ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4265.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4265/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně PP Hospitals, s. r. o., se sídlem Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, Brázdimská 1000, IČ 26 08 50 11, proti žalované ZERA Group, s. r. o. se sídlem Brandýs nad Labem, Kostelecká 1451, IČ 62 96 71 77, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 25, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha –východ pod sp. zn. 5 C 451/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2008, č. j. 24 Co 39/2007-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ rozhodl rozsudkem ze dne 22. srpna 2005, č. j. 5 C 451/2002-44, že žalovaná je povinna vyklidit dům č. p. 96 na st. p. 16/1 a pozemek16/1 zastavěná plocha, vše v katastrálním území Brandýs nad Labem, do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I.) a je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení na účet advokáta JUDr. Filipa Matouše (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 1. 9. 2000 byla uzavřena v rozporu s ustanovením §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (dále též „vyhláška“) a je proto podle §39 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) neplatná. Žalovaná je tudíž povinna předmětnou nemovitost vyklidit.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným, rozhodl, že rozsudek soud prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně je žalovaná povinna zaplatit žalobci k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Hampla, a jinak se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok I.). Ve výroku II. uložil odvolací soud žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že v daném sporu jde o posouzení otázky platnosti smlouvy, uzavřené dne 1. 9. 2000 mezi právním předchůdcem žalobkyně jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemcem na dobu určitou od 1. 9. 2000 do 31. 8. 2010 ohledně předmětných nemovitostí. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zák. V době uzavření nájemní smlouvy platilo ustanovení §9 odst. 3 vyhlášky, které ukládalo, aby při uzavírání smlouvy o přenechání národního majetku do dočasného užívání (tj. i nájemní smlouvy) účastníci zahrnuli do smlouvy možnost organizace odstoupit od smlouvy, zjistí-li organizace, že národní majetek je užíván v rozporu s uzavřenou smlouvou, nebo bude-li organizace věc potřebovat pro plnění svých úkolů, přičemž tato právní úprava byla obecně závazným právním předpisem, vydaným k provedení zákona na základě zákonného zmocnění (§391 odst. 1 písm. a) a §75 hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů. (Tato úprava v poněkud pozměněné podobě je i obsahem nové úpravy v zákoně č. 219/2000 Sb.). Uzavřená nájemní smlouva je resp. byla s ust. §9 odst. 3 vyhlášky v rozporu a je tedy v rozporu se zákonem (§39 obč. zák.) a na tuto skutečnost nemůže mít vliv pozdější zrušení vyhlášky (k tomu odvolací soud uvádí judikaturu, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 586/99, publikované v časopise Soudní judikatuře č. 2/2000 nebo sp. zn. 29 Odo 344/2002 v Soudní judikatuře č. 11/2004).
Odvolací soud uzavřel, že žalovaná nemovitosti neprávem zadržuje, žalobkyně se může domáhat jejich vydání (§126 obč. zák.) a žalovaná je povinna je vydat. Žalovanou na její obranu uváděný judikát Evropského soudu pro lidská práva je nepřípustný.
Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání s odkazem na přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a na důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm.b) o. s. ř. Zásadní právní význam shledává v otázce aplikace vyhlášky, která měla provádět hospodářský zákoník, avšak tento zákoník byl již nahrazen obchodním zákoníkem.
Dovolatelka je přesvědčena, že oba soudy – prvního stupně a odvolací pochybily, když nepřihlédly k tomu, že účastníci se dlouhodobě chovali tak, že mezi nimi existuje nájemní vztah, bez ohledu na dovozovanou neplatnost nájemní smlouvy. Dále poukazuje na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně na kauzu Larkos cca Kypr, publikovanou ve Sbírce rozhodnutí ESLP pod č. 62/1999, v níž byla obdobně řešena diskriminace soukromé osoby, která měla pronajatý majetek patřící státu a byla státními orgány diskriminována. Soudy se s otázkou diskriminace relevantním způsobem nevypořádaly.
Dovolatelka má zejména za to, že pozbytí účinnosti hospodářského zákoníku muselo nezbytně a logicky ovlivnit i účinnost prováděcích předpisů k němu, které se staly zastaralými. Skončením účinnosti hospodářského zákoníku jako nadřízeného předpisu musela pozbýt účinnosti i prováděcí vyhláška č. 119/1988 Sb., zejména s ohledem na nový obchodní zákoník. Proto byla předmětná nájemní smlouva nesprávně posouzena jako rozporná s cit. vyhláškou.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhuje odložení vykonatelnosti „napadených rozsudků“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), nejprve konstatoval, že podle bodu 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud poté , po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se především zabýval přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.)
V daném případě je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé potvrzující a dovolání je proti němu přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c), na které také dovolatelka odkazuje. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V případě způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které též dovolatelka výslovně uplatňuje.
Za právní otázku zásadního významu dovolatelka označila otázku aplikace vyhlášky, provádějící obchodním zákoníkem zrušený a nahrazený hospodářský zákoník v oblasti hospodaření s národním majetkem.
Dovolatelka se však v právním posouzení předmětné otázky zásadně mýlí.
Je sice skutečností, že obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. nahradil s účinností od 1. 1. 1992 hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb., nezrušil však od uvedeného data vyhlášku č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů, která byla prováděcím předpisem k ustanovení §64, 65 a §72 až 74b hospodářského zákoníku (srov. §761 odst. 1 hospodářského zákoníku). Uvedená vyhláška byla zrušena teprve zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, s účinností od 1. 1. 2001.
Z toho je zřejmé, že předmětná vyhláška a hospodaření s národním majetkem naprosto legálně a legitimně upravovala tuto oblast i v době působnosti a účinnosti nového obchodního zákoníku, až do doby, kde její úprava byla nahrazena novou zákonnou úpravou hospodaření s národním majetkem (a to i s novou, obdobnou úpravou režimu regulace hospodaření s národním majetkem).
Jestliže tudíž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl k závěru, že nájemní smlouva mezi účastníky byla v rozporu s kogentním ustanovením §9 odst. 3 vyhlášky a je proto z toho důvodu neplatná podle §39 obch. zák. jmenovitě, nelze tomuto závěru vytknout pochybení, že by bylo v rozporu s hmotným právem.
Neobstojí ani další námitky dovolatelky.
Okolnost, že podle dovolatelky se účastníci dlouhodobě chovali, jakoby mezi nimi byl nájemní vztah, je právně irelevantní, protože sama o sobě nemohla platný právní vztah založit; byla-li nájemní smlouva absolutně neplatná, nemohlo následné konkludentní jednání účastníků neplatnost nájemní smlouvy zhojit.
Rovněž odkaz dovolatelky na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně na jím uváděné rozhodnutí ESLP, týkající se diskriminace soukromé osoby státními orgány, není relevantní, poněvadž aplikace obecně závazné právní úpravy (předmětné prováděcí vyhlášky) nemohla žádnou diskriminaci způsobit.
Z uvedených důvodů vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam (není ani v rozporu s hmotným právem) a Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.)
Výrok o nákladech dovolacího řízení má oporu v ustanovení §243b odst. 5 věta první; §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, přičemž žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení odvolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu