ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2818.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 2818/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně AGRO LEASING J.Hradec s.r.o., se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 837/II, IČ 60851252, zastoupené JUDr. Václavem Vyhlídkou, advokátem, se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113/II, proti žalovanému L. T., zastoupenému Mgr. Radimem Kubicou, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, O. Lysohorského 702, o zaplacení částky 130 622,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 245/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2007, č. j. 7 Cmo 265/2006-89, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2007, č. j. 7 Cmo 265/2006-89, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku pod bodem II se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. února 2006, č. j. 7 Cm 245/2003-51, zamítl žalobu na zaplacení částky 130 622,70 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 11. 11. 2001 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 16. 5. 2001 leasingovou smlouvu č. 5467/2001, kterou se zavázala koupit předmět leasingu vybraný žalovaným a poté předmět leasingu žalovanému předat na sjednanou dobu k užívání. Žalovaný si jako předmět leasingu vybral nákladní automobil FIAT DUCATO MAXI TD, rok výroby 1991, jehož pořizovací cena činila 193 980 Kč včetně DPH. Podle předmětné smlouvy měla být žalobkyně v době uzavření smlouvy a následně po celou dobu leasingového vztahu vlastníkem předmětu leasingu, své vlastnické právo však v řízení neprokázala. Soud vzal dále za prokázané, že žalovaný vozidlo žalobkyni vrátil již v měsíci červnu 2001, a to v nepoškozeném stavu.
Předmětnou leasingovou smlouvu posoudil soud prvního stupně podle podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako smlouvu inominátní. Dospěl k závěru, že k zániku závazkového vztahu založeného leasingovou smlouvou došlo na základě dohody účastníků uzavřené v červnu 2001, kdy žalovaný vrátil vozidlo žalobkyni. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by žalovaný porušil povinnosti podle předmětné smlouvy, a že jí proto vzniklo právo od této smlouvy odstoupit. Žalovaný nebyl v prodlení s placením splátek po dobu delší třiceti dnů (za situace, kdy zaplatil akontaci a dvě splátky), a žalobkyni tudíž nevzniklo právo na odstoupení od smlouvy. Nároky uplatněné touto žalobou žalobkyni podle závěru soudu prvního stupně nevznikly, proto byla žaloba v plné rozsahu zamítnuta.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. ledna 2007, č. j. 7 Cmo 265/2006-89, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 116,50 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 11. 11. 2001 do zaplacení, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud doplnil dokazování a z vyúčtování leasingové smlouvy týkající se L. T. zjistil, že žalovaný podle předmětné smlouvy zaplatil dne 27. 7. 2001 jednak první splátku (akontaci) ve výši 70 978,80 Kč splatnou dne 3. 6. 2001 a poté druhou splátku ve výši 7 206,30 Kč splatnou dne 3. 7. 2001. Z výpovědi žalovaného odvolací soud zjistil, že dne 20. 7. 2001 došlo k protokolárnímu vrácení vozu žalobkyni, přičemž v protokolu o předání vozidla žalovaný podepsal písemné skončení – odstoupení od smlouvy a současně uhradil i druhou splátku ve výši 7 206,30 Kč. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že žalovaný se dostal do prodlení s placením již první pravidelné měsíční splátky, splatné dne 3. 6. 2001, kterou zaplatil až po ukončení leasingové smlouvy dne 27. 7. 2001, takže žalobkyně důvodně v souladu s článkem 9.1.3. všeobecných smluvních podmínek leasingu odstoupila od leasingové smlouvy dne 20. 7. 2001.
Odvolací soud posoudil předmětnou leasingovou smlouvu shodně se soudem prvního stupně podle §269 odst. 2 obch. zák. jako smlouvu inominátní, proto při posuzování práv a povinností vyšel ze samotné smlouvy, jejíž nedílnou součástí jsou všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu (dále jen „všeobecné podmínky“). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení splátek leasingu po odstoupení od smlouvy, může se domáhat zaplacení pouze těch splátek, na které jí vznikl nárok za dobu nájmu. Ujednání obsažené v článku 9.9 všeobecných smluvních podmínek, podle něhož odstoupení od leasingové smlouvy nezbavuje nájemce povinnosti hradit leasingové společnosti všechny nezaplacené splátky, je dle závěru odvolacího soudu v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Uplatněný nárok nelze podle odvolacího soudu posuzovat podle ustanovení o náhradě škody, protože žalobkyně se ve skutečnosti domáhá zaplacení leasingových splátek, které by měla při řádném plnění smlouvy obdržet a od kterých odečetla částku získanou prodejem předmětu leasingu. Tento rozdíl nemůže představovat škodu v podobě ušlého zisku, protože žalobkyně netvrdila a neprokazovala, jaká byla tržní cena předmětného automobilu v době prodeje. Skutečnost, že žalobkyně prodala vůz autobazaru za 48 000 Kč na náhradní díly, neprokazuje skutečnou hodnotu předmětného vozu v době jeho prodeje. Přitom soud přihlédl i ke zjištění, že v květnu 2001 byl předmětný automobil pořízen za částku cca 200 000 Kč a po dvou měsících byl tentýž vůz prodán za částku 48 000 Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v důsledku odstoupení od leasingové smlouvy pro neplacení splátek nájemného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty ze dvou splátek, které žalovaný uhradil se zpožděním; první byla splatná dne 3. 6. 2001 a druhá dne 3. 7. 2001, přičemž žalovaný se dostal do prodlení v délce 54 dnů a 17 dnů. Smluvní pokuta ve výši 1 % z dlužných částek tak představuje částku 5 116,47 Kč, kterou odvolací soud žalobkyni přiznal.
Proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I a proti výroku o náhradě nákladů řízení pod bodem II podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Podle názoru dovolatelky je právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, v rozporu s hmotným právem. Vzhledem k tomu, že leasingová smlouva je smlouvou nepojmenovanou, se práva a povinnosti jejích účastníků řídí zejména ustanoveními leasingové smlouvy, jejíž nedílnou součástí jsou i všeobecné podmínky. V daném případě se jedná o finanční leasing, jehož podstatou je, že poskytovatel leasingu zajistí financování předmětu leasingu tím, že ho dle požadavku, výběru a specifikace nájemce opatří a poté jej předá nájemci do užívání. Tak se také v dané věci stalo. Charakteru finančního leasingu odpovídá ujednání obsažené v článku 9.9 všeobecných podmínek, podle něhož odstoupení od leasingové smlouvy nezbavuje příjemce povinnosti uhradit poskytovateli zbývající objem finančního plnění, povinnosti hradit výdaje poskytovatele spojené s odstoupením od leasingové smlouvy, smluvní pokuty a další škody. Žalovaný tedy nese riziko a důsledky porušení povinnosti řádně platit, a to v rozsahu stanoveném smlouvou, což znamená povinnost hradit splátky tak, jako kdyby smlouva řádně proběhla. Obdobně totiž nese nájemce riziko zničení, poškození, ztráty nebo krádeže předmětu leasingu, i když na tom nenese vinu, a uvedené události jej nezbavují povinnosti platit leasingové splátky v dohodnuté výši po celou sjednanou dobu leasingu.
Žalobkyně jako poskytovatel leasingu svoje povinnosti ze smlouvy splnila a nastalý stav je smlouvou předvídán a řešen. Má proto nárok na to, co bylo sjednáno v článcích 9.5 a 9.9 všeobecných podmínek, neboť se jedná o smluvní ujednání, a to je v daném případě určující. To platí i ohledně ceny, za niž žalobkyně předmět leasingu prodala, neboť odpočet této částky se podle smlouvy neváže na odhadní či tržní cenu, ale pouze na částku, za kterou se skutečně prodej uskutečnil, a tuto cenu žalobkyně v řízení doložila. Dovolatelka proto navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že podané dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku nároků stran vzniklých v souvislosti s předčasným ukončením leasingu v rozporu s hmotným právem.
Nastolenou právní otázku placení leasingových splátek splatných po předčasném ukončení leasingové smlouvy řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 13.1.2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, publikovaném na www.nsoud.cz , v němž velký senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že pokud si leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem sjedná pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkon tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (po odebrání vozidla leasingovému nájemci).
Při řešení nastolené otázky placení leasingových splátek po zániku leasingového vztahu vyšel Nejvyšší soud z účelu a smyslu finančního leasingu.
Konstatoval, že v praxi jsou rozlišovány především dva základní druhy leasingu – leasing finanční a leasing operativní. Zatímco operativní leasing obvykle nezakládá právo na následné odkoupení věci a jeho primární funkcí je funkce užívací, klíčovou funkcí finančního leasingu (o nějž jde i v posuzovaném případě) je pořizovací funkce a jeho cílem je zpravidla konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu.
Finanční leasing lze vymezit jako závazkový vztah, jehož podstatou je závazek poskytovatele leasingu (pronajímatele) předat příjemci leasingu (nájemci) na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, kterou pronajímatel obvykle za tím účelem pořídí do svého vlastnictví, a závazek nájemce uhradit náklady spojené s pořízením leasingu prostřednictvím leasingových splátek. Nájemce má obvykle právo na koupi předmětu leasingu do svého vlastnictví za cenu, která bývá označována jako zůstatková či zbytková, neboť vyjadřuje rozdíl mezi cenou předmětu leasingu, resp. náklady spojenými s pořízením předmětu leasingu, na počátku a celkovou výší té části leasingových splátek, kterými je pořizovací cena předmětu leasingu splácena. V této souvislosti se hovoří o pořizovací funkci finančního leasingu, která jej kvalitativně odlišuje od nájmu, u něhož je primární funkce užívací. Nájemce nese již od počátku leasingového vztahu rizika (nebezpečí škod) spojená s předmětem leasingu, jakož i náklady spojené s jeho užíváním (údržba, daně, pojištění). Leasing je označován za leasing finanční právě proto, že se závazky pronajímatele omezují na finanční služby (pořízení věci, předání do užívání a její prodej na konci leasingového vztahu).
V případě finančního leasingu jde o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení nájemce s využitím cizích zdrojů – zdrojů poskytovatele předmětu leasingu. Smyslem tohoto specifického soukromoprávního institutu je tak zajistit za úplatu financování věci pro nájemce, který se k ní chová od okamžiku jejího předání jako k věci vlastní se všemi riziky na straně nájemce (nese rizika spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami), a nikoli s riziky na straně vlastníka, jak je tomu ve smlouvách o nájmu. Leasingový pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu leasingu, jeho práva a povinnosti související s vlastnictvím předmětu leasingu (s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby) však náležejí nájemci. V rámci finančního leasingu je na nájemce přenášena odpovědnost za předmět leasingu i nebezpečí a rizika s ním spojená, čímž se finanční leasing typově odlišuje od běžného nájmu (a nelze jej tudíž ustanoveními o nájemní smlouvě poměřovat).
Leasingovým společnostem, byť jsou vlastníky předmětu leasingu, na rozdíl od nájemního vztahu nezáleží na tom, zda a do jaké míry leasingoví nájemci zhodnocují předmět leasingu. Rovněž tak nemají zájem na tom, aby se věc, jejíž jsou po dobu trvání leasingového vztahu vlastníkem, vrátila do jejich dispozice, nýbrž jejich cílem zpravidla je, aby po zaplacení všech leasingových splátek přešel předmět leasingu do vlastnictví leasingového nájemce. Je tomu tak proto, že leasingové společnosti pořizovaly předmět leasingu do svého vlastnictví nikoli s cílem vyvíjet podnikatelskou činnost jeho provozováním, nýbrž z důvodu uzavírané leasingové smlouvy v rámci poskytovaných finančních služeb. Do dispozice leasingové společnosti se předmět leasingu dostane zpět proto obvykle pouze tehdy, pokud leasingovou smlouvu nedodrží nájemce (typickým příkladem je neplacení leasingových splátek). Jestliže dojde k vrácení předmětu leasingu leasingovému pronajímateli z důvodu předčasného ukončení leasingové smlouvy pro okolnosti na straně nájemce, v důsledku čehož se nenaplní sjednaný účel leasingové smlouvy, nemění se tím nic na povinnosti nájemce uhradit leasingové společnosti dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu, splátky splatné do ukončení smlouvy a dosud nezaplacené úroky. Vzhledem k tomu, že tyto „položky“ jsou zpravidla rozpuštěny ve zbývajících leasingových splátkách, požadují některé leasingové společnosti při takovém předčasném ukončení smlouvy i nadále zaplacení zbývajících dlužných leasingových splátek s tím, že učiní splatnými také splátky, které byly podle smlouvy splatné až později (po ukončení leasingové smlouvy). Z ekonomického hlediska jde přitom o stejnou částku – součet pořizovací ceny předmětu leasingu a úroku z pořizovací ceny, kterou zaplatila leasingová společnost za předmět leasingu, se rovná úhrnu všech leasingových splátek, neboť v leasingových splátkách jsou uvedené položky obsaženy. Z důvodů výše popsaných pak bývají leasingoví nájemci podle konkrétních ustanovení některých leasingových smluv povinni též hradit leasingové společnosti náklady spojené s vrácením předmětu leasingu s tím, že v případě uskutečněného prodeje předmětu leasingu se dluh leasingového nájemce sníží o výnos z tohoto prodeje (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 2 Cmo 380/2005).
Sjedná-li si tedy leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných v období od předčasného zániku leasingové smlouvy do doby jejího předpokládaného zániku na základě leasingové smlouvy, není výkon tohoto práva s ohledem na účel a smysl finančního leasingu v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po ukončení smluvního vztahu.
Rozhodnutí odvolacího soudu není tedy v souladu s uvedenou sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu.
Nesprávná je však námitka dovolatelky týkající se provedení odpočtu ceny předmětu leasingu od souhrnu sjednaných leasingových splátek. Dovolatelka je toho názoru, že odpočet ceny předmětu leasingu se podle smlouvy neváže na odhadní či tržní cenu předmětu leasingu v době odstoupení od smlouvy, ale na částku, za kterou leasingový pronajímatel cenu leasingu skutečně prodal. S tímto názorem dovolatelky se dovolací soud neztotožňuje.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3926/2008, dovodil, že smluvní ujednání, že leasingový nájemce má právo na odpočet ceny, za kterou byl prodán předmět leasingu, nelze vykládat tak, aby mohlo ve svých důsledcích znamenat připuštění libovůle leasingového pronajímatele při prodeji předmětu leasingu, jejíž důsledky by dopadly na leasingového nájemce. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal i na rozhodnutí ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004, podle něhož skutečnost, že předmět leasingu byl leasingovým pronajímatelem prodán za nepřiměřeně nízkou cenu, nemůže jít k tíži leasingového nájemce, pokud byla tržní cena nepoměrně vyšší. Při prodeji předmětu leasingu je leasingový pronajímatel povinen postupovat s náležitou péčí. Je proto vždy nutno posuzovat přiměřenost ceny, za níž byl předmět leasingu prodán. Pokud by se prodejní cena předmětu leasingu v neprospěch leasingového nájemce podstatně odchylovala od obvyklé ceny, za kterou by ho bylo možno v daném místě a čase prodat, je třeba při odečtu vyjít z této obvyklé ceny, neboť jinak by se leasingový pronajímatel na úkor leasingového nájemce bezdůvodně obohatil.
Odvolací soud však ohledně této otázky nesprávně vyšel z toho, že důkazní břemeno ohledně výše tržní ceny předmětu leasingu tíží žalobkyni. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno, že tržní hodnota předmětu leasingu je vyšší než realizovaná prodejní cena, totiž tíží žalovaného, neboť jde o skutečnost, jež je podle hmotného práva ku prospěchu žalovanému. Soud měl tedy žalovaného podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. poučit, aby označil důkazy k prokázání svého tvrzení, že částka, za kterou leasingový pronajímatel prodal předmět leasingu, neodpovídá obvyklé ceně, za kterou by bylo možno předmět leasingu v daném místě a čase prodat, resp. vzhledem ke skutečnosti, že v řízení vyšla najevo potřeba provést důkaz znaleckým posudkem ke zjištění této tržní ceny, měl ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 o. s. ř. provést důkaz tímto znaleckým posudkem. Pokud tak neučinil soud prvního stupně, neboť se řídil jiným právním názorem než odvolací soud, měl tak učinit soud odvolací. Odvolací soud však nemohl zamítnout žalobu z důvodu, že žalobkyně v této otázce neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném rozsahu založeno na nesprávném právním posouzení věci, a proto je Nejvyšší soud v tomto rozsahu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. června 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu