ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4222.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4222/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně JUDr. H. Z., konkursní správkyni úpadkyně G. S. K., s. r. o., v likvidaci, proti žalované I. S., s. r. o., o zaplacení 115.660,- Kč s přísl. a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 708.226,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 377/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2007, č. j. 1 Cmo 271/2006-131, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2007, č. j. 1 Cmo 271/2006-131, se zrušuje v části týkající se zaplacení 115.660,- Kč a souvisejících výroků o nákladech řízení a v tomto rozsahu se zrušuje i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, č. j. 3 Cm 377/2002-201, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 6. 2006, č. j. 3 Cm 377/2002-101, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 115.660,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,2 % denně z uvedené částky počínaje od 1. 5. 2002 do zaplacení, a nahradit jí náklady řízení a dále rozhodl tak, že vzájemný návrh žalovaného o zaplacení částky 708.226,- Kč zamítl.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 5. 2007, č. j. 1 Cmo 271/2006-131, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,2 % denně z částky 115.660,- Kč a náhrady nákladů dosavadního řízení tak, že žalobu v této části zamítl. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (52.640,- Kč).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se lze ztotožnit se závěry soudu prvního stupně o tom, že splatnost zbývající části ceny díla (115.660,- Kč) nastala. Pokud jde o sjednaný úrok z prodlení v sazbě 0,2 % denně z dlužné částky, odvolací soud odkázal na dohodu o narovnání z 18. 6. 1999, kde byly v čl. IV. zrušeny nároky stran vyplývající z případného prodlení při realizaci smlouvy o dílo, zejména smluvních pokut, úroků z prodlení. Z toho pak odvolací soud dovodil, že jsou dány podmínky pro změnu výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně úroku z prodlení.
S ohledem na uvedené narovnání z 18. 6. 1999 pak odvolací soud konstatoval, že je správný závěr soudu prvního stupně týkající se vzájemného návrhu, jímž žalovaná uplatnila smluvní pokutu ve výši 708.226,- Kč, a tento zamítavý výrok potvrdil. K tomu odvolací soud ještě uvedl, že oznámení vad z 31. 1. 2000 nemělo „účinky stanovené smlouvou“ a objednatel (žalovaná) ani neprokázala existenci vad oznámených v podání z 31. 1. 2000, a proto nárok na smluvní pokutu z důvodu vadného plnění objednateli vzniknout nemohl.
Dovoláním ze dne 3. 9. 2007 napadla žalovaná uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s výjimkou zamítavého výroku ohledně úroku z prodlení v sazbě 0,2 % denně z částky 115.660,- Kč a výroku o náhradě nákladů řízení (109.731,- Kč).
V odůvodnění dovolání dovolatelka zejména uvedla, že povinnost uloženou jí v rozhodnutí odvolacího soudu, tj. zaplatit žalobkyni částku 115.660,- Kč a na náhradě nákladů soudního řízení částky 109.731,- Kč a 52.640,- Kč, celkem 278.031,- Kč, splnila dne 13. 7. 2007.
Dále dovolatelka v dovolání uvedla, že dovolání podává podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to v otázce jí vyúčtované smluvní pokuty dle vzájemného návrhu v částce 708.226,- Kč uplatněné k započtení proti pohledávce žalobkyně. Dovolatelka souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dohoda o narovnání ze dne 18. 6. 1999 byla naplněna, a proto s ohledem na ujednání obsažené v jejím čl. IV. odst. 1 nemohl žalované vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty dle čl. VIII. odst. 8.4 smlouvy o dílo ze dne 16. 1. 1998, neboť dosavadní závazek byl nahrazen závazkem novým, vyplývajícím z narovnání. Podle dovolatelky se odvolací soud nevypořádal s její námitkou, že je neplatná dohoda, kterou se někdo vzdává práv, která mohou vzniknout v budoucnosti, a odkázal na ust. §574 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud dohodu o narovnání z 18. 6. 1999 vyložil tak, že na jejím základě došlo ke zrušení sankčních ujednání obsažených ve smlouvě o dílo, přestože podle čl. X. odst. 10.2 bylo možné smlouvu o dílo měnit pouze v písemné formě a dohoda o narovnání takovým dodatkem není. Rovněž odvolací soud podle dovolatele nerespektoval čl. V. odst. 5.4 písm. h) smlouvy o dílo, podle něhož měla žalovaná právo pozdržet nebo započíst jakoukoli fakturu žalobkyně z důvodu existence finančních či jiných nároků žalované vůči žalobkyni.
Dovolatelka se s ohledem na uvedené domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je tedy přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože v v posuzované věci není k „dispozici judikát Nejvyššího soudu, který by řešil vztah dohody o narovnání podle §585 obč. zák. a dohody o vzdání se práva podle §574 obč. zák., s výjimkou rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002“. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 12. 9. 2007 se k dovolání vyjádřila žalobkyně. Ve vyjádření uvedla, že je přesvědčena o správnosti rozsudku odvolacího soudu. Dále se domnívá, že nejsou dány důvody pro přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Taktéž se žalobkyně neztotožňuje s hodnocením dohody o narovnání z 18. 6. 1999 uvedeným žalovanou v dovolání a je toho názoru, že odvolací soud tuto dohodu posoudil kvalifikovaně a že dohoda o narovnání byla skutečným vyjádřením vůle obou stran a byly jí narovnány veškeré právní vztahy, a to i do budoucnosti.
Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl a žalobkyni přiznal náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky nejprve konstatoval, že v průběhu dovolacího řízení byl na majetek žalobkyně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2008, č. j. 39 K 52/2007-38, prohlášen konkurs a konkursní správkyní byla ustanovena JUDr. H. Z.
Podle §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, který na danou věc dopadá dle ust. §432 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, se řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, přerušují s výjimkou řízení vyjmenovaných v tomto ustanovení; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu (§20), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popř. ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce.
V daném případě se správkyně konkursní podstaty po výzvě Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 21. 10. 2009, č. j. 23 Cdo 4222/2007-150) ve stanovené lhůtě a ani poté nevyjádřila, zda navrhuje pokračování v řízení. Tento návrh však učinila žalovaná v podání ze dne 7. 12. 2009, a to na základě výzvy Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009.
S ohledem na ust. §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb. lze však v řízení pokračovat pouze ohledně částky 115.660,- Kč, nikoliv již ohledně vzájemného návrhu žalované o zaplacení částky 708.226,- Kč, neboť tuto pohledávku je třeba přihlásit dle §20 zák. č. 328/1991 Sb.
Nejvyšší soud České republiky dále jako soud odvolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že s ohledem na čl. II. odst. 12 zák. č. 7/2009 Sb., kterým se měnil zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, je nutné dovolání projednat a rozhodnout o něm podle zák. č. 99/1963 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Poté dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, za dovolatelku jedná osoba, která má právnické vzdělání (§21 odst. 1 písm. a), §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a ta dovolání též sepsala (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4, §241a odst. 1 o. s. ř.).
Následně se dovolací soud zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel v dovolání odkázal.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem schopným založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je v tomto případě nesprávné právní posouzení věci, nikoliv již např. nedostatky ve skutkovém zjištění.
V posuzovaném případě dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v části, v níž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 115.660,- Kč a dále potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl vzájemný návrh žalované o zaplacení částky 708.226,- Kč.
Dovolání není v dané věci přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně ve věci samé rozhodl stejně jak v předchozím rozhodnutí ze dne 15. 4. 2004, č. j. 3 Cm 377/2002-35, tak i v následujícím rozsudku ze dne 30. 3. 2006, č. j. 3 Cm 377/2002-101, po zrušení předchozího rozhodnutí odvolacím soudem.
Podstata námitek dovolatelky, jež pokládá za právní významné, spočívá v tom, že odvolací soud nesprávně právně posoudil dohodu o narovnání z 18. 6. 1999, neboť dospěl k závěru, že žalované poté nemohl vzniknout nárok na smluvní pokutu dle čl. VIII. odst. 8.4 smlouvy o dílo ze dne 16. 11. 1998. Dále se odvolací soud nevypořádal s ust. §574 odst. 2 obč. zák., podle něhož se nikdo nemůže vzdát práv, která vzniknou teprve v budoucnu a rovněž opomněl čl. V. odst. 5.4 písm. h) smlouvy o dílo o právu žalované pozdržet nebo započíst úhrady faktur žalobkyně z důvodu existence nároků žalované.
Ze skutkových zjištění v dovolání nezpochybněných, a to ve vztahu k předmětu dovolacího řízení, vyplývá, že žalovaná fakturou ze dne 27. 11. 2003 vyúčtovala žalobkyni podle čl. VIII. odst. 8.4 smlouvy o dílo ze dne 16. 11. 1998 smluvní pokutu ve výši 823.886,- Kč za prodlení s odstraněním vad reklamovaných v záruční době dne 31. 1. 2000 za období od 1. 2. 2000 do 2. 3. 2002. Tuto pohledávku žalovaná podáním ze dne 23. 2. 2004 uplatnila částečně k započtení proti pohledávce žalobkyně ve výši 115.660,- Kč a zbývající částku 708.226,- Kč uplatnila jako vzájemný návrh.
V dohodě o narovnání ze dne 18. 6. 1999 byly v čl. I. a II. vymezeny sporné pohledávky žalobkyně (zhotovitele) a žalované (objednatele), které byly předmětem narovnání. Z hlediska žalované to byla pohledávka ve výši 81.592,70 Kč (dodávky energií, úklid, práce zajištěná objednatelem), dále smluvní pokuta ve výši 93.113,- Kč za prodlení s dokončením díla a sleva ve výši 57.830,- Kč za nekvalitní provedení balkónových dveří.
V čl. III. dohody o narovnání se účastníci mj. dohodli, že částka 115.660,- Kč, představující tzv. zádržné po záruční dobu, bude uhrazena se splatností 30. 4. 2002 a dále odpočetli uvedené nároky žalované od požadavků žalobkyně.
V čl. IV. bodu 1 dohody o narovnání účastníci mj. uvedli, že se „za předpokladu postupu uvedeného v této dohodě současně vzdávají práva na uplatněných jiných nároků vyplývajících z případného prodlení při realizaci výše uvedené SOD“ (smlouvy o dílo).
Spornou otázkou tedy je, zda žalované vznikl nárok na uvedenou smluvní pokutu na základě uvedeného ujednání o vzdání se práva dle čl. IV. bodu 1 dohody o narovnání.
Podle §574 odst. 1 a 2 obč. zák. se věřitel může s dlužníkem písemně dohodnout, že se vzdává svého práva nebo že dluh promíjí. Dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná.
Odvolací soud v této otázce zaujal názor, že na základě dohody o narovnání došlo „… ke zrušení odpovídajících sankčních ustanovení původní smlouvy“ (rozuměj smlouvy o dílo).
Z dohody o narovnání, jejího čl. IV. odst. 1, především z jeho jazykového vyjádření (§35 odst. 2 obč. zák.), nelze dovodit, že by jím byla měněna smlouva o dílo v části týkající se ujednání o smluvních pokutách, zejména čl. VIII. odst. 8.4. Z předmětné dohody o narovnání je zřejmé, že obsahuje část, kterou jsou narovnávána sporná či pochybná práva (čl. III.), a dále obsahuje ujednání o vzdání se práv na uplatnění nároků mj. na smluvní pokutu (čl. IV. odst. 1), byť vzdání se těchto práv je podmíněno tím, že účastníci budou postupovat dle této dohody.
Ve vztahu k nároku žalované na smluvní pokutu ve výši 823.886,- Kč za prodlení s odstraněním vad reklamovaných v záruční době to tedy znamená, že dohodou o narovnání nebyl článek VIII. odst. 8.4 smlouvy o dílo změněn či zrušen a taktéž je zřejmé, že tímto ujednáním by se žalovaná vzdávala práva, které jí vzniklo po uzavření dohody o narovnání, a takové ujednání je dle ust. §574 odst. 2 obč. zák. neplatné.
Dovolací soud s ohledem na uvedené proto konstatoval, že právní posouzení této otázky, provedené odvolacím soudem, je nesprávné a tudíž v rozporu s hmotným právem a vzhledem k tomu je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je zároveň důvodné.
V dalším řízení bude nezbytné zabývat se tím, zda žalobkyně byla skutečně v prodlení s odstraněním vad reklamovaných v záruční době, mj. i tím, zda vady byly řádně reklamovány, popř. i dobou prodlení.
Nejvyšší soud proto podle ust. §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v rozsahu, v němž bylo možné v řízení pokračovat, tj. v částce 115.660,- Kč (řízení je nadále přerušeno ohledně vzájemného návrhu ve výši 708.226,- Kč), včetně souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení, a protože důvody pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2010
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu