ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.5117.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 5117/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobců a) JUDr. P. K. a b) M. K., zastoupených Mgr. Leošem Janouchem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Králodvorská 16, proti žalované GM atelier, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Krč, Pacovská 869/31, PSČ 140 00, IČ 64940390, o zaplacení částky 788.124,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 5/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2009, č. j. 39 Co 311/2008-75, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2009, č. j. 39 Co 311/2008-75, v potvrzujícím výroku o věci samé, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. března 2008, č. j. 42 C 5/2007-48, v zamítavém výroku o věci samé, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
II. V rozsahu, v němž směřuje proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2009, č. j. 39 Co 311/2008-75, o odmítnutí odvolání, se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 částečným rozsudkem ze dne 11. března 2008, č. j. 42 C 5/2007-48, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby jim žalovaná zaplatila částku 188.124,- Kč oproti tomu, že žalobci vydají žalované architektonickou studii rekonstrukce a dostavby stávající vinárny v objektu nacházejícím se v Praze 9, v ulici Nad Kelerkou 33/8, projektovou dokumentaci pro územní řízení na tuto rekonstrukci a dostavbu a doklady a stanoviska veřejnoprávních orgánů a organizací potřebné pro vydání územního rozhodnutí (výrok v prvním odstavci). Dále soud určil, že o žalobě požadující po žalované zaplacení částky 600.000,- Kč bude rozhodnuto zvlášť (výrok ve druhém odstavci).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci uzavřeli s žalovanou dne 20. 9. 2002 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla mimo jiné architektonická studie rekonstrukce a dostavby vinárny v uvedeném objektu (dále též jen „objekt“), projektová dokumentace pro územní řízení na rekonstrukci a dostavbu objektu a doklady a stanoviska veřejnoprávních orgánů a organizací potřebných pro vydání územního rozhodnutí. Žalovaná dílo dokončila a odevzdala a žalobci na tomto podkladě podali žádost o vydání územního rozhodnutí, Stavební úřad pro Prahu 9 však posoudil podklady jako neúplné, jednak pro nedostatek řešení tzv. dopravy v klidu (nedostatečná kapacita parkovacích míst), a dále pro nesprávné řešení kanalizační přípojky (vedené pod sousedním objektem téhož vlastníka). Poté co nedošlo k přepracování projektové dokumentace podle jeho požadavků, stavení úřad řízení zastavil, načež žalobci od smlouvy o dílo odstoupili a domáhají se jednak vrácení plateb oproti vrácení projektové dokumentace, jednak náhrady škody ve výši 600.000,- Kč.
Soud prvního stupně vyšel z názoru, že je třeba rozlišovat vadu samotného projektu, tj. jeho stavebně technickou správnost, a „právní ošetření“ územního řízení, jež není úkolem ani v možnostech projektanta a také to nebylo ve smlouvě dohodnuto; úkolem žalované bylo mimo jiné pouze obstarat stanoviska příslušných orgánů k předložené projektové dokumentaci pro potřeby územního řízení, a nikoli vlastní projednání žádosti u stavebního úřadu. Na základě toho uzavřel, že žalovaná dílo dokončila a odevzdala a dílo bylo s žádostí o územní rozhodnutí předloženo stavebnímu úřadu, kde šlo již o právní řešení (žádost o výjimku, odvolání pro nesprávné stanovisko úřadu apod.). Objednatelé v podstatě po zhotoviteli požadovali, aby projekt přepracoval tak, aby vyhovoval právním kritériím vyjádřeným stavebním úřadem, tedy aby stavební úřad projekt schválil a územní rozhodnutí vydal. Takový požadavek však šel nad rámec objednaného díla, neboť toto právní ošetření věci nebylo úkolem ani v možnostech projektanta. Nejde proto o případ ustanovení §550 obch. zák. a z tohoto důvodu žalobci nemohli platně od smlouvy o dílo odstoupit.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2009, č. j. 39 Co 311/2008-75, odvolání proti výroku ve druhém odstavci rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok v prvním odstavci) a v zamítavém výroku ve věci samé tento rozsudek potvrdil (výrok ve druhém odstavci).
Odvolací soud z listin, jimž zopakoval dokazování, vzal za prokázané, že žalovaná se snažila přizpůsobovat požadavkům žalobců, kteří nechtěli navrhovaná řešení realizovat pro finanční náročnost, že projektová dokumentace byla zpracována pro územní řízení a doložena souhlasnými stanovisky dotčených orgánů státní správy a že v otázce vedení kanalizace bylo vydáno souhlasné stanovisko Pražských vodovodů a kanalizací s vyjádřením, že kanalizace je vedena v souladu s ČSN.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že je třeba vycházet z předmětu smlouvy o dílo, který žalovaná splnila a žalobcům předala. Dovodil, že ustanovení §550 obch. zák., podle něhož žalobci od smlouvy odstoupili, na daný případ nedopadá, neboť je využíváno ve výstavbě k zajištění tzv. technického a autorského dozoru, navíc žalobci neprokázali, že by ve smyslu tohoto ustanovení žalovanou vyzvali, aby odstranila vady díla a dílo prováděla řádným způsobem. Z obšírné komunikace mezi účastníky podle jeho závěru plyne, že žalobci si byli vědomi problémů, když dne 17. 3. 2004 žádali o nové zpracování projektové dokumentace ke kanalizaci, a že na problém dopravy v klidu byli upozorňováni a uvažovali o koupi dalšího pozemku jako parkoviště, avšak následně se rozhodli pro žádost o výjimku z tzv. dopravy v klidu. Odvolací soud přisvědčil žalované, že ani jeden z „těchto postupů či rozhodnutí žalobců“ nemohla jako zhotovitel řešit. Kanalizace byla v projektu řešena dle ČSN a podpořena souhlasnými stanovisky dotčených orgánů. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná splnila vše, co od ní mohlo být spravedlivě požadováno, a odstoupení žalobců od smlouvy je neplatné.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřovali v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jež odůvodnili tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ohlásili tedy dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovali žalobci v otázkách, zda 1) je vadou díla - projektové dokumentace skutečnost, že navrhuje umístění, resp. provedení stavby v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, takže na jejím základě není možné dosáhnout vydání územního rozhodnutí, a 2) zda ustanovení §550 obch. zák. je v případě smluv o dílo ve výstavbě možno aplikovat pouze k zajištění tzv. autorského a technického dozoru.
Žalobci namítli, že odvolací soud tyto právní otázky řešil v rozporu s hmotným právem. Argumentovali, že zhotovitel je povinen postupovat při provádění díla s odbornou péčí a v souladu s právním předpisy a je povinen dovést dílo do stavu, který se hodí pro sjednaný nebo obvyklý účel. Účelem smlouvy o dílo bylo zhotovení a zajištění souboru dokumentů, tak aby bylo možno na jejich základě dosáhnout vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení. Zhotovení projektové dokumentace pro územní rozhodnutí bylo pouze jednou z částí díla, a k řádnému ukončení celého díla bylo nezbytné, aby žalovaná dokončila celý soubor dokumentů v souladu se smlouvou o dílo a právními předpisy v takovém stavu, který by umožňoval vydání územního rozhodnutí. Jestliže projektová dokumentace pro územní řízení byla v řešení tzv. dopravy v klidu v rozporu s vyhláškou hlavního města Prahy č. 26/1999 Sb. a řešila vadně kanalizační přípojku, pak žalovaná provedla dílo v rozporu se svými povinnostmi a tedy vadně.
Podle názoru žalobců si žalovaná měla být již při uzavírání smlouvy o dílo a při obdržení pokynů k provedení díla od žalobců vědoma skutečnosti, že dílo nevyhoví právním předpisům a že problematiku kanalizace je nutno koordinovat se stavbou bytového domu na sousedním pozemku, a byla v souladu s ustanovením §551 odst. 1 obch. zák. povinna žalobce na tyto skutečnosti upozornit a provádění díla přerušit do doby změny jejich pokynů či jejich výslovného písemného sdělení, že přes upozornění trvají na pokračování v díle. Žalovaná však své informační povinnosti nesplnila a poté, kdy stavební úřad žalobcům oznámil vady projektové dokumentace, opakovaně je ujišťovala, že tyto vady budou odstraněny udělením výjimky z dopravy v klidu apod. K odstranění závadného stavu však nedošlo a v důsledku toho nebylo možné pokračovat v dokončení díla. Jelikož žalovaná přes opakovaná upozornění žalobců vytčené vady neodstranila, žalobci od smlouvy o dílo podle ustanovení §550 obch. zák. odstoupili, vyjma architektonické studie jako dílčího plnění, které přijali a které jediné mělo pro ně hospodářský význam.
Žalobci zpochybnili právní názor odvolacího soudu o nemožnosti aplikace ustanovení §550 obch. zák. na daný případ. Argumentovali, že v rámci územního řízení zjistili, že žalovaná provádí dílo vadným způsobem, že žalovaná přes opakovaná ujištění nápravu nezjednala a bylo nepochybné, že vady projektové dokumentace pro územní rozhodnutí neodstraní a tudíž ani nedokončí celé dílo. Bylo tudíž zjevné, že porušení povinnosti žalovanou povede k podstatnému porušení smlouvy jako celku.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V rozsahu, v němž směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o odmítnutí odvolání, dovolání přípustné není. Případy, v nichž lze dovoláním napadnout jiná rozhodnutí odvolacího soudu než ve věci samé, jsou vypočteny v ustanoveních §238 až §239 o. s. ř. a rozhodnutí o odmítnutí odvolání mezi nimi není. Mimořádným opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. žaloba pro zmatečnost. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (proti jeho výroku o věci samé) jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek stanovených §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž toto rozhodnutí spočívá).
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1919 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je a je též důvodné, neboť právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, je z pohledu uplatněných dovolacích námitek v rozporu s hmotným právem a tudíž nesprávné.
Podle ustanovení §138a zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon platný do 31. 12. 2006), ve znění účinném od 1. 7. 1998, pod rubrikou „Obecné technické požadavky na výstavbu“, právnické osoby, fyzické osoby a správní orgány jsou povinny při navrhování, umísťování, projektování, povolování, realizaci, kolaudaci, užívání a odstraňování staveb postupovat podle obecných technických požadavků na výstavbu, obecných technických požadavků zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace a technických požadavků stanovených prováděcími předpisy (dále jen "obecné technické požadavky") (odstavec 1). Výjimky z obecných technických požadavků je možné povolit pouze z těch ustanovení prováděcích právních předpisů, z nichž povolování výjimek tyto předpisy výslovně umožňují a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby; řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými technickými požadavky (odstavec 2). O výjimkách z obecných technických požadavků rozhoduje stavební úřad příslušný rozhodnout ve věci v dohodě se správním orgánem, který hájí zájmy chráněné podle zvláštních předpisů, jichž se odchylné řešení dotýká (odstavec 3).
Ustanovení §138a stavebního zákona tedy stanovilo povinnost postupovat při navrhování, umísťování a projektování staveb podle obecných technických požadavků stanovených prováděcími předpisy, ledaže v případech, v nichž to tyto předpisy výslovně umožňují, a za splnění stanovených obecných předpokladů, stavební úřad svým rozhodnutím povolil výjimku z obecných technických požadavků. Nebyla-li tedy povolena výjimka, vyplývala přímo ze zákona povinnost zhotovitele vypracovat projektovou dokumentaci pro územní rozhodnutí tak, aby ve všem všudy vyhověla obecným technickým požadavkům na výstavbu, stanoveným příslušným prováděcím předpisem. Tím byla v projednávané věci vyhláška hlavního města Prahy o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy (dále též jen vyhláška). Tuto povinnost zhotovitele projektové dokumentace, vyplývající z předpisů veřejného práva, nelze zaměňovat se závazkem zastoupit žadatele v řízení o vydání územního rozhodnutí, jenž by byl obsahem závazkového vztahu založeného mandátní smlouvou (srov. §566 a násl. obch. zák.), nejde tedy o žádné „právní ošetření“, jak se mylně domnívá odvolací soud. Nejde též o vyhovění jakýmsi právním kritériím subjektivně stanoveným stavebním úřadem, jak dovodil soud prvního stupně.
Jestliže projektová dokumentace pro územní rozhodnutí nevyhovuje obecným technickým požadavkům na výstavbu, z nichž nebyla stavebním úřadem povolena výjimka, jde o dílo, které má vady, a odvolací soud řešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
V poměrech projednávané věci lze dodat, že vyhláška v článku 10, odstavce 2 až 9, upravovala technické požadavky na tzv. zařízení pro dopravu v klidu, v článku 11, odstavce 4 a 5, a v článku 44 pak stanovilo požadavky na připojení staveb na veřejnou kanalizaci domovní kanalizační přípojkou. Jestliže stavební úřad pravomocně zamítl žádost žalobců o vydání územního rozhodnutí z toho důvodu, že navržené řešení zvolené v projektové dokumentaci pro územní rozhodnutí těmto požadavkům nevyhovuje, pak tu je (bez zřetele na to, že odvolání žalobců bylo zamítnuto jako opožděné) rozhodnutí, jež vydal příslušný orgán v otázce, která je pro soud v tomto řízení otázkou předběžnou; z takového rozhodnutí soud vychází (srov. §135 odst. 2 o. s. ř.).
Podle ustanovení §550 obch. zák. zjistí-li objednatel, že zhotovitel provádí dílo v rozporu se svými povinnostmi, je oprávněn se dožadovat toho, aby zhotovitel odstranil vady vzniklé vadným prováděním a dílo prováděl řádným způsobem. Jestliže tak zhotovitel neučiní ani v dodatečné lhůtě mu poskytnuté a postup zhotovitele by vedl nepochybně k podstatnému porušení smlouvy o dílo, je objednatel oprávněn od ní odstoupit.
Z citovaného ustanovení, ani z žádného jiného, neplyne nic takového, co by opodstatňovalo výklad, který zaujal odvolací soud. Toto ustanovení jednoznačně zakládá oprávnění objednatele; ten může toto oprávnění vykonávat osobně či prostřednictvím jiných osob, včetně osoby, jež pro něho na základě mandátní smlouvy vykonává tzv. technický dozor. Právní posouzení, podle něhož je toto oprávnění vyhrazeno toliko autorskému či technickému dozoru, je tedy v rozporu s hmotným právem. Vychází-li odvolací soud z Beckova komentáře k obchodnímu zákoníku (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006), pak v něm se (na straně 1260) uvádí pouze tolik, že ustanovení §550 obch. zák. se u smluv ve výstavbě využívá k zajištění možnosti provádět tzv. technický, popřípadě autorský dozor, což nelze chápat jako názor, že v jiném ohledu toto ustanovení využít nelze.
Z ustanovení §242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. vyplývá, že je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne – vedle tam uvedených zmatečností – i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Odvolací soud takovouto vadou řízení zatížil.
Jestliže odvolací soud (vzhledem ke svému právnímu názoru pouze podpůrně) uzavřel, že žalobci neprokázali, že by ve smyslu ustanovení 550 obch. zák. žalovanou vyzvali, aby odstranila vady díla a dílo prováděla řádným způsobem, pak nejde o nic jiného než o skutkový závěr, že žalobci neunesli v této otázce důkazní břemeno. Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení §120 o. s. ř., podle něhož účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1, věta první), a neoznačí-li důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3, věta druhá). Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Jeho smyslem je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla prokázána pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění důkazní povinnosti uložené mu v §120 odst. 1, větě první, o. s. ř.) nebo nemohla být prokázána vůbec (objektivně vzato), a kdy tedy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Důkazní povinnost uložená účastníkům řízení je povinností procesní, o této povinnosti a o důkazním břemenu, jež se s ní pojí, je proto soud povinen účastníky poučit (§5 o. s. ř.). Poučovací povinnost soudu při jednání upravuje ustanovení §118a o. s. ř., podle jehož třetího odstavce zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Založit své rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl důkazní břemeno, může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. Podle ustanovení §118a o. s. ř. se postupuje též v odvolacím řízení (srov. §213b odst. 1 o. s. ř.), při zachování požadavků vyplývajících z principu neúplné apelace (§205a a §211a o. s. ř.).
Učinil-li tedy odvolací soud závěr, že žalobci neunesli důkazní břemeno, aniž by jim poskytl řádné poučení podle tohoto ustanovení, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávně zjištěný skutkový stav a tedy nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), toto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc podle ustanovení §243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu