ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.3114.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 3114/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně ČSOB Leasing, a.s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, IČ 63998980, zastoupené Mgr. Romanem Majerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Krakovská 1526/24, proti žalovanému P. H., zastoupenému Mgr. Martinem Slimákem, advokátem, se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, o zaplacení částky 187 821,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 135/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č. j. 2 Cmo 284/2006-59, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č. j. 2 Cmo 284/2006-59, s výjimkou části výroku pod bodem I, kterou byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. července 2006, č. j. 45 Cm 135/2006-37, v rozsahu, ve kterém bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 2 580 Kč, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. července 2006, č. j. 45 Cm 135/2006-37, s výjimkou části výroku pod bodem I, ve které bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 2 580 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 187 821,40 Kč s příslušenstvím z důvodu předčasného ukončení leasingové smlouvy. Částka ve výši 185 241,40 Kč představuje ztrátu z prodeje předmětu leasingu jako rozdíl mezi účetní zůstatkovou hodnotou předmětu leasingu ke dni zániku leasingové smlouvy určenou podle platných daňových předpisů a dosaženou prodejní cenou bez DPH, částka ve výši 2 580 Kč představuje úrok z prodlení uplatněný v důsledku prodlení žalovaného se zaplacením specifikovaných leasingových splátek.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. července 2006, č. j. 45 Cm 135/2006-37, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 187 821,40 Kč s 0,15% úrokem z prodlení denně z částky 41 454 Kč od 15. 10. 2003 do 21. 10. 2003 a s 0,15% úrokem z prodlení denně z částky 185 241,40 Kč od 15. 10. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 30. 4. 2001 leasingovou smlouvu č. 2150223, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné smluvní podmínky (dále jen „obchodní podmínky“), na jejímž základě žalovaný převzal do nájmu předmět leasingu (nákladní speciální návěs) a zavázal se žalobkyni platit sjednané leasingové splátky ve výši a čase určeném splátkovým kalendářem. V článku 4.4.4 písm. a) – g) obchodních podmínek byly stanoveny povinnosti žalovaného v případě předčasného ukončení smlouvy. Z výpovědi leasingové smlouvy ze dne 22. 3. 2003 soud zjistil, že žalobkyně leasingovou smlouvu vypověděla s účinností ke dni 29. 4. 2003 z důvodu neplacení leasingových splátek žalovaným. Z konečného vyrovnání leasingové smlouvy ze dne 30. 9. 2003 soud zjistil výši výsledné pohledávky žalobkyně v částce 232 011,40 Kč splatné dne 14. 10. 2003, která se skládá z dlužných leasingových splátek do doby předčasného ukončení smlouvy podle článku 4.4.4 písm. a) obchodního podmínek ve výši 41 454 Kč, náhrady škody ve výši 185 241,40 Kč podle článku 4.4.4 písm. c) obchodních podmínek vzniklé jako rozdíl mezi účetní zůstatkovou cenou a realizační prodejní cenou předmětu leasingu a dále z příslušenství všech pohledávek [zejména úroku z prodlení ve výši 5 316 Kč dle 4.4.4 písm. d) obchodních podmínek]. Výši realizační ceny předmětu leasingu v minimální hodnotě 74 000 Kč bez DPH zjistil soud ze znaleckého posudku Ing. Tomáše Rozlivky. Z potvrzení společnosti STN ESOX, spol. s.r.o., ze dne 23. 5. 2006 soud zjistil, že před prodejem v roce 2001 prošel předmět leasingu kompletní rekonstrukcí v hodnotě cca 487 000 Kč. Z důvodu nadbytečnosti a neúčelnosti vzhledem k typovému charakteru sporu zamítl soud prvního stupně doplnění dokazování ustanovením znalce za účelem ocenění předmětu leasingu ke dni jeho prodeje třetí osobě.
Soud prvního stupně posoudil předmětnou leasingovou smlouvu podle §489 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako smlouvu o koupi najaté věci s tím, že vzhledem k dispozitivnosti této úpravy (s výjimkou §493 odst. 1 věty druhé obch. zák.) je pro danou věc rozhodující obsah práv a závazků upravených v leasingové smlouvě včetně obchodních podmínek. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že počínaje dnem 3. 3. 2003 se žalovaný dostal do prodlení s placením leasingových splátek, žalobkyně platně vypověděla smlouvu tak, že platnost smlouvy skončila ke dni 29. 4. 2003. Podle článku 4.4.4 a) – g) obchodních podmínek je žalovaný v takovém případě povinen zaplatit tam uvedené částky, které jsou specifikované v konečném vyrovnání ze dne 30. 9. 2003. V případě škody vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku, znalcem určená minimální prodejní cena byla žalobkyní při prodeji předmětu leasingu plně respektována. Pokud žalovaný namítal, že před uzavřením leasingové smlouvy došlo generální opravou ke zhodnocení předmětu leasingu, pak tato okolnost mohla mít podle názoru soudu prvního stupně vliv pouze na určení vstupní ceny při uzavírání leasingové smlouvy, avšak pro znalecké ocenění provedené po ukončení smluvního vztahu je zcela bez právního významu. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2007, č. j. 2 Cmo 284/2006-59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry o vzniku leasingové smlouvy, o jejím předčasném ukončení i o konečném vyúčtování učiněném žalobkyní dne 30. 9. 2003. Spornou zůstala pouze prodejní cena předmětu leasingu v částce 86 065,60 Kč bez DPH a v této souvislosti vznesené výhrady žalovaným proti znaleckému posudku, který určil výši prodejní ceny předmětu leasingu v minimální hodnotě 74 000 Kč bez DPH.
Odvolací soud dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně postupovala v souladu s článkem 4.4.4 písm. f) obchodních podmínek, ze kterého se podává, že žalovaný jako nájemce je povinen zaplatit žalobkyni jako pronajímateli ztrátu z prodeje předmětu leasingu ve výši rozdílu mezi účetní zůstatkovou hodnotou předmětu leasingu ke dni zániku leasingové smlouvy určenou podle platných zákonných předpisů o daní z příjmu a dosaženou prodejní cenou bez DPH. Žalobkyně postupovala podle citovaného ujednání a výši škody z prodeje předmětu leasingu stanovila tak, že od účetní zůstatkové ceny předmětu leasingu ve výši 271 307 Kč odečetla prodejní cenu ve výši 86 055,60 Kč a rozdíl ve výši 185 241,40 Kč začlenila do konečného vyúčtování.
Námitku žalovaného, že předmět leasingu měl při ukončení leasingové smlouvy vyšší hodnotu, než stanovil znalecký posudek, a měl být proto prodán za vyšší cenu, nepovažoval odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za rozhodující. Jak výše uvedeno, žalobkyně postupovala v souladu s ujednáním obchodních podmínek sjednaných právě pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy výpovědí žalobkyně jako leasingového pronajímatele z důvodů na straně žalovaného – leasingového nájemce. Žalobkyně nebyla povinna vypracovat podle obchodních podmínek znalecký posudek na předmět leasingu při jeho prodeji, a pokud tak učinila, konala nad rámec svých sjednaných povinností. Svoji povinnost stanovenou v článku 4.4.4 písm. f) obchodních podmínek splnila, a nelze jí proto vyčítat pochybení při způsobu vypracování konečného vyúčtování, do něhož byla promítnuta prodejní cena předmětu leasingu.
Nárok žalobkyně z konečného vyúčtování ze dne 30. 9. 2003 neposuzoval odvolací soud podle §373 a násl. obch. zák. jako nárok na náhradu škody, nýbrž jako nárok, který vychází ze smluvních ujednání leasingové smlouvy pro případ jejího předčasného ukončení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že leasingově-právní vztahy patří k nejčastěji se vyskytujícím právním vztahům a okruh osob, jež se mohou dostat do situace žalovaného, je značně široký.
Žalovaný uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který považoval za jediné právně významné kritérium pro určení dílčího závazku žalovaného vůči žalobkyni cenu, za niž žalobkyně předmět leasingu skutečně prodala, a nikoli běžně dosažitelnou cenu předmětného nákladního návěsu. Omezení prodejní ceny lze podle názoru žalovaného dovodit ze zásad poctivého obchodního styku podle §265 obch. zák., z článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, z §415 občanského zákoníku, z ustanovení §384 odst. 1 a §382 obch. zák. pojednávající sice o „škodě“, nicméně aplikovatelných i na obdobný pojem „ztráta“ použitý v článku 4.4.4 písm. f) obchodních podmínek. Žalobkyně při prodeji „rozumné meze“ prodejní ceny nákladního návěsu překročila, pokud jej prodávala bez zohlednění jeho zhodnocení generální opravou. Tento postup žalovaný označil jako „naprostou libovůli“ žalobkyně při prodeji předmět leasingu za nepřiměřeně nízkou cenu. Žalovaný se proto s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004, domnívá, že pokud byl předmět leasingu zpeněžen za cenu nižší, než byla jeho cena tržní, neměla by jít tato skutečnost k jeho tíži. Z toho důvodu považuje závěr odvolacího soudu o tom, že reálná tržní cena žalobkyní prodávaného návěsu není relevantní a její zjišťování je nadbytečné, za nesprávný. Soud měl podle jeho názoru po znaleckém zjištění reálně dosažitelné tržní ceny návěsu žalobu zamítnout. Dovolatel proto navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku pod bodem I co do částky 185 241,40 Kč, jelikož odvolací soud rozhodl v dané věci v otázce způsobu odpočtu ceny předmětu leasingu od nároků uplatněných leasingovým pronajímatelem při předčasném ukončení leasingu v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je vázán dovolacími důvody a námitkami, které jsou v dovolání uplatněny. Dovolatel zpochybňuje pouze způsob určení výše prodejní ceny automobilu podle článku 4.4.4. bodu f) obchodních podmínek, resp. namítá, že od účetní ceny předmětu leasingu měla být odečtena obvyklá tržní cena předmětu leasingu a nikoli skutečně dosažená prodejní cena předmětu leasingu.
Odvolací soud vycházel stejně jako žalobkyně při výpočtu výše nárokované ztráty z prodeje předmětu leasingu z výše rozdílu mezi účetní zůstatkovou hodnotou předmětu leasingu ke dni zániku leasingové smlouvy určenou podle platných zákonných předpisů o dani z příjmu a dosaženou prodejní cenou bez DPH. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3926/2008, dovodil, že smluvní ujednání, že leasingový nájemce má právo na odpočet ceny, za kterou byl prodán předmět leasingu, nelze vykládat tak, aby mohlo ve svých důsledcích znamenat připuštění libovůle leasingového pronajímatele při prodeji předmětu leasingu, jejíž důsledky by dopadly na leasingového nájemce. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal i na rozhodnutí ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004, podle něhož skutečnost, že předmět leasingu byl leasingovým pronajímatelem prodán za nepřiměřeně nízkou cenu, nemůže jít k tíži leasingového nájemce, pokud byla tržní cena nepoměrně vyšší. Při prodeji předmětu leasingu je leasingový pronajímatel povinen postupovat s náležitou péčí. Je proto vždy nutno posuzovat přiměřenost ceny, za níž byl předmět leasingu prodán. Pokud by se prodejní cena předmětu leasingu v neprospěch leasingového nájemce podstatně odchylovala od obvyklé ceny, za kterou by ho bylo možno v daném místě a čase prodat, je třeba při odečtu vyjít z této obvyklé ceny, neboť jinak by se leasingový pronajímatel na úkor leasingového nájemce bezdůvodně obohatil.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy založeno na nesprávném právním posouzení věci, jelikož odvolací soud odečetl od nároků žalobkyně cenu, za kterou leasingový pronajímatel předmět leasingu prodal, bez posouzení obvyklé ceny, kterou měl předmět leasingu v době jeho prodeje v místě a čase, kdy k prodeji došlo.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel ovšem v dovolání nevznáší žádné námitky proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I co do výše 2 580 Kč představující úrok z prodlení uplatněný žalobkyní v důsledku prodlení žalovaného se zaplacením leasingových splátek. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v tomto rozsahu zásadní právní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a proto dovolání v tomto rozsahu pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. června 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu