ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4491.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4491/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně TAMDA, a. s. , se sídlem Olomouc, Holická 1098, IČ 46 70 93 55, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, PSČ 603 00, proti žalované Mgr. S. M. , s místem podnikání Ústí nad Labem, Gagarinova 19, IČ 63 17 44 30, o zaplacení částky 390.447,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 103/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. ledna 2008, č. j. 17 Co 135/2007-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 12. října 2006, č. j. 11 C 103/2002-93, že řízení co do částky 1.177,40 Kč se zastavuje (výrok I.), žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované uhrazení částky 390.447,60 Kč, se zamítá (výrok II.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 69.631,50 Kč (výrok III.)
Soud prvního stupně zamítl nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení z opožděně uhrazené ceny lékárenského zboží v podstatě s odůvodněním, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, kdy byly faktury předány žalované a kdy se staly splatnými a kdy tudíž vzniklo prodlení žalované ve smyslu §365 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) s důsledky podle §369 odst. 1 obch. zák.
K odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem v záhlaví označeným, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje (výrok I.) a změnil jej pouze ve výroku III. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 63.696,- Kč (výrok II.) Ve výroku III. rozsudku odvolací soud uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 54.395,- Kč.
Odvolací soud dovodil, že při absenci dohody stran ohledně splatnosti kupní ceny je třeba vycházet z toho, že ke splatnosti závazků byla nutná výzva žalobkyně k plnění ve smyslu §340 odst. 2 obch. zák. a takovou výzvou mohly být v daném případě faktury prodávajícího (žalobkyně). Bylo zároveň nezbytné, aby se takový projev vůle žalobkyně dostal do dispoziční sféry žalované (§45 občanského zákoníku, dále též „obč. zák.“). Žalovaná se nemohla dostat do prodlení podle §365 obch. zák. před doručením faktur jako výzev k plnění. Odvolací soud měl za to, že provedenými důkazy nebylo postaveno na jisto ani uskutečnění jednotlivých dodávek zboží ani kdy byly jednotlivé faktury žalované doručeny, když žalobkyně přes poučení soudem prvního stupně nepředložila důkazy, který konkrétní den se tak stalo. Žalobkyně tudíž neunesla důkazní břemeno, kdy prodlení žalované nastalo a nebylo tak možno stanovit délku prodlení žalované.
Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně „do všech výroků“ dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení otázky doručení faktur před datem splatnosti. I když žalovaná popírá doručení faktur, na druhé straně tvrdí, že někdy kupní ceny uhradila až po lhůtě splatnosti, takže její tvrzení jsou účelová se snahou vyhnout se placení úroku z prodlení.
Právní názor obou soudů o neunesení důkazního břemene považuje dovolatelka za formalistický a nezohledňující obchodní zvyklosti mezi účastníky, zvláště používání tzv. sběrných či souhrnných faktur, kdy jednou fakturou je účtována kupní cena několika předchozích dodávek za uplynulých 14 dní, přičemž sběrná faktura obsahovala také lhůtu splatnosti, zpravidla po dohodě s lékárníkem 14, 30 nebo 60 dnů. Fakturaci 14denní interval se uplatňuje u lékárenského zboží v regionu Ústí nad Labem i v jiných lékárnách.
Dovolatelka se domnívá, že vzhledem k rodinným vazbám neměl soud přihlížet k výpovědi svědkyně V. M., účetní, která je matkou žalované. Naopak doručení všech předmětných faktur žalované bylo prokázáno výpovědí MUDr. N. Doručení faktur prokazuje skutečnost, že žalovaná všechny fakturované částky, byť s prodlením, uhradila. I kdyby mezi účastníky nebyla doba splatnosti výslovně sjednána, měla žalovaná povinnost zaplatit ve smyslu §340 odst. 2 obch. zák. bez zbytečného odkladu po obdržení faktury.
Dovolatelka je toho názoru, že soudy měly zohlednit při výkladu §340 odst. 2 obch. zák. to, že doba placení byla upravena obchodními zvyklostmi mezi účastníky. Proto má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Porušování obchodních zvyklostí při doručování faktur může široce nepříznivě ovlivnit obchodní vztahy mezi podnikateli.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. tak je tomu též v posuzovaném případě.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se zabýval především přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.)
V předmětném případě je dána přípustnost dovolání pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., kterého se také dovolatelka dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, formuloval a odůvodnil závěr, od kterého nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (rov. k tomu shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Z uplatněných dovolacích námitek je zřejmé, že dovolatelka především nesouhlasí s hodnocením jednotlivých důkazů, zvláště svědeckých výpovědí a na základě toho s vyvozením skutkových zjištění, resp. skutkového závěru o neprokázání doručení předmětných faktur (včetně neunesení důkazního břemene z hlediska procesního). Takové námitky však nejsou právními otázkami, nadto zásadního právního významu. Dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci je podřadit nelze a proto tyto námitky jediný způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplnit nemohou.
Pokud za právní otázku zásadního významu pokládá dovolatelka otázku aplikace obchodních zvyklostí, nelze se ani s tímto názorem ztotožnit, jelikož na řešení otázky použití obchodních zvyklostí ve smyslu §264 odst. 2 obch. zák. napadené rozhodnutí nespočívá. V posuzovaném případě, základní spornou otázkou nebyla aplikace obchodních zvyklostí mezi účastníky, nýbrž otázka prokázání doručení faktur čili vyúčtování kupních cen za lékárenské zboží a od toho odvozených skutkových zjištění o splatnosti a o vzniku úroků z prodlení. Za uvedeného skutkového stavu odvolací soud správně aplikoval ust. §340 odst. 2 obch. zák., neboť ke splatnosti závazku byla nutná výzva k plnění a touto výzvou mohly být i faktury, jejichž doručení nebylo však prokázáno.
Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé zásadní právní význam (§237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř.) a proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.)
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, přičemž žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu