ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4479.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4479/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně STAOPRA, a. s., „v likvidaci“ , se sídlem v Praze 9, Ocelářská 35/1354, IČ: 451 47 850, zast. JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, proti žalované Průmstav, a. s. , se sídlem v Praze 2, Nové Město, Boženy Němcové 1881/5, IČ: 251 05 825, zast. JUDr. Květoslavou Štorkánovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Pohořelec 26/110, o zaplacení 613.716,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 203/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2008, č. j. 1 Cmo 383/2007-276, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudky Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21. 6. 1999, č. j. 33 Cm 203/97-33, a Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, č. j. 1 Cmo 83/2000-56, bylo pravomocně rozhodnuto o části projednávané věci z celkové, žalobou požadované, částky 613.716,- Kč a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni celkem 283.716,- Kč se 17 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 5. 2. 1994 do zaplacení, a proto se předmětem dalšího řízení stalo projednání žaloby ve zbývající, žalobou požadované, částky, a to 330.000,- Kč.
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též jen „ soud prvního stupně “) ze dne 2. 8. 2004, č. j. 33 Cm 203/97-159, byla žaloba o zaplacení 330.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 5. 2. 1994 do zaplacení zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2005, č. j. 1 Cmo 291/2004—211, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení částky 165.000,- Kč s příslušenství, a ve zbývající části změnil rozsudek tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 165.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení počínaje od 5. 2. 1994 do zaplacení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudkem ze dne 19. září 2007, č. j. 32 Odo 518/2006-255, Nejvyšší soud ČR zrušil shora specifikovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, č. j. 1 Cmo 291/2004-211, v rozsahu, jímž byly změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 165.000,- Kč s příslušenstvím, a o náhradě nákladů řízení a věc vrátil dovolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení se odvolací soud zabýval projednáním žaloby v rozsahu, v němž žalobkyně po žalované požadovala zaplacení částky 165.000,- Kč s příslušenstvím.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 5. 2008, č. j. 1 Cmo 383/2007-276, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 8. 2004, č. j. 33 Cm 203/97-159, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů tak, že žalobkyně je povinna zaplatit na jejich náhradu k rukám právní zástupkyně žalované částku 71.250,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně v projednávané věci původně domáhala zaplacení částky 613.716,- Kč s příslušenstvím za provedené, dále konkretizované, stavební práce na stavbě rodinných domů v Říčanech dle smlouvy o dílo ze dne 3. 5. 1993 s tím, že celková cena díla byla dohodnuta ve výši 1.628.907,- Kč. Na základě této smlouvy o dílo ze dne 3. 5. 1993 se žalobkyně jako zhotovitelka zavázala pro žalovanou jako objednatelku provést dodávku a montáž zdravotní techniky (ZTI), topenářské práce a provedení domovního plynovodu na stavbě rodinných domků v Říčanech, stavebně označených A 1, 2, 7, 8 a B 1, 2, 3, 4 v termínu plnění 15. 11. 1993 (kompletace ZTI). Předmět díla byl předán dne 21. 1. 1994. Pro případ prodlení s dokončením díla byla v čl. VI/5 smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 5.000,- Kč za každý den prodlení. Žalovaný proto vyúčtoval žalobci smluvní pokutu ve výši 330.000.- Kč za 66 dní prodlení (období od 16. 11. 1993 do 20. 1. 1994) a tuto částku dne 10. 2. 1994 započetl na částku uplatněnou v žalobě.
Dle názoru odvolacího soudu nebylo v řízení prokázáno, že žalovaná způsobila prodlení žalobkyně s dokončením díla (stavební nepřipraveností pro dokončení kompletace ZTI), resp. v jakém rozsahu a z jakých důvodů se objednatelka na tomto prodlení podílela.
Z výše uvedených důvodů proto rozhodl odvolací soud tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 30. 8. 2008 napadla žalobkyně výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a „ nutně “ též z ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přičemž uplatněnými dovolacími důvody je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), vady řízení dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a též to, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, jež nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném odkazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že z odvolacím soudem provedených důkazů, jež rekapitulovala, dle jejího názoru vyplynulo, že žalovaná jí odmítala umožnit pokračovat v provádění díla. Odvolacímu soudu dovolatelka dále vytkla, že v jeho rozhodnutí absentují důvody, které jej vedly k závěru o nevyhovění žalobnímu požadavku, přičemž se soudy nezabývaly námitkou neplatnosti ujednání o smluvní pokutě a ani její námitkou promlčení. Formulovala otázku, s níž spojuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, tak, zda je možné provést zápočet pohledávky, jež nebyla v době zápočtu splatná, zda je možné provádět kompenzaci, aniž by byla vznesena kompenzační námitka v rámci protestu, a zda lze posoudit jako prodlení zhotovitele dobu, po kterou objednatelka neumožňovala pokračovat v provádění díla. Dovolatelka dále uvedla že trvá na námitce podjatosti a zdůraznila, že soud prvního stupně v rozporu s právním názorem vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu neprovedl důkazy, které byly dle jejího názoru rozhodné pro posouzení věci. Proti oprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení žalobou požadované částky ve výši 613.716,- Kč žalovaná nikdy ničeho nenamítla, a proto v řízení bylo rozhodné, zda tento nárok žalobkyně co do částky 330.000,- Kč z titulu smluvní pokuty ze strany žalované v předchozím období zanikl započtením či nikoli. Namítla, že soud měl dle §301 obchod. zák. využít svého moderačního oprávnění a snížit smluvní pokutu, jež je vzhledem k zajišťované povinnosti nepřiměřená. Dle jejího názoru však žalovaná v průběhu řízení nevznesla kompenzační námitku a smluvní pokuta vyúčtovaná dle článku VI bodu 5 smlouvy o dílo, jež je, jak dovolatelka dovozuje, dle §37 a §41 občan. zák. pro neurčitost a nesrozumitelnost neplatný, v době žalovanou provedeného zápočtu (únor 1994) nebyla splatná, a proto provedený zápočet žalované považuje za neplatný. Řádně uplatněna nebyla dle žalobkyně ani smluvní pokuta, resp. její vyúčtování č. 3300001 ze dne 24. 1. 1994, poněvadž z něj není zřejmé, kdo jej učinil, zda osoba, jež ho učinila, byla k tomuto úkonu oprávněna atd. Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytkla nesprávné hodnocení důkazu, rukou psané poznámky (vzkazy) zaměstnance žalované p. J. P. ze dne 22. 11. 1993, z něhož je dle jejího názoru zřejmé, že dílo nemohlo být žalobkyní dokončeno v uvedených termínech z důvodu stavební nepřipraveností objednatelky (žalované). Práce zastavila žalovaná, a proto nemůže mít nárok na zaplacení smluvní pokuty.
Závěrem proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší sodu ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání, jak plyne z předkládací zprávy soudu prvního stupně a obsahu spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) nejprve shledal, že dovolání je nutné projednat a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 7. 2009 – dále jen „ o. s. ř. “ (čl. II – „ přechodná ustanovení “, odst. 12 zák. č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a další související zákony). Dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení - žalobkyní), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V souzené věci žalobkyně dovoláním výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a dále též výrok o náhradě nákladů řízení.
Pro úplnost je nutné uvést, že – jak plyne ze shora uvedeného – předmětem dovolacího řízení je projednání a rozhodnutí o dovolání týkající se částky 165.000,- Kč a nikoli, jak na některých místech dovolání dovozuje žalobkyně (dovolatelka), částky 330.000,- Kč. Dovoláním dotčeným výrokem rozhodl odvolací soud v napadeném rozhodnutí ze dne 28. 5. 2008, č. j. 1 Cmo 383/2007-276, o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ohledně 165.000,- Kč z celkových 330.000,- Kč, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby v rozsahu druhé poloviny z částky 330.000,- Kč (165.000,- Kč) nabylo právní moci již dne 29. 12. 2005 (odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dovoláním žalobkyně proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 11. 2005, č. j. 1 Cmo 291/2004-211, nebrojila).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (a též proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Z uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci není dovolání podle shora uvedeného ustanovení přípustné, neboť vzhledem ke zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne ze dne 22. 11. 2005, č. j. 1 Cmo 291/2004-211, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. září 2007, č. j. 32 Odo 518/2006-255, nejsou splněny podmínky uvedené v ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Ke shora uvedenému je nutno dodat, že o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se podle ustálené judikatury jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí anebo jejíž řešení vyplývá nepochybně z jasného ustanovení zákona.
Dovolatelka v dovolání svými námitkami především nesouhlasí se skutkovými závěry soudů obou stupňů (neumožnění pokračování v provádění díla) a dovozuje, že z předložených důkazů v řízení vyplynul jiný závěr, než ke kterému dospěl odvolací soud. Tyto námitky však nemohou, jak shora uvedeno, založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stejně je tomu v případě tvrzených vad řízení (ohledně neprovedení dovolatelkou uvedených důkazů, ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nezabývání se všemi námitkami žalobkyně a dále že soud nezjišťoval rozhodné okolnosti pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k prokázání nabízeny důkazy), jež nemohou založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Námitkou týkající se podjatosti soudce, resp. že i přes usnesení Vrchního soudu v Praze jako soudu nadřízeného (§16 odst. 1 o. s. ř.) ze dne 30. 1. 2004, č. j. Nco 158/2003-130, dle kterého soudkyně JUDr. Irena Štefková není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci vedené u Městského v Praze pod sp. zn. 33 Cm 203/97, je žalobkyně přesvědčena o podjatosti této soudkyně, dovolatelka uplatňuje vadu uvedenou v ust. §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., avšak přehlíží, že dle §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne k těmto vadám toliko za situace, pokud je dovolání přípustné. Je-li přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. toliko zvažována, nemůže být tato námitka, jak již shora uvedeno, důvodem, jímž lze přípustnost dovolání založit.
K otázce moderace smluvní pokuty je nutné uvést, že právní názor odvolacího soudu ohledně nemožnosti soudu moderovat smluvní pokutu v souzené věci je správný, neboť – jak Nejvyšší soud ČR ve svých rozhodnutích dovodil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 1007/2006) - moderace smluvní pokuty podle §301 obchod. zák. předpokládá, že oprávněný ze smluvní pokuty má platně existující a vymahatelný nárok na její zaplacení. Ustanovení o snížení smluvní pokuty nelze tedy použít, jestliže si žalovaná již před zahájením řízení právo na smluvní pokutu započetla proti pohledávce žalobkyně.
Ani řešení další, dovoláním vymezené, otázky naformulované tak, zda je možné provést zápočet pohledávky, která nebyla v době zápočtu splatná, nemá shora uvedené judikatorní (zobecňující) přesah, neboť řešení této otázky plyne bez dalšího přímo z textu zákona (dle §359 obchod. zák. nelze proti pohledávce splatné započíst pohledávku nesplatnou, ledaže jde o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky – k tomu srov. též §581 odst. 2 věta druhá občan. zák.). K tomu dovolací soud ještě poznamenává, že v posuzovaném případě byla smluvní pokuta vyúčtována 24. 1. 1994 a úkon k započtení byl učiněn 16. 2. 1994, tedy po její splatnosti. S tím též souvisí i neopodstatněnost námitky promlčení. V daném případě se jedná o smluvní pokutu ve výši 330.000,- Kč vyúčtovanou za prodlení v období od 16. 11. 1993 do 20. 1. 1994 a započtenou vůči pohledávek na zaplacení (doplacení) ceny díla dne 10. 2. 1994. Z toho je zřejmé, že právo na smluvní pokutu nemohlo být promlčeno.
Námitkou, podle níž odvolací soud (a též i soud prvního stupně) nesprávně vyhodnotil důkazy, dovolatelka brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1266/2009). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Potud ovšem není odvolacímu soudu dovoláním vytýkáno ničeho.
K dalším námitkám dovolatelky, a to že ujednání o smluvní pokutě je neplatné, se soudy zabývaly již v předchozích rozhodnutích, v nichž dospěly k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je platné a dovolací soud i s ohledem na své předchozí rozhodnutí nevidí důvod se od jejich závěrů odchýlit a tyto závěry pokládá za souladné s hmotným právem.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že zhotovitel nemohl z důvodů na straně objednatele dílo včas a řádně dokončit, je jeho názor správný a s ohledem na soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav přiléhavý. Taktéž ani další námitky dovolatelky, jak to vyplývá z uvedeného nemohou založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka výslovně napadla rovněž výrok odvolacího soudu o nákladech řízení. Takový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, u nějž je přípustnost dovolání poměřována ustanoveními §237, §238a a §239 o. s. ř. Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 o. s. ř. , neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízneí není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1edna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001 , uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura – uzavřít, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné.
Nejvyšší soud České republiky ze všech shora uvedených důvodů proto rozhodl tak, že dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že procesně neúspěšné dovolatelce náhrada nákladů nepřísluší a žalované žádné prokazatelné náklady v dovolacím řízení nevznikly (§243b odst. 4, 224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. října 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu