ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4603.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4603/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně EMI Czech Republic s.r.o., se sídlem v Praze 5, Kovářova 39, PSČ 150 00, IČ 411 91 927, zastoupené JUDr. Jiřím Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, proti žalovaným 1) FANTON spol. s r.o., se sídlem v Jablonném v Podještědí, Česká Ves v Podještědí čp. 70, PSČ 471 25, IČ 631 44 191 a 2) AVES spol. s r.o., se sídlem v Litvínově, Mezibořská 147, okres Most, IČ 477 83 559, zastoupené Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, nám. 1. máje 97, o zaplacení 6 928 792,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 39/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2009, č.j. 3 Cmo 422/2008-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Patrika Bauera, advokáta se sídlem v Chomutově, nám. 1. máje 97.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberci rozsudkem ze dne 3. července 2008, č.j. 39 Cm 39/2008-131, výrokem I. uložil první žalované povinnost zaplatit žalobkyni 6 928 792,80 Kč s 3% ročním úrokem z prodlení z dlužné částky od 20.11.2003 do zaplacení; výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0,2% denně z dlužné částky 6 928 792,80 Kč od 20.11.2003 do zaplacení; výrokem III. zamítl žalobu, aby druhá žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 6 928 792,80 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,2% denně z dlužné částky 6 928 792,80 Kč od 20.11.2003 do zaplacení; výrokem IV. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi první žalovanou a žalobkyní a výrokem V. o náhradě nákladů řízení mezi druhou žalovanou a žalobkyní.
Soud při svém rozhodování vyšel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná částka představuje dluh první žalované z titulu nezaplacené ceny za odebrané zboží na základě dealerské smlouvy ze dne 26.5.1995, a že druhá žalovaná za závazek první žalované převzala ručení smlouvou ze dne 16.9.1997. Dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně obě žalované vyzvala k zaplacení dluhu, avšak žádná dluh neuhradila. Dne 20.11.2003 první žalovaná uznala závazek vůči žalobkyni co do výše 7 169 806,60 Kč a zavázala se ho zaplatit podle splátkového kalendáře. Druhá žalovaná namítla promlčení uplatněného nároku s tím, že uznání závazku první žalovanou nesplňuje podmínky §323 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a že žalobkyně neprokázala ani oprávněnost nároku na zaplacení smluvního úroku z prodlení, neboť nebyl mezi účastníky dohodnut, když případné ujednání o výši úroku z prodlení nelze dovozovat z textu faktury.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný pouze vůči první žalované, a to jen co do jistiny a zákonného úroku z prodlení, zatímco oprávněnost požadavku žalobkyně na zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0,2% denně z dlužné částky 6 928 792,80 Kč od 20.11.2003 do zaplacení zamítl, neboť nebyl mezi účastníky platně dohodnut.
Soud prvního stupně shledal oprávněnou námitku promlčení uplatněného nároku vznesenou druhou žalovanou s tím, že listina z 20.11.2003 podepsaná první žalovanou nemá náležitosti řádného uznání dluhu podle §323 odst. 1 obch. zák. a nenastaly proto účinky předvídané v §407 obch. zák. Žalobu vůči druhé žalované z uvedeného důvodu v celém rozsahu zamítl.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání do výroku III. a V.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. května 2009, č.j. 3 Cmo 422/2008-184, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III. a V. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny podmínky §306 odst. 1 obch. zák., za nichž se žalobkyně mohla domáhat po druhé žalované, jako ručiteli, splnění závazku. Pokud druhá žalovaná vznesla ve smyslu §388 odst. 1 obch. zák. námitku promlčení, shledal ji odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, jako oprávněnou, jestliže splatnost nejpozději vystavené faktury nastala 28.8.2002. S ohledem na ustanovení §392 odst. 1 obch. zák. a §397 obch. zák. obecná čtyřletá promlčecí doba skončila 28.8.2006, přičemž žaloba byla podána dne 19.11.2007, tedy opožděně. Pokud žalobkyně namítala, že došlo k prodloužení promlčecí doby ve smyslu §407 obch. zák., uznala-li první žalovaná svůj závazek písemně, odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že tvrzené uznání závazku v listině ze dne 20.11.2003 je neurčité, nelze-li z jeho obsahu dovodit právní důvod vzniku závazku, tj. zda se jedná o závazek, za jehož splnění se druhá žalovaná zaručila. Uzavřel, že takový právní úkon nemá náležitosti řádného uznání závazku podle §323 odst. 1 obch. zák. a nevyvolal ani účinky podle §407 obch. zák. Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku, že první žalovaná měla vůči žalobkyni pouze jeden dluh, který byl uplatněn žalobou. Poukázal přitom na dosavadní judikaturu, v níž je zastáván názor, že určitost uznávaného závazku musí vyplývat z písemného projevu dlužníka a nelze ji dovozovat z toho, že účastníkům muselo být známo, jaký závazek dlužník uznává. Uznávaný závazek nebylo možno podle závěru odvolacího soudu identifikovat ani podle splátkového kalendáře, jak poukazovala žalobkyně, neboť splátkový kalendář, na něž bylo v textu uznání závazku poukazováno, nebyl součástí uznávacího prohlášení, nebyl nijak podrobněji specifikován a ani na něj nebylo odkazováno jako na přílohu dokumentu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Domnívá se, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatnila dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by uznání závazku učiněné na listině ze dne 20.11.2003 bylo neplatné pro neurčitost způsobené nedostatečnou specifikací uznávaného závazku. Opětovně jako v odvolaní poukazuje na skutečnost, že účastníkům bylo zřejmé o jaký dluh se jedná, jaká pohledávka je uznávána. Zdůrazňuje, že se nejednalo o jednostranné prohlášení o uznání dluhu, ale o dvoustranný právní úkon. Pokud odvolací soud odkázal na judikaturu týkající se uznání závazku, v níž je konstatováno, že určitost uznávaného závazku musí vyplývat z písemného projevu dlužníka a nelze ji dovozovat z vědomosti účastníků, který závazek je uznáván, dovolatelka poukazuje na to, že tato judikatura se týká jednostranného uznání závazku, ale nemůže se týkat dvoustranné dohody o uznání závazku, jako to bylo v daném případě. Opětovně poukazuje na to, že ze všech okolností vyplývalo, že mezi účastníky nebylo pochyb o tom, jaký závazek je uznáván, tedy k jakému uznání závazku směřovala vůle účastníků. Pokud nebyly v uznání závazku označeny jednotlivé dlužné částky z konkrétních nezaplacených faktur, je zřejmé, že obě strany tak učinily jen z toho důvodu, aby nemusel být opisován dlouhý seznam faktur, když na konečné výši dlužné částky se shodly a obě strany věděly jaký závazek je uznáván, včetně toho, že za závazek se zaručila druhá žalovaná. Soud měl podle dovolatelky použít k výkladu předmětného uznání závazku ustanovení §266 odst. 3 a 4 obch. zák.
Dovolatelka rovněž připomíná, že první žalovaná prostřednictvím třetí osoby po datu uznání závazku částečně na závazek plnila třemi splátkami, na základě čehož mělo být posuzováno, zda nedošlo k uznání závazku v celém rozsahu podle §407 odst. 3 obch. zák., podle něhož, plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Pokud měl soud o skutečnostech vedoucích k uvedenému právnímu závěru pochybnosti, nebylo podle dovolatelky na místě, aby soud v tomto směru neprováděl další dokazování a odmítl i provedení výslechu jednatele žalobkyně. Dovolatelka se domnívá, že soud svým postupem v řízení zatížil toto řízení vadou. Za vadu řízení považuje též nedostatek poučení žalobkyně ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. soudem prvního stupně o jeho právním názoru, měl-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se nejen nedostatečně zabýval tím, že vůle účastníků nesměřovala jen k uznání závazku, ale zároveň pominul, že vůle účastníků směřovala i ke sjednání změny dealerské smlouvy spočívající ve změně splatnosti závazků, kdy žalobkyně souhlasila, že první žalovaná zaplatí závazek v pozdější lhůtě – podle splátkového kalendáře. Dovolatelka poukazuje na ustanovení §392 obch. zák., z něhož dovozuje, že v dané věci počala běžet nová promlčecí doba, jestliže uznání závazku ve spojení se splátkovým kalendářem bylo změnou dealerské smlouvy o splatnosti závazku. Je přesvědčena, že ve vztahu k dlužníkovi nemohl být dluh promlčen.
Žalobkyně má navíc za to, že s ohledem na §310 obch. zák. není možné promlčení závazku ručitele, pokud se nepromlčel závazek samotného dlužníka.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o věci ve výroku III., byl zrušen a věc byla vrácena v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí s odůvodněním, že dovolání nemůže být přípustné, neboť postrádá otázku zásadního právního významu. Poukazuje na to, že dovolatelka pouze opakuje své námitky k otázce neplatnosti uznání závazku a posouzení otázky promlčení, jež uvedla již před obecnými soudy a s nimiž se již soudy vypořádaly. Má za to, že není možné měnit institut uznání dluhu, který má povahu jednostranného právního úkonu, na dvoustranný právní úkon, jak se žalobkyně nesprávně domnívá. Pokud věřitel připojil podpis na listinu ze dne 20.11.2003, pouze tím podle druhé žalované akceptoval projev vůle dlužníka o jeho uznání závazku a že je ochoten akceptovat splátkový kalendář. Podpis věřitele na listině z 20.11.2003 podle přesvědčení druhé žalované nemohl nic měnit na skutečnosti, že dluh v listině nebyl nijak specifikován. Rovněž je přesvědčena, že uvedená listina nemohla změnit dealerskou smlouvu. Zpochybnila též námitky dovolatelky, týkající se procesního postupu soudu při dokazování a plnění poučovací povinnosti, které by mohly odůvodnit přípustnost a důvodnost dovolání.
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (6.5.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Jestliže žalobkyně v dovolání ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci tím, že v dané věci soud nesplnil řádně svoji poučovací povinnost a kdy namítá neúplnost dokazování tím, že nebyl připuštěn výslech jednatele účastníka řízení, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Podle §323 odst. 1 obch. zák., uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání promlčena (první odstavec). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v §407 odst. 2 a 3 (druhý odstavec). Uznání závazku má účinky i vůči ručiteli (třetí odstavec).
Výše uvedené ustanovení jako podmínku uznání závazku vyžaduje, aby se jednalo o závazek „určitý“, tj. že závazek musí být jednoznačně identifikován. Jelikož způsob takové identifikace zákon neurčuje, lze ji provést jakýmkoli jednoznačným způsobem. Za situace, kdy je zákonem pro uznání závazku vyžadována písemná forma, pak určitost úkonu uznání (určitost uznávaného dluhu) musí vyplývat z písemného projevu dlužníka. Za stavu, kdy v listině ze dne 20.11.2003 není dluh nijak specifikován, nejsou uvedeny ani faktury, jichž se uznání týká, a uznávaný dluh není určen ani odkazem na konkrétní faktury, je závěr odvolacího soudu o neurčitosti uznání správný. Odvolací soud v tomto směru rozhodl v souladu s hmotným právem a správně poukázal na dosavadní ustálenou judikaturu – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004.
Je na místě připomenout, že Nejvyšší soud již několikrát formuloval a odůvodnil, že pro právní závěr o určitosti právního úkonu nestačí, je-li jen mezi účastníky jasné, co je předmětem právního úkonu, neboť předmět právního úkonu musí vyplývat z písemného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 3/2008, pod označením 27/2008, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2000, sp.zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.1996, sp.zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002, sp.zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2002, svazek 15, pod č. C 1075, str. 61).
Rovněž je třeba konstatovat, že určitost závazku nelze ztotožňovat jen s jeho výší. Ta má význam pouze pro vymezení rozsahu účinků předvídaných ustanovením §323 odst. 1 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003 – publik. na www.nsoud.cz).
Pokud dovolatelka namítá, že dosavadní judikatura se týká uznání závazku jednostranným právním úkonem, je pravdou, že nic nebrání tomu, aby uznání závazku bylo například i součástí dohody věřitele a dlužníka, tedy dvoustranného právního úkonu, avšak i takové uznání závazku, které by bylo součástí dohody věřitele a dlužníka, musí splňovat náležitosti uznání závazku stanovené v §323 odst. 1 obch. zák. (srov. obdobně pro uznání dluhu v režimu občanského zákoníku např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2004, sp. zn. 32 Odo 228/2003).
Podle dovolatelky měly soudy v dané věci navíc použít k výkladu předmětného uznání závazku ustanovení §266 odst. 1, 3 a 4 obch. zák., jestliže z uznání závazku přímo nevyplývalo, které závazky jsou tímto uznány, ale vše nasvědčovalo tomu, že vůlí první žalované bylo uznat konkrétní závazky, přičemž tento úmysl byl druhé straně, které byl projev vůle určen, znám.
Z ustálené judikatury vyplývá, že náležitostí projevu vůle, který směřuje k určitému právnímu úkonu ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je jeho srozumitelnost, určitost, a v některých případech i forma projevu. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Neurčitost může být odstraněna výkladem podle §35 obč. zák., avšak výkladem (podle citovaného ustanovení) nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Pokud nelze uvedený nedostatek neurčitosti odstranit tímto způsobem, jde o právní úkon neplatný. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2007, sp. zn. 32 odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 3/2008, pod označením 27/2008, a rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, uveřejněný na www.nsoud.cz ).
Z uvedeného je nutno učinit závěr, že je-li náležitostí platného uznání závazku jeho jednoznačná identifikace, není možno tento nedostatek určitosti projevu vůle nahradit výkladem, jak se dovolatelka nesprávně domnívá.
Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud pochybil, neaplikoval-li §407 odst. 3 obch. zák., podle něhož plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Poukazuje na skutečnost, že po uznání závazku první žalovaná prostřednictvím třetí osoby částečně na závazek plnila třemi splátkami, na základě čehož mělo být posuzováno, zda nedošlo k uznání závazku v celém rozsahu.
V této souvislosti je třeba připomenout, že při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolací soud dospěl k závěru, že z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývají potřebná skutková zjištění pro aplikaci uvedeného §407 odst. 3 obch. zák. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že částečným plněním dlužník uznal i zbytek závazku.
Poukazuje-li dovolatelka na ustanovení §392 obch. zák., z něhož dovozuje, že nárok žalobkyně není promlčen, neboť v dané věci počala běžet nová promlčecí doba, jestliže uznání závazku ve spojení se splátkovým kalendářem bylo změnou dealerské smlouvy, je třeba připomenout skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž vyšel při posouzení promlčení nároku. Odvolací soud neučinil skutkový závěr, že by v listině ze dne 20.11.2003 došlo ke změně obsahu dealerské smlouvy. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, které nelze, jak výše uvedeno, v dovolacím řízení přezkoumávat, že splatnost nejpozději vystavené faktury nastala dne 28.8.2002. Za tohoto skutkového stavu není závěr odvolacího soudu o podání žaloby (dne 19.11.2007) až po uplynutí zákonné čtyřleté promlčecí doby v rozporu s hmotným právem (§392 odst. 1 a §397 obch. zák.), neboť promlčecí doba pro uplatnění nároku žalobkyně skončila 28.8.2006, jak odvolací soud správně dovodil. Je-li v posuzované listině o uznání dluhu konstatováno, že dlužník bude věřiteli splácet dluh podle splátkového kalendáře, pak ani z uvedeného nelze dovodit změnu splatnosti dluhu, jestliže splátkový kalendář nebyl nijak konkretizován a z provedeného dokazování vyplývá, že splátkových kalendářů mezi účastníky existovalo několik a dokonce na rozdílné částky.
Odvolací soud tedy správně posoudil uznání závazku učiněné v listině ze dne 20.11.2003 jako neplatný právní úkon ve smyslu §323 odst. 1 obch. zák. a nerozhodl tudíž věc v rozporu s hmotným právem. Nelze proto učinit závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nemá-li rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má druhá žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 23. června 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu