ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.318.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 318/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyni ČAS – SERVICE, a. s. , se sídlem ve Znojmě, Dobšická 2, IČ: 463 46 716, zast. Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalovaným 1) Jihomoravskému kraji , se sídlem v Brně, Žerotínovo nám. 3/5, IČ: 708 88 337, zast. JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, a 2) České republice – Ministerstvo dopravy , se sídlem v Praze 1, L. Svobody 12/22, IČ: 660 03 008, zast. JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 4/2004, o zaplacení 2.447.630,- Kč, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. srpna 2008, č. j. 27 Co 831/2006-103, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. srpna 2008, č. j. 27 Co 831/2006-103, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. května 2006, č. j. 17 C 4/2004-56, se zrušují a řízení se zastavuje.
II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Ministerstvu vnitra České republiky, Nad Štolou 3, Praha 7.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2006, č. j. 17 C 4/2004-56, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 2.272.178,- Kč, zamítl žalobu v rozsahu, v němž by byl žalovaný 1) povinen zaplatit žalobkyni částku 205.452,- Kč, zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně po žalované 2) domáhala zaplacení částky 2.477.630,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na jejich náhradu částku 181.263,55 Kč a žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalované 2) na jejich náhradu k rukám jejího právního zástupce částku 81.985,05 Kč.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 8. 2008, č. j. 27 Co 831/2006-103, zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti odstavci III výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba vůči žalované 2) zamítnuta, změnil rozsudek soudu prvého stupně v odst. I výroku, jímž byl žalovaný 1) zavázán zaplatit žalobkyni částku 2.272.178,- Kč, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odst. V výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému 1) na nákladech odvolacího řízení částku 79.509,85 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. Tomáše Hlaváčka, uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované 2) na nákladech odvolacího řízení částku 803,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právní zástupce JUDr. Jiřího Hartmanna a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek z odvolání ve výši 90.890,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou ze dne 23. 12. 2003 po žalovaných domáhala zaplacení částky 2.477.630,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu, tj. smlouvy o vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě ze dne 14. 4. 2003, uzavřené na dobu od 1. 1. 2003 do 31. 3. 2003, a to pro rozpor s kogentními ustanoveními zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném k 31. 3. 2003 (dále též jen „zákon o silniční dopravě“). Na rozdíl od soudu prvého stupně dovodil, že smlouva o vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě ze dne 14. 4. 2003 není smlouvou o závazku veřejné služby ve smyslu §19 zákona o silniční dopravě, nýbrž nepojmenovanou smlouvou ve smyslu ust. §269 odst. 2 obchod. zák. Je tomu tak dle přesvědčení odvolacího soudu proto, že smlouvu o závazku veřejné služby lze uzavřít jen do budoucna, avšak v daném případě byla dne 14. 4. 2003 uzavřena smlouva na období od 1. 1. 2003 do 31. 3. 2003. Neplnila-li žalobkyně ve vztahu k žalovanému 1) v tomto období (leden – březen 2003) závazek veřejné služby ve smyslu ust. §19 zákona o silniční dopravě, nevznikl jí nárok na náhradu prokazatelné ztráty dle §19b zákona o silniční dopravě. Jakékoli ztráty spojené s provozování veřejné osobní linkové dopravy žalobkyně na základě udělené licence byly podnikatelským rizikem žalobkyně a na jejich náhradu nemá právo, přičemž neshledal, že by došlo k naplnění některé ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu §452 odst. 2 a §454 občan. zák.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 12. 11. 2008 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvého stupně v odst. I výroku, kterým byl žalovaný 1) zavázán zaplatit žalobkyni částku 2.272.178,- Kč, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, s tím, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a své důvody podřadil pod dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobkyně odvolacímu soudu zejména vytkla, že se nezabýval tím, zda žalovaný 1) vůbec mohl uzavřít jiný typ smlouvy na zajištění veřejné osobní linkové dopravy než smlouvu ve smyslu o závazku veřejné služby dle ust. §19 zákona o silniční dopravě. S odkazem na rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 21. května 2008, č. j. Konf 31/2007-82 poukázala dovolatelka na to, že smlouva, jejímž obsahem je zajištění základní dopravní obslužnosti v kraji nemůže mít povahu obchodního závazkového vztahu, jehož účastníci jsou dva sobě rovné subjekty. Dále upozornila, že odvolací soud posoudil smlouvu o vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě ze dne 14. 4. 2003 jako nepojmenovanou smlouvou ve smyslu ust. §269 odst. 2 obchod. zák., přestože v řízení žádná ze stran nerozporovala, že v souzené věci šlo o plnění závazku veřejné služby. Dle názoru žalobkyně byla uzavřena smlouva o vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě ze dne 14. 4. 2003 ve smyslu §19 zákona o silniční dopravě, tzn. že šlo o smlouvu o závazku veřejné služby, přičemž v řízení mělo být toliko posouzeno, zda vytčené vady způsobují její absolutní neplatnost, o čemž je žalobkyně přesvědčena, či nikoli. Návrh smlouvy byl vypracován a předložen žalovaným 1) a i přes upozornění žalobykně na nesoulad smlouvy se zákonem o silniční dopravě nebyl žalovaný 1) ochoten smlouvu upravit, přičemž podepsání této smlouvy bylo podmínkou pro poskytnutí finančního plnění za již vykonanou osobní linkovou dopravu v době od 1. 1. do 31. 3. 2003. Poté žalobkyně brojila proti závěru o absenci pasivní legitimace žalované 2) a tím zpochybňovala výrok o náhradě nákladů řízení.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud ČR nejprve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté zrušil dovoláním napadený rozsudek dovolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 8. ledna 2008 se k dovolání vyjádřila žalovaná 2) a zejména uvedla, že proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné a že §150 o. s. ř. v daném případě aplikovat nelze. Žalovaná 2) považuje měnící výrok odvolacího soudu za správný a ztotožnila se též s důvody, jež odvolací soud k tomuto závěru o zamítnutí žaloby vedly.
Závěrem proto žalovaná 2) navrhla, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009, dále jen „o. s. ř.“ a poté shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobkyně), včas, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (odvolací sodu změnil rozsudek soudu prvého stupně v odst. I výroku, jímž byl žalovaný 1) zavázán zaplatit žalobkyni částku 2.272.178,- Kč, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl) je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Ačkoliv žalobkyně nenamítala existenci některé z těchto uvedených vad, dovolací soud nemohl přehlédnout, že řízení trpí zmatečností podle §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto o věci, která nenáleží do pravomoci soudů.
Odvolací soud založil své rozhodnutí implicitně na závěru, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným 1) je sporem vyplývajícím z obchodněprávního vztahu, o němž přísluší rozhodovat soudům v občanském soudním řízení. S tímto právním názorem se dovolací soud neztotožňuje.
V souzené věci byla žalobkyni na základě rozhodnutí dopravního úřadu (tehdy dle §2 odst. 20 věty prvé zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 31. 12. 2002 jím byl Okresní úřad ve Znojmě) ze dne 14. 4. 2000 byly žalobkyni uděleny licence č. 32/2000, 33/2000, 34/2000, 35/2000, 36/2000, 38/2000, 48/2000 na dobu od 28. 5. 2000 do 31. 5. 2005 a rozhodnutím ze dne 25. 4. 2000, č. 62/2000 (č. j. dopr 249/2000 Mi) dle §10 - §13 zákona o silniční dopravě udělena licence k provozování linkové vnitrostátní osobní dopravy na dobu do 31. 5. 2005, a to formou veřejné linkové dopravy na konkrétně stanovené linky uvedené v příloze č. 1 – 30 rozhodnutí, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 4. 2000. Mezi účastníky bylo nesporné, že v období od 1. 1. 2003 do 31. 3. 2003 zajišťovala žalobkyně na základě licence základní dopravní obslužnost v Jihomoravském kraji. V řízení je dále nesporné, že dne 14. 4. 2003 byla uzavřena „smlouva o vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě k zajištění základní dopravní obslužnosti, kterou podle ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v platném znění, a podle ustanovení §269 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění“ upravující tento „závazek veřejné služby … v období od 1. 1. 2003 do 31. 3. 2003“. Předmětem soudního řízení, zahájeného žalobou ze dne 22. 12. 2003, doručenou soudu prvého utone dne 23. 12. 2003, je nárok žalobkyně (dopravce) na zaplacení prokazatelné ztráty ve smyslu ust. §19b zákona o silniční dopravě. Licence byla udělena podle ustanovení §10, 11, 12, a 13 zákona o silniční dopravě a podle §49 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (§7 odst. 2 o. s. ř.). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§7 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §2 odst. 6 zákona o silniční dopravě je linková osobní doprava pravidelné poskytování přepravních služeb na určené trase dopravní cesty, při kterém cestující vystupují a nastupují na předem určených zastávkách. Linkovou osobní dopravu lze provozovat formou veřejné linkové dopravy nebo formou zvláštní linkové dopravy, a to jako vnitrostátní nebo mezinárodní. Přitom se rozumí
a) veřejnou linkovou dopravou doprava, při které jsou přepravní služby nabízeny podle předem vyhlášených podmínek a jsou poskytovány k uspokojování přepravních potřeb; pokud je doprava uskutečňována pro potřeby města a jeho příměstských oblastí, jedná se o městskou autobusovou dopravu,
b) zvláštní linkovou dopravou doprava určených vybraných skupin cestujících s vyloučením ostatních osob.
Podle §19 odst. 1 zákona o silniční dopravě závazkem veřejné služby se pro účely tohoto zákona rozumí závazek, který dopravce přijal ve veřejném zájmu a který by jinak pro jeho ekonomickou nevýhodnost nepřijal nebo by jej přijal pouze zčásti. Závazek veřejné služby sjednává s dopravcem stát a hradí dopravci prokazatelnou ztrátu vzniklou jeho plněním.
Podle odst. 2 cit. ustanovení závazek veřejné služby spočívá v
a) závazku provozu, kterým je závazek dopravce zajistit provozování veřejné linkové dopravy plynule a pravidelně podle schváleného jízdního řádu, včetně provozování doplňkových přepravních služeb,
b) závazku přepravy, kterým je závazek dopravce přepravit cestující za speciální cenu při splnění zvláštních podmínek,
c) závazku tarifním, kterým je závazek dopravce přepravit cestující nebo věci za regulovanou cenu podle cenových předpisů, která je nižší, než ekonomické jízdné nebo dovozné.
Dle §3 citovaného ustanovení závazek veřejné služby ve veřejné linkové dopravě vzniká na základě písemné smlouvy uzavřené mezi dopravním úřadem, nebo jedná-li se o mezinárodní veřejnou linkovou dopravu, Ministerstvem dopravy a spojů a dopravcem.
Linkou je dle §2 odst. 11 zákona o silniční dopravě souhrn dopravních spojení na trase dopravní cesty určené výchozí a cílovou zastávkou a ostatními zastávkami, na níž jsou pravidelně poskytovány přepravní služby podle platné licence a podle schváleného jízdního řádu, a spojem je dopravní spojení v rámci linky, které je časově a místně určené jízdním řádem.
Podle §10 odst. 1 citovaného zákona dopravce, který má koncesi nebo povolení k provozování silniční dopravy pro cizí potřeby a hodlá provozovat linkovou osobní dopravu, může zahájit její provoz pouze na základě licence k provozování linkové osobní dopravy (dále jen "licence") udělené dopravním úřadem nebo Ministerstvem dopravy a spojů, jedná-li se o mezinárodní linkovou dopravu. O licenci rozhoduje dle §10 odst. 2 věty prvé zákona o silniční dopravy dopravní úřad nebo Ministerstvo dopravy a spojů na základě žádosti dopravce.
Podle §18 zákona o silniční dopravě je dopravce ve veřejné linkové dopravě mimo jiné je povinen zahájit provoz na lince ke dni, který je stanoven v licenci, a provoz linky udržovat po dobu platnosti licence, vydat a uveřejnit schválený jízdní řád, jeho změny, smluvní přepravní podmínky a tarif, provozovat dopravu podle schváleného jízdního řádu, smluvních přepravních podmínek a tarifu.
Podle §19a odst. 1 zákona o silniční dopravě se základní dopravní obslužností území kraje rozumí zajištění přiměřené dopravy po všechny dny v týdnu z důvodu veřejného zájmu, především do škol, do úřadů, k soudům, do zdravotnických zařízení poskytujících základní zdravotní péči a do zaměstnání, včetně dopravy zpět, přispívající k trvale únosnému rozvoji tohoto územního obvodu. Rozsah podílu státu na jejím zajištění ve veřejném zájmu stanoví podle místních podmínek území kraje a výše rozpočtových prostředků, které jsou k dispozici, příslušný kraj.
Dle odst. 2 citovaného paragrafu se rozhodováním o udělení licence jednotlivým dopravcům a schvalováním jízdních řádů dopravců zabezpečuje základní dopravní obslužnost vzájemným propojením jednotlivých linek a spojů a jejich propojením s drážní dopravou. V případě, že se tímto způsobem nezabezpečí potřebná základní dopravní obslužnost, je dopravní úřad oprávněn použít ustanovení §19 o závazcích veřejné služby.
Jak již v rozhodnutí ze dne 29. srpna 2008, č. j. 33 Odo 926/2006, Nejvyšší soud ČR uvedl, při úvaze o povaze konkrétního právního vztahu mezi účastníky je třeba vycházet z obsahu tohoto vztahu a ze vzájemného postavení jeho účastníků. V občanskoprávních vztazích nemá svůj základ plnění poskytnuté mezi účastníky v rámci jejich existujícího právního vztahu, který není vztahem občanskoprávním. Občanskoprávní vztahy jako obecné soukromoprávní vztahy definuje občanský zákoník v ustanovení §1 obč. zák. jako majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem (§1 odst. 2 obč. zák.).
Charakteristickým znakem občanskoprávních vztahů je především to, že jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení, tedy že jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu.
Naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou založeny na právně nerovném postavení jejich subjektů, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů mocensky - autoritativně a kdy rozhodnutí těchto orgánů nejsou závislá na vůli subjektů (srovnej Jehlička/Švestka/Škárová a kolektiv, Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, 9. vydání 2004, str. 19 - 20, a rozhodnutí Ústavního soudu České republiky např. usnesení dne 23. června 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95, svazek 3, č. 15, nález ze dne 1. prosince 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98, svazek 12, č. 147, nález ze dne 10. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98, svazek 12, č. 138, či usnesení ze dne 25. listopadu 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, svazek 2, č. 3, všechna publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
Z uvedeného je zřejmé, že právní vztah založený rozhodnutím dopravního úřadu podle §19 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb. v cit. znění o závazku veřejné služby je vztahem subordinačním, v němž jeho subjekty nemají rovné postavení; správní orgán autoritativním rozhodnutím jednostranně ukládá a může vymáhat povinnosti dopravce při zajištění závazku veřejné služby, přičemž je zároveň povinen rozhodovat o výši prokazatelné ztráty. V posuzovaném případě tedy nejde o spor vyplývající z občanskoprávního vztahu účastníků. Pravomoc soudu rozhodovat ve věcech závazků veřejné služby podle citovaného ustanovení nevyplývá z §7 odst. 1 o. s. ř. a není založena ani zákonem ve smyslu §7 odst. 3 o. s. ř.; rozhodovat o zaplacení prokazatelné ztráty měl ve sporném období správní orgán. K otázce charakteru právního vztahu mezi dopravcem a správním úřadem při zajišťování závazku veřejné služby podle §19 zákona o silniční dopravě se, jak správně uvedla dovolatelka, vyjádřil již zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. v usnesení ze dne 21. května 2008, č. j. Konf 31/2007-82, podle něhož příslušným vydat rozhodnutí ve věci sporu ze smlouvy o závazku veřejné služby je správní orgán. V dané věci uzavřel, že smlouva o závazku veřejné služby podle §19 zákona o silniční dopravě je veřejnoprávní smlouvou – dvoustranným právním úkonem, jenž ve smyslu §159 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, zakládá práva a povinnosti v oblasti veřejného práva, a je zároveň smlouvou subordinační podle §161 správního řádu. Současně dodal, že úhrada prokazatelné ztráty či prokázaných nákladů bývá přímým důsledkem výkonu vrchnostenské pravomoci ze strany jejích nositelů. Závěr o veřejnoprávním charakteru této platby dále posiluje srovnání s dalšími případy vztahů mezi vykonavatelem veřejné moci a poskytovatelem služby ve veřejném zájmu; bere-li na sebe finanční protiplnění za poskytnutou službu podobu prokazatelné ztráty či prokazatelných nákladů, děje se tak vždy jen v souvislosti s autoritativním rozhodnutím.
Významné je, že jednou ze zásadních povinností, která ze smlouvy dopravci plyne, je provozování linkové osobní dopravy v takovém rozsahu, který naplní zákonný požadavek zajištění dopravní obslužnosti v územním obvodu kraje. Podstatný obsah této povinnosti není stanoven dohodou stran, nýbrž podmínkami uvedenými v licencích. Licence je přitom individuálním správním aktem, který vydává dopravní úřad k žádosti dopravce ve správním řízení podle §10 a násl. zákona o silniční dopravě a který upravuje zejména formu linkové osobní odpravy a vedení linky, datum zahájení provozu, dobu, na kterou se licence uděluje a další podmínky. Vyhovění žádosti může být již v této fázi podmíněno zabezpečením veřejného zájmu na uspokojování přepravních potřeb, neboť správní orgán může od žadatele žádat, aby provozoval i jinou linku, aby navržená linka byla vedena odlišně od žádosti dopravce nebo aby dopravce přijal závazek veřejné služby (§12 odst. 2 zákona o silniční dopravě). Ještě před uzavřením smlouvy o závazku veřejné služby jsou tedy povinnosti dopravce v podstatné míře určeny individuálním správním aktem., který upravuje právě provozování veřejní linkové osobní dopravy (tedy předmět smlouvy) a při uzavírání smlouvy se již na nich nic nemění; autorem tohoto významného aktu (ostatně odvolací soud při svých úvahách uvedl, že „základní podmínkou pro provozování veřejné osobní linkové dopravy je vedle oprávnění podle živnostenského zákona /koncese/ právě licence“) je dopravní úřad, který zastupoval žalovaného 1) při uzavření smlouvy o vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě ze dne 14. 4. 2003 a který vydáním licence vykonal svou vrchnostenskou pravomoc.
Nejvyšší soud České republiky neshledal důvodu nevztáhnout závěry citovaných rozhodnutí zvláštního senátu a dovolacího soudu i na projednávanou věc, v níž jde o spor o zaplacení prokazatelných ztrát, jež měly žalobkyni vzniknout při provozování osobní veřejné linkové dopravy dle závazku veřejné služby.
Lze tak uzavřít, že odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) rozhodl o věci, která nenáleží do pravomoci soudů. Tím je řízení zatíženo zmatečností uvedenou v §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pro kterou nemůže napadené rozhodnutí obstát. Dovolací soud proto zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, současně rozhodl o zastavení řízení a postoupení věci.
Nejvyšší soud s ohledem na již uvedený judikát Nejvyššího správního soudu sp. zn Konf 31/2007, podle něhož spory ze smluv o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě dle §19 zák. č. 111/1994, o silniční dopravě, přísluší rozhodovat správnímu orgánu dle §169 odst. 1 písm. d) zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, tj. správnímu orgánu nadřízenému správnímu orgánu, který je stranou veřejnoprávní smlouvy (krajský úřad Jihomoravského kraje je v dané věci stranou předmětné smlouvy) a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. Komp. 1/2007 ze dne 31. 12. 2007, podle něhož je Ministerstvo vnitra nadřízeným správním orgánem Kraje v řízení vedeném v samostatné působnosti, a to bez ohledu na věcnou povahu, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, dospěl k závěru, že ve věci uzavírání smluv o závazku veřejné služby v daném případě, neboť zvláštní zákon nestanoví něco jiného, je příslušné k rozhodnutí, jak již bylo uvedeno, Ministerstvo vnitra a jemu bude věc postoupena.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně, nákladech odvolacího řízení a nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243d odst. 1, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 1. prosince 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu