav tvrzený žalobkyní prokázán nebyl. Z předloženého listinného důkazu – znaleckého posudku Ústavu silniční a městské dopravy, a. s. ze 16. 8. 2006 sice vyplynuly určité pochybnosti o průběhu dopravní nehody šetřené Policií ČR, ale ani z tohoto posudku jednoznačně nevyplynulo, že by se skutkový děj, nahlášený při dopravní nehodě žalovaným, takto nestal a že by došlo k poškození vozu žalovaného jinak.
Odvolací soud po zhodnocení důkazů dovodil, že žalobkyně neprokázala, že by ze strany žalovaného šlo o tzv. pojistný podvod. Důkaz znaleckým posudkem vypracovaným v průběhu řízení před posudkem vypracovaným v průběhu řízení před soudem prvního stupně navržen nebyl a v systému tzv. neúplné apelace již tento důkaz v odvolacím řízení provést nelze. Žalobkyně tak neprokázala svá žalobní tvrzení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým i právním posouzením soudu prvního stupně a proto podle §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR z 18. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 182/2005. Jako důvod dovolání uplatňuje, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Za otázku zásadního právního významu považuje zásah do práva žalobkyně na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, spočívající ve svévolném hodnocení důkazu bez akceptovatelného racionálního logického základu.
Žalobkyně žalobu založila na tvrzení, že průběh dopravní nehody uváděný účastníky neodpovídá způsobu a rozsahu poškození vozidel a k prokázání toho předložila posudek ÚSMD č. 1470/2006 z 16. 8. 2006, který si nechala vyhotovit. Soud prvního stupně z tohoto posudku žádný závěr nevyvodil. Výslech svědkyně D. K. žalobkyně nikdy nenavrhovala.
Dovolatelka považuje za svévolné hodnocení obsahu uvedeného znaleckého posudku skutečnost, že oba soudy žádné hodnocení tohoto znaleckého posudku ve vztahu k tvrzení žalobkyně, že k dopravní nehodě vozidla žalovaného nemohlo dojít způsobem uvedeným žalovaným, neprovedly, a pouze - bez jakýchkoli odborných technických znalostí – zpochybnily znalecký posudek tím, že znalec došel ke svým závěrům pouze z fotodokumentace, bez šetření na místě samém. Dále se domnívá, že v podání ze dne 19. 3. 2008 učinila návrh na vypracování nového znaleckého posudku.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek, rozsudky odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12 č. l. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle o. s. ř. ve znění účinném do 1. 7. 2009. Tak tomu je též v daném případě.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je v tomto případě přípustné pouze ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které dovolatelka také odkazuje, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) (tak tomu v daném případě není) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka uplatnila jako dovolací důvod, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.. Za otázku zásadního právního významu označuje „svévolné hodnocení důkazů“.
Dovolatelka však přehlíží, že jediným způsobilým dovolacím důvodem, má-li být založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je pouze nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., na němž napadené rozhodnutí spočívá. K tzv. jiným vadám řízení (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl dovolací soud přihlédnout jen za předpokladu, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tzv. jiná vada řízení) může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu a z tohoto důvodu může být založena přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za podmínky, že tvrzená vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem koncepčního řešení otázky procesněprávní povahy, tedy takové procesní otázky, která má obecný (zásadní) judikaturní přesah. O takový případ nejde, napadá-li dovolatel pouze konkrétní procesní postup soudu v individuálním případě, jak to činí dovolatelka v posuzovaném případě (hodnocení znaleckého posudku, zpracování dalšího posudku atd.); k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp.zn. 23 Cdo 3900/2009 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam (§237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř.) a proto dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 1 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, přičemž žalovanému žádné prokazatelné náklady podle obsahu spisu v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu