ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.480.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 480/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně D. Č. s. r. o. , zast. Mgr. T. K., proti žalovanému M. N. , podnikateli, zast. JUDr. Z. H., advokátem, o zaplacení 727.467,64 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 413/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září 2007, č. j. 12 Cmo 136/2007-205, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. září 2007, č. j. 12 Cmo 136/2007-205, potvrdil (v pořadí třetí) rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „ soud prvního stupně “) ze dne 16. května 2006, č. j. 7 Cm 413/95-179, ve znění opravného usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. ledna 2007, č. j. 7 Cm 413/95-191, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15.179,94 Kč s úrokem z prodlení 0,07 % denně od 2. 10. 1993 do zaplacení, 24.988,70 Kč s úrokem z prodlení 0,07 % denně od 6. 10. 1993 do zaplacení, 80.925,41 Kč s úrokem z prodlení 0,07 % denně od 19. 10. 1993 do zaplacení, 54.500,43 Kč s úrokem z prodlení 0,07 % denně od 21. 10. 1993 do zaplacení, 169.783,29 Kč s úrokem z prodlení 0,07 % denně od 3. 11. 1993 do zaplacení, 173.340,04 Kč s úrokem z prodlení 0,07 % denně od 17. 11. 1993 do zaplacení, 25.457,57 Kč s úrokem z prodlení 0,07 % denně od 19. 11. 1993 do zaplacení, 47.693,05 Kč s úrokem z prodlení 0,07 % denně od 3. 12. 1993 do zaplacení, 23.101,18 Kč s úrokem z prodlení 0,07 % denně od 1. 1. 1994 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na jejich náhradě 181.725,- Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na jejich náhradě 24.591,35 Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně po žalovaném domáhala žalobou zaplacení částky 727.467,64 Kč s příslušenstvím, ale v průběhu řízení vzala žalobu co do částky 112.489,03 Kč zpět, a proto soud prvního stupně řízení v tomto rozsahu dle §96 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Dále uvedl, že se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky představující cenu za pohonné hmoty odebrané v období od 10. 7. 1993 do 31. 10. 1993 prostřednictvím kreditních karet, předaných žalobkyní žalovanému na základě smlouvy ze dne 23. 4. 1992, což žalovaný nepopíral. Odvolací soud se proto ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně má právo na zaplacení částky 615.969,61 Kč odpovídající ceně za poskytnuté pohonné hmoty, a to včetně úroku z prodlení ve výši 0,05 % a 0,07 % za každý den prodlení s placením jednotlivých, žalobkyní žalovanému vyúčtovaných, částek. Dle přesvědčení odvolacího soudu není námitka žalovaného, že došlo k započtení jeho práva na tzv. vratky DPH na nárok uplatněný v žalobě, důvodná, poněvadž žalovaný toto své právo nekonkretizoval, ani neprokázal. K tomu odvolací soud uvedl, že dle přílohy 2 předmětné smlouvy měl žalovaný právo na refundaci vratek DPH pouze v případě, nebyl-li s plněním závazku ze smlouvy v prodlení; o takovou situaci v souzené věci nešlo, neboť, jak shora uvedeno, se žalobkyně žalobou domáhala na žalovaném zaplacení služeb poskytnutých žalobkyní. Nedůvodnou shledal odvolací soud další námitky týkající se porušení principu rovnosti stran v soudním řízení, když dovozoval, že žalobkyně měla prokázat, že k vratce DPH a započtení došlo. Odvolací soud, odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, ve shodě s názorem soudu prvního stupně dovodil, že návrhu žalobkyně na změnu žaloby ze dne 21. 3. 2003 bylo možné vyhovět, čemuž svědčily výsledky dosud provedeného dokazování. K námitce žalovaného, že žalobkyně dle §549 zavinila, že předmětná pohledávka nebyla dlužníkem uspokojena, odvolací soud uvedl, že tento názor žalovaného je mylný, jelikož žalobkyně nezavinila, že žalovaný nepřebíral doručované písemnosti, a to ani na doručovací adrese, kterou žalobkyni oznámil, ani na doručovací adrese, kterou oznámil soudu. Žalobkyně nezavinila rovněž to, že žalovaný nebyl schopen prokázat svůj tvrzený nárok na tzv. vratky DPH.
Odvolací soud neshledal důvodnými ani další námitky žalovaného, týkající se neprokázání doručení výzvy dlužníku (tato byla vyvrácena skutkovým zjištěním, že žalobkyně tak učinila podáním ze dne 14. 9. 1998) a promlčení nároku žalobkyně (právo věřitelky na zaplacení ode dne 10. 7. 1993 dodávaného zboží nebylo dle odvolacího soudu promlčeno, neboť žalobkyně jej uplatnila žalobou doručenou soudu dne 1. 9. 1994 ve smyslu ust. §397 obchod. zák. včas), a proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 20. 12. 2007 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné nejen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, ale i podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přestože poučení o přípustnosti dle §237 dost. 1 písm. b) o. s. ř. v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud pochybil, pokud ve zrušujícím usnesení ze dne 1. 9. 2005, č. j. 12 Cmo 72/2005-150, soudu prvního stupně vytkl, že se nezabýval přechodem práv a povinností žalovaného na společnost M. C., a. s. a bez dalšího pokračoval v řízení se žalovaným jako ručitelem ze zákona, aniž by se vypořádal s návrhem žalobkyně na změnu žaloby. Následně soud prvního stupně rozhodl tak, že podle §95 odst. 1 o. s. ř. připustil změnu žaloby. V dané věci však dle přesvědčení dovolatele nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí dle §95 odst. 1 o. s. ř. Na uvedenou situaci měl soud prvního stupně aplikovat ust. §107a odst. 2 o. s. ř., jež by mu umožnilo podat proti rozhodnutí soudu prvního stupně opravný prostředek, což mu proti rozhodnutí vydanému dle §95 o. s. ř. nenáleží. Z uvedeného pak dovolatel dovozuje, že „ je dán dovolací důvod dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. “.
Dovolatel dále v dovolání namítal, že nebyla splněna podmínka uvedená v „ ust. §548 odst. 1 občan. zák. “, podle níž má věřitel povinnost ručitele vyzvat ke splnění dluhu, nesplnil-li jej dlužník, k čemuž nedošlo. Odvolacímu soudu vytkl též nesprávný postup při řešení jeho nároků na vratku DPH. Žalovaný nesouhlasil s tím, že podle odvolacího soudu nedoložil konkrétní nároky na vratky co do důvodu a výše, a uvedl, že odvolací soud odmítl provedení důkazu výslechem svědků, a dále poukázal na jím předložené faktury, z nichž mu měly být vratky vyplaceny, jimiž se však odvolací soud blíže nezabýval.
Dále dovolatel nesouhlasil s právním posouzením námitky promlčení. Je přesvědčen, že dovolatel jako dlužník nikdy ke splnění závazku vyzván nebyl, a proto se závazek věřitele promlčel. Žalovaný zdůraznil „ mimořádně “ nesprávný postup soudů v řízení, v němž neměl vůči žalobkyni rovné postavení. Mj. se to projevilo tím, že se o v roce 1994 zahájeném řízení dozvěděl až v roce 2002, kdy již neměl prakticky žádnou dokumentaci k předmětnému sporu. Poukázal na nesprávnou interpretaci účastníky uzavřených smluv a špatné doručování.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek dovolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání, jak plyne z obsahu spisu a předkládací zprávy soudu prvního stupně, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále též jen „ o. s. ř. “) a poté shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaným), včas (rozsudek odvolacího soudu byl dovolateli doručen dne 25. 10. 2007 a dovolání, adresované soudu prvního stupně, bylo osobně podáno u soudu prvního stupně dne 20. 12. 2007, tj. ve dvouměsíční lhůtě stanovené v ust. §240 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. §240 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), dovolatel byl zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
V případě potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu může být dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v dané věci dovolání žalovaného přípustné, neboť odvolací soud svým (dovoláním napadeným) rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé (po zastavení řízení v rozsahu částečného zpětvzetí učiněného žalobkyní) jinak, než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 26. 10. 2004, č. j. 7 Cm 413/95-124; názor dovolatele o přípustnosti jeho dovolání dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. z důvodu odlišného dřívějšího rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo změněno po zrušujícím usnesení odvolacího soudu se závazným právním názorem, je mylný, neboť tímto dřívějším rozsudkem, jak je zřejmé z jeho výrokové části (odstavce I) o věci samé, byla žalovanému uložena totožná povinnost jako v pozdějším rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. května 2006, č. j. 7 Cm 413/95-179, ve znění opravného usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. ledna 2007, č. j. 7 Cm 413/95-191, tj. povinnost zaplatit žalobkyni žalobou uplatněné částky s příslušenstvím. Odvolacímu soudu proto nelze vytknout pochybení, že žalovaného nepoučil o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Protože dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, zabýval se dovolací soud tím, zda lze založit jeho přípustnost dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Otázku, s níž spojil zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, formuloval dovolatel tak, zda v souzené věci neměl soud prvního stupně vydat rozhodnutí o právním nástupnictví dle ust. §107a namísto rozhodnutí dle §95 odst. 1 o. s. ř.
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala po žalovaném jako dlužníkovi zaplacení částky 727.467,64 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 24. 2. 2003 vzala žalobkyně žalobu co do částky 115.319,03 Kč zpět a soud prvního stupně řízení v tomto rozsahu zastavil. V podání ze dne 21. 3. 2003 žalobkyně uvedla, že práva a povinnosti žalovaného, včetně pohledávek, které žalobkyni na základě smluvního vztahu s žalovaným vznikly, přešly na společnost M. C., a. s., kterou žalobkyně stejně jako žalovaného v době, kdy byl v postavení dlužníka, vyzvala, aby jí zaplatila dlužnou částku. Protože tato společnost a ani žalovaný v době, kdy byl v postavení dlužníka, neuhradili ničeho a žalovaný ručil za splnění tohoto závazku, vzniklého před účinností smlouvy o prodeji podniku, požadovala žalobkyně úhradu dluhu po žalovaném jako ručiteli. Soud prvního stupně po zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 1. 10. 2005, č. j. 12 Cmo 72/2005-150, v němž soudu prvního stupně vytkl, že nerozhodl o návrhu žalované na změnu žaloby, v usnesení ze dne 22. 12. 2005, č. j. 7 Cm 413/95-155 připustil změnu žaloby ze dne 21. 3. 2003 a poté rozhodl rozsudkem ve věci samé tak, jak uvedeno shora, a toto rozhodnutí odvolací soud potvrdil.
Ke shora uvedené námitce žalovaného je nutno uvést, že – jak opakovaně Nejvyšší soud ČR ve svých rozhodnutích uvedl (viz např. rozsudek ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, publikované v časopise Soudní judikatura č. 10/2001 pod číslem SJ 123/2001) - o změnu žaloby ve smyslu ust. §95 o. s. ř. jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě, a tak tomu bylo i v souzené věci. Žalobkyně v průběhu řízení uvedla, že požaduje zaplacení částky (po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 115.319,03 Kč) 614.969,61 Kč s příslušenstvím po žalovaném jako ručiteli z titulu jeho ručitelského závazku a nikoli již jako po dlužníkovi, poněvadž dlužníkem se stala společnost M. C., a. s., jež – jak je zřejmé z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze pod oddílem A, vložka 4921, - kupní smlouvou o prodeji podniku koupila ke dni 31.10.1995 společnost Autoslužba B. - N. a tímto dnem veškerá práva, povinnosti, závazky a pohledávky přešly na shora uvedenou akciovou společnost. Dovolatel se mýlí, pokud dovozuje, že bylo nutné aplikovat ust. §107a o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně toliko změnila žalobu a požadovala stejné plnění po tomtéž subjektu, ale na základě jiného skutkového stavu (důvodem jejího žalobního požadavku nebyla úhrada dluhu žalovaného jako dlužníka, ale plnění z titulu zákonného ručení žalovaného při prodeji podniku dle §477 obchod. zák.), neboť šlo o návrh na změnu žaloby dle §95 odst. 1 o. s. ř.
Namítal-li dovolatel v dovolání, že žalobkyně nevyzvala ve smyslu ust “§548 odst. 1 občan. zák. “ (správně §306 odst. 1 obchod. zák.) právního nástupce žalovaného - společnost M. C., a. s. jako dlužníka ke splnění závazku a zaplacení žalované částky, a proto se nemohla domáhat splnění těchto povinností po žalovaném jako ručiteli, je k tomu nutno dodat, že – jak plyne ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež se v dovolacím řízení nemohou změnit (§241a odst. 4 o. s. ř.) - žalobkyně shora uvedenou akciovou společnost přípisem ze dne 14. 9. 1998 ke splnění závazku vyzvala, což však není pro posuzovanou věc rozhodné, neboť k plnění byl vyzván původní dlužník. Tvrzení žalovaného, že žalobkyně tak přes shora uvedený skutkový závěr soudů obou stupňů neučinila, nemůže být při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. relevantní (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009).
Dovolatel dále brojil proti závěru, že nebylo posouzeno, zda nedošlo k započtení vzájemných pohledávek, a tvrdil, že předložil objemný svazek faktur, z nichž mu měly být vratky DPH vyplaceny, protože k tomu nedošlo, měl právo na jejich započtení.
Nejvyšší soud České republiky k tomu předně uvádí, že shora uvedená námitka, kterou se dovolatel v dovolacím řízení snaží prokázat výši vzájemné pohledávky, není pro posouzení věci rozhodná, neboť rozhodnutí odvolacího soudu stojí především na závěru, že žalovaný neprokázal, že by ve smyslu ust. §580 občan. zák. učinil adresný projev směřující k započtení (ať již dvoustranný /započtení dohodou stran/ nebo jednostranný) konkrétních pohledávek, jež druhé straně doručil.
Konečně ani námitka promlčení žalobkyní uplatněného nároku vůči žalovanému jako ručiteli nemůže být důvodná, poněvadž čtyřletá promlčecí doba (§397 obchod. zák.) běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti), přičemž dle §310 obchod. zák. se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva dlužníkovi. Vzhledem k tomu, že první faktura (č. 627543) za žalovanému poskytnuté služby byla žalobkyní vystavena dne 17. 9. 1993 a byla splatná dne 1. 10. 1993 (dle čl. 4.3 smlouvy č. 91749 uzavřené mezi účastníky dne 23. 4. 1992 je faktura vystavená na základě této smlouvy splatná do 14 dnů od data fakturace) a že žaloba byla soudu prvního stupně doručena dne 1. 9. 1994, nelze dovodit, že v žalobě uplatněný nárok byl promlčen.
K námitce žalovaného, jenž toliko obecně konstatuje, že soudy nesprávně přenášely důkazní břemeno, aniž by toto své tvrzení blíže odůvodnil, Nejvyšší soud ČR uvádí, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o.s.ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Pokud žalovaný tvrdil, že došlo k započtení pohledávky žalované, aniž by po výzvě a poučení soudu předložil k tomuto tvrzení důkazy (kdy a jakým způsobem započtení učinil, zda a kdy tento úkon žalobkyni doručil, jaké pohledávky – zda splatné či nikoli - vůči žalobkyni započetl apod.), nelze na základě těchto tvrzení dovodit, že by žalovaný unesl důkazní břemeno a prokázal svá tvrzení ohledně započtení.
Závěrem Nejvyšší soud ČR akcentuje, že k dovolatelem namítaným vadám řízení, jež je nutno podřadit pod dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto, neboť na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat – jak výše uvedeno - jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle ust. §237 odst. 1 písm. b) a ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu