ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4234.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4234/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce M. F., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti žalovaným 1. J. N., zastoupené JUDr. Petrem Wildtem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 762, 2. A. R. , 3. S. R. , , 4. J. Č. , 5. M. Č. , žalovaných 2 až 5 zastoupených Mgr. Petrem Renthem, advokátem se sídlem v Náchodě, Karlovo nám. 88, o zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 7 C 87/2000, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 20 Co 311/2006-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Špačka, advokáta se sídlem v Náchodě, Tyršova 64.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 4. listopadu 2002, č. j. 7 C 87/2000-85, uložil první žalované, aby zaplatila žalobci částku 100 000 Kč s 11% úrokem z prodlení měsíčně za dobu od 13. ledna 1997 do zaplacení a částku 700 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % měsíčně od 13. ledna 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I), ve vztahu k žalovaným 2 až 5 žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Vyšel ze zjištění, že žalobce s první žalovanou uzavřeli dne 12. září 1995 smlouvu o půjčce, na jejímž základě vznikl první žalované závazek splatit půjčenou částku 150 000 Kč a dohodnutý 11% úrok měsíčně. Splatnost půjčky byla na základě následných dodatků ke smlouvě dohodnuta na základě dodatků ke smlouvě - do konce roku 1997. Další smlouvu o půjčce uzavřeli žalobce a první žalovaná dne 14. prosince 1995. Z této smlouvy vznikl první žalované závazek vrátit žalobci částku 700 000 Kč s 5,5% úrokem měsíčně do 15.12.1996. Ze smlouvy uzavřené dne 12. září 1995 zaplatila první žalovaná na úhradu jistiny částku 50 000 Kč, z druhé smlouvy nezaplatila na úhradu jistiny žádnou částku. U smlouvy ze dne 12.9.1995 byl uhrazen smluvní úrok k 12.1.1997 (nikoliv však v plném rozsahu), u smlouvy ze dne 14.12.1995 byl smluvní úrok uhrazen do prosince 1996 (soud prvního stupně zřejmě nesprávně uvádí do prosince 1997). Poslední splátka úroku byla uhrazena dne 13.1.1997. S poukazem na ustanovení §1 odst. 2 a §261 odst. 6 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) žalobou uplatněné nároky posoudil soud tak, že samotné smlouvy o půjčkách se řídí právní úpravou občanského zákoníku, naproti tomu další otázky, které již obchodní zákoník upravuje, konkrétně promlčení, se řídí zákoníkem obchodním. Z toho důvodu také vznesenou námitku promlčení posoudil jako nedůvodnou s poukazem na ustanovení §397 obch.zák., podle kterého promlčecí doba činí čtyři roky, přičemž podle ustanovení §391 odst. 1 obch. zák. začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu. Pokud se první žalovaná v řízení bránila tím, že úrok sjednaný mezi ní a žalobcem je v rozporu s dobrými mravy, neshledal soud prvního stupně tuto námitku důvodnou, neboť první žalovaná se vůči žalobci domáhala v řízení vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 C 86/98 určení neplatnosti obou smluv o půjčce a tato její žaloba byla zamítnuta. Soud tehdy dospěl k závěru, že ani u jedné z půjček nelze dohodnutou sazbu úroků označit za ujednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy podle §3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a že úroková sazka byla sjednána ve výši, jak bylo obvyklé v zastavárenské činnosti. Soud prvního stupně nevyhověl ani námitce první žalované, že žalobce již uplatnil svá práva ze zajišťovací směnky vystavené mu na částku 250 000 Kč k zajištění závazku ze smlouvy o půjčce ze dne 12.9.1995, přičemž první žalovaná je na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.7.2000, sp. zn. 43 Cm 73/98, povinna tuto částku žalobci zaplatit. Podle soudu prvního stupně směnka a smlouva jsou dva na sobě nezávislé závazky a každý z nich je možno uplatnit samostatně. Ve vztahu k žalovaným 2 až 5, kteří byli žalováni jako zástavní dlužníci, soud žalobu zamítl, neboť žalobce se vůči nim domáhal uspokojení nepřípustným způsobem.
Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 21. října 2003, č. j. 20 Co 134/2003-128, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu vůči první žalované, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s 11% úrokem měsíčně od 13.1.1997 do zaplacení a částky 700 000 Kč s 5,5% úrokem měsíčně od 13.1.1997 do zaplacení, zamítl, a ve výroku pod bodem IV, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanými 2 až 5, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil názor, že otázku promlčení v žalobě uplatněných nároků je třeba posoudit podle občanského zákoníku, neboť smlouva o půjčce je upravena jako smluvní typ v občanském zákoníku, přičemž podle §261 odst. 6 obch. zák., ve znění platném v době uzavření půjček, se řídí tyto smlouvy pouze ustanoveními občanského zákoníku. Konstatoval, že i promlčení nároků z těchto závazkových vztahů je třeba posoudit pouze podle občanského zákoníku, aniž by bylo třeba zkoumat, zda účastníci uzavřeli, či neuzavřeli, předmětné smlouvy jako podnikatelé při své podnikatelské činnosti. Splatnost závazků žalované podle závěru odvolacího soudu nastala u smlouvy o půjčce na částku 150 000 Kč (včetně jejích dodatků) dne 12.9.1996 a žaloba byla podána dne 11.12.2000, a u smlouvy o půjčce na částku 700 000 Kč nastala splatnost dne 15.12.1996 a žaloba byla podána dne 31.8.2000, tedy v obou případech po uplynutí tříleté promlčecí doby. Uzavřel, že sjednané úroky tvoří příslušenství pohledávky a sledují její osud, proto jsou promlčena i práva na zaplacení těchto úroků.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2006, č.j. 32 Odo 466/2004-176, rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal po první žalované zaplacení úroků ve výši 11% měsíčně z částky 100 000 Kč za dobu do 13. ledna 1997 do 13. září 1999 a ve výši 5,5% měsíčně z částky 700 000 Kč za dobu od 13. ledna 1997 do 16. prosince 1999, a ve výroku pod bodem II, týkající se nákladů řízení, zrušil, věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a ve zbývající části dovolání zamítl. Nejvyšší soud potvrdil správnost závěrů odvolacího soudu, který smlouvy uzavřené účastníky posoudil podle ustanovení §657 a násl. obč. zák. jako smlouvy o půjčce, které se vymezují tím, že mají nikoliv pouze konsensuální, ale především reálnou povahu, což znamená, že předpokládají reálné plnění (předání půjčené věci či peněz). Předání půjčených peněz nebylo v dané věci v řízení zpochybněno. Správným však neshledal závěr odvolacího soudu, podle něhož úroky, jako příslušenství pohledávky, sledují její osud, a pokud došlo k promlčení jistiny, je promlčeno i právo na úhradu tohoto příslušenství. Dovolací soud tehdy konstatoval, že po účinném vznesení námitky promlčení nelze přiznat jistinu a úroky od okamžiku, kdy uplynula promlčecí doba ohledně práva na zaplacení jistiny. Od tohoto okamžiku se totiž právo na zaplacení jistiny stalo pouze naturálním právem a tudíž i právo na zaplacení úroků z jistiny se od tohoto okamžiku rovněž stalo pouze právem naturálním. Jiná je však situace do tohoto okamžiku. Pokud právo na zaplacení úroků vzniklo před promlčením jistiny, je třeba promlčení práva na zaplacení úroků posuzovat samostatně. Posouzení otázky, zda vznesení námitky promlčení první žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, je podle závěru dovolacího soudu implicitně zahrnuto v závěru odvolacího soudu, podle něhož došlo k promlčení práva žalobce.
Odvolací soud poté ve svém novém rozhodnutí ve věci rozsudkem ze dne 14. listopadu 2006, č.j. 20 Co 311/2006-188, rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku, kterou bylo prvé žalované uloženo zaplatit žalobci úrok ve výši 11% měsíčně z částky 100 000 Kč za dobu od 11.12.1997 do 13.9.1999 a ve výši 5,5% měsíčně z částky 700 000 Kč za dobu od 31.8.1997 do 16.12.1999 potvrdil (výrok pod bodem I), v té části výroku, kterou bylo prvé žalované uloženo zaplatit žalobci úrok ve výši 11% měsíčně z částky 100 000 Kč za dobu od 13.1.1997 do 10.12.1997 a ve výši 5,5% měsíčně z částky 700 000 Kč od 13.1.1997 do 30.8.1997, změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem III).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že mezi účastníky byly uzavřeny smlouvy o půjčce, na základě kterých poskytl žalobce prvé žalované celkem 850 000 Kč. Obě smlouvy se řídí režimem občanského zákoníku, včetně ustanovení §100 odst. 1 a §101 obč. zák. o promlčení. Pokud prvá žalovaná svého práva dovolat se promlčení v případě obou půjček využila, nebylo možno žalobci jako věřiteli promlčené právo přiznat. Vyšel ze zjištění, že v případě smlouvy o půjčce na částku 150 000 Kč si účastníci sjednali splatnost půjčky původně do 12.3.1996 a písemnými dodatky ke smlouvě ji posunuli na dobu do 12.9.1996. Žaloba, kterou žalobce uplatnil právo na vrácení půjčky u soudu, došla soudu prvního stupně dne 11.12.2000. Žalobce má tudíž právo na nepromlčený úrok ode dne 11.12.1997 (tři roky zpět od zahájení soudního řízení) do 13.9.1999 (tři roky po splatnosti jistiny), když po tomto datu je promlčeno právo žalobce na jistinu. Dále vyšel ze zjištění, že půjčku ve výši 700 000 Kč se první žalovaná zavázala vrátit žalobci do 15.12.1996 a žalobce se vrácení této půjčky domáhal žalobou došlou soudu prvního stupně dne 31.8.2000. Žalobce má tudíž nárok na nepromlčený úrok za dobu od 31.8.1997 (tři roky zpět od zahájení soudního řízení) do 16.12.1999 (tři roky po splatnosti jistiny), když po tomto datu je promlčeno právo žalobce na jistinu.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jeho potvrzujícímu výroku I., podala první žalovaná dovolání, v němž namítá, že žalobcem požadovaný úrok je v rozporu s dobrými mravy, a tedy podle §3 odst. 1 obč. zák. nemůže požívat právní ochrany. Uvedla, že námitku rozporu úroku s dobrými mravy vznesla již v prvostupňovém řízení a nesouhlasí s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, který sjednaný úrok hodnotil jako úrok obvyklý v zastavárenské činnosti v roce 1995 (žalobce půjčky poskytl jako podnikatel provozující zastavárnu). Prvá žalovaná poukázala na pozdější judikaturu, podle níž se za nemravný označuje úrok, který v době sjednání přesahuje nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Namítá, že výší úroků se meritorně nezabýval ani soud prvního stupně v řízení vedeném o neplatnost předmětných smluv o půjčce pod sp. zn. 11 C 86/98. K podpoře svého názoru o nemravnosti výše sjednaného úroku poukázala prvá žalovaná na okolnosti dané věci, když žalobci na úrocích uhradila značnou částku a žalobce má vůči ní pravomocně přiznanou částku ve směnečném sporu ze směnky zajišťující předmětnou pohledávku, která již byla z větší části uhrazena zápočtem. Prvá žalovaná také poukázala na nezbytnost korekce doslovného výkladu §110 odst. 3 obč. zák., neboť považuje přiznání části úroků z promlčené jistiny za rozporné s principy právní úpravy promlčení. Dovolatelka navrhla zrušení výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I. a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání vyjádřil žalobce svůj nesouhlas s tvrzením prvé žalované, že se odvolací soud námitkou souladu sjednaného úroku z prodlení s dobrými mravy nezabýval. Poukázal na to, že se tak stalo v řízení o určení neplatnosti obou smluv o půjčce vedeném před Okresním soudem v Náchodě pod sp. zn. 11 C 86/98, v nichž soud pravomocně rozhodl o zamítnutí návrhu na určení jejich neplatnosti, v němž byla platnost obou smluv napadána jako celek, tedy včetně ujednání o výši příslušenství. Pokud soud v dané věci dospěl k závěru, že sjednaná úroková míra byla vzhledem k riziku spojenému sprovozováním zastavárenské činnosti obvyklá, a nelze ji proto označit jako odporující dobrým mravům, pak se v nyní posuzované věci „jedná o res iudicata“, neboť žaloba o určení neplatnosti smluv jako celku, tedy včetně části, která se týká příslušenství, byla zamítnuta. Žalobce také poukázal na to, že na nyní přiznanou pohledávku prvá žalovaná nezaplatila ničeho, a také na to, že došlo k zápočtu jeho nároku vůči prvé žalované přiznané ve směnečném sporu ze směnky zajišťující předmětnou pohledávku. S ohledem na předešlé rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou promlčení předmětného nároku, nepovažuje žalobce za důvodné, aby se otázkou promlčení nároku dovolací soud opětovné zabýval.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Namítá-li první žalovaná, že žalobcem požadovaný úrok je v rozporu s dobrými mravy a tedy podle §3 odst. 1 obč. zák. nemůže požívat právní ochrany, je nutno přisvědčit žalobci, že otázkou výše sjednaného úroku z prodlení se dovolací soud nemůže v tomto řízení zabývat, neboť v řízení o určení neplatnosti obou smluv o půjčce vedeném před Okresním soudem v Náchodě pod sp. zn. 11 C 86/98, v nichž soud pravomocně rozhodl o zamítnutí návrhu na určení neplatnosti těchto smluv, poté co v uvedeném řízení byla napadána platnost obou smluv jako celek, tedy včetně ujednání o výši příslušenství, a jestliže pravomocný rozsudek nebyl tehdy napaden dovoláním, se v nyní posuzované věci jedná o „res iudicata“, neboť žaloba o určení neplatnosti smluv jako celku, tedy včetně části, která se týká příslušenství, byla zamítnuta. Dovolatelce není možno přisvědčit, že by se tehdy soud otázkou výše příslušenství nezabýval, jestliže soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (č.l. 87 spisu) uvedl, že v řízení vedeném Okresním soudem v Náchodě pod sp. zn. 11 C 86/98, jehož rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem, dospěl soud tehdy k závěru, že ani u jedné z půjček nelze dohodnutou sazbu úroků označit za ujednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák. a tudíž neplatné. Soud tehdy dospěl k závěru, že smlouva není neplatná, resp. absolutně neplatná, přičemž tímto pravomocným výrokem o absolutní platnosti předmětných smluv je soud vázán i v dané věci.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, jíž poukázala na nezbytnost korekce doslovného výkladu §110 odst. 3 obč. zák., neboť považuje přiznání části úroků z promlčené jistiny za rozporné s principy právní úpravy promlčení.
Podle §110 odst. 3 obč. zák., úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 3 o. s. ř., neboť odvolací soud otázku nároku na úroky řešil v souladu s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2006, č.j. 32 Odo 466/2004-176, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není správný závěr odvolacího soudu, podle něhož úroky, jako příslušenství pohledávky, sledují její osud, a že pokud došlo k promlčení jistiny, je promlčeno i právo na úhradu příslušenství. Odvolací soud správně v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že pokud právo na zaplacení úroků vzniklo před promlčením jistiny, je třeba promlčení práva na zaplacení úroků posuzovat samostatně. Nejvyšší soud nemá důvod na tomto právním závěru nic měnit. Uvedený právní názor koresponduje i s právním závěrem rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.3.2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle ustanovení §393 odst. 1 obchodního zákoníku běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí "jako celek". Uvedený právní závěr je aplikovatelný i na úroky z jistiny. Právo na úroky ale nemůže již vzniknout za dobu po promlčení nároku na jistinu, neboť úrokový závazkový vztah je vztahem akcesorickým, jehož vznik je podmíněn platným závazkovým vztahem hlavním. V této souvislosti je případné poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2008, sp. zn. 29 Odo 689/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, v němž bylo judikováno, že smluvené úroky jsou splatné v termínech dohodnutých stranami nebo nejpozději spolu s jistinou. Právní názor v uvedeném rozhodnutí byl podpořen i odkazem na Občanský zákoník, Komentář, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol., C. H. Beck, 2003, 8. vydání, Praha, str. 875.
Dovolací soud, jako v předešlém svém rozhodnutí konstatuje, že po účinném vznesení námitky promlčení nelze přiznat jistinu a úroky od okamžiku, kdy uplynula promlčecí doba ohledně práva na zaplacení jistiny. Od tohoto okamžiku se totiž právo na zaplacení jistiny stalo pouze naturálním právem a tudíž i právo na zaplacení úroků z jistiny se od tohoto okamžiku rovněž stalo pouze právem naturálním. Jiná je však situace do tohoto okamžiku. Pokud právo na zaplacení úroků vzniklo před promlčením jistiny, je třeba promlčení práva na zaplacení úroků posuzovat samostatně.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že odvolací soud s ohledem na skutková zjištění, týkající se splatnosti obou smluv o půjčce a vzhledem k datu podání žalob, posoudil nárok žalobce na úroky v souladu s hmotným právem.
Nemá-li tedy napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání první žalované přípustné a Nejvyšší soud - aniž by mohl věc dále posuzovat – jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu