ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.861.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 861/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně LINICI s. r. o., se sídlem v Sokolově, Křížová 168, PSČ 356 01, IČ 26373335, zastoupené JUDr. Františkem Grznárem, advokátem, se sídlem v Horšovském Týně, nám. Republiky 108, proti žalovaným 1) IMMOGARD s. r. o., se sídlem v Libavském Údolí č. p. 44, PSČ 357 53, IČ 25221141, zastoupené JUDr. Erikou Justovou, advokátkou, se sídlem v Sokolově, Jiráskova 977, a 2) ČESDA, s. r. o. , se sídlem v Libavském Údolí č. p. 44, PSČ 357 53, IČ 25147595, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Kurucem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1042/14, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 348/2007, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. října 2008, č. j. 11 Co 222/2008-76, takto:
I. Dovolání se v části směřující proti měnícímu výroku pod bodem I rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. října 2008, č. j. 11 Co 222/2008-76, ve znění opravného usnesení ze dne 1. prosince 2008, č. j. 11 Co 222/2008-81, zamítá.
II. Ve zbývající části směřující proti výrokům pod body II a IV uvedeného rozsudku, se dovolání odmítá.
III. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč,- Kč, a to k rukám JUDr. Františka Grznára, advokáta, se sídlem v Horšovském Týně, nám. Republiky 108, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 3. března 2008, č. j. 15 C 348/2007-32, uložil žalovaným povinnost vyklidit budovu bez čísla popisného a evidenčního na pozemku parc. č. 1/4 v katastrálním území Libavské Údolí (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem předmětné budovy a že vlastnictví nabyla vkladem této nemovitosti do jejího základního kapitálu, který provedl její společník, předchozí vlastník budovy, společnost LIBATEX, s. r. o., s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 6. 9. 2004. Tento předchozí vlastník nájemní smlouvou uzavřenou dne 26. 5. 2003 (ve znění dodatků ze dne 1. 7. 2003 a 1. 11. 2004) pronajal nebytové prostory v předmětné budově první žalované, která je přenechala na základě podnájemní smlouvy do užívání druhé žalované. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 17. srpna 2006, č. j. 10 C 198/2006-15, který nabyl právní moci dne 21. 3. 2007, vyhověl odpůrčí žalobě první žalované proti žalobkyni a rozhodl, že právní úkon společnosti LIBATEX, s. r. o., spočívající ve vkladu nemovitostí do majetku žalobkyně je vůči první žalované právně neúčinný. Žalobkyně uplatnila žalobou podanou proti první žalované u Okresního soudu v Sokolově a vedenou pod sp. zn. 20 C 153/2005 nárok na úhradu dlužného nájemného za období od října 2004 do března 2005 v celkové částce 2.301.990,- Kč; první žalovaná se bránila poukazem na to, že ve vztahu k ní je vložení budovy do majetku žalobkyně právně neúčinné. Žalobě bylo dosud nepravomocným rozsudkem vyhověno. Žalobkyně dala první žalované z důvodu zvláště hrubého porušení nájemní smlouvy neplacením nájemného přípisem doručeným dne 30. 7. 2007 výpověď z nájmu nebytových prostor a tříměsíční výpovědní lhůta uplynula k 31. 10. 2007.
Soud prvního stupně dovodil, že důsledkem rozhodnutí o odpůrčí žalobě bylo toliko to, že první žalovaná je oprávněna uplatňovat své pohledávky, které má vůči společnosti LIBATEX, s. r. o., nejen vůči dlužníku, ale i vůči žalobkyni do výše hodnoty převedených nemovitostí; to ovšem neznamená, že by žalobkyně nebyla vlastníkem předmětné budovy. Žalobkyně je tedy z titulu vlastnictví oprávněna požadovat nájem za užívání pronajatých nebytových prostor a v případě neplnění této povinnosti postupovat podle nájemní smlouvy a dát nájemci výpověď. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že první žalovaná dluží žalobci na nájemném částku 2.301.990,- Kč, porušila tedy nájemní smlouvu zvlášť hrubým způsobem, výpověď je tedy platná a žalované užívají předmětnou budovu od 1. 11. 2007 bez právního důvodu.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. října 2008, č. j. 11 Co 222/2008-76, ve znění opravného usnesení ze dne 1. prosince 2008, č. j. 11 Co 222/2008-81, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ve vztahu k první žalované potvrdil a ve vztahu k druhé žalované jej změnil tak, že žalobu proti druhé žalované zamítl (výrok pod bodem I). Ve výrocích pod body II až V rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a ve vztahu k první žalované též s jeho závěry právními. Vyložil, že právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval podle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), je vůči němu neúčinný potud, že může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a není-li to možné, má právo na náhradu nákladů vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. Žalobkyně je tedy vlastníkem předmětných nemovitostí se všemi právy a povinnostmi z toho vyplývajícími, a to i s případnou povinností strpět, aby se první žalovaná jako věřitel společnosti LIBATEX, s. r. o., uspokojila z majetku žalobkyní takto nabytého. Odvolací soud zdůraznil, že v řízení o vyklizení nemovitosti je soud při posuzování platnosti výpovědi z nájmu oprávněn vyřešit si otázku placení nájemného jako otázku předběžnou a že nebylo třeba přerušovat řízení do ukončení insolvenčního řízení společnosti LIBATEX, s. r. o., jelikož toto řízení se netýká žádného z účastníků tohoto řízení. Pokud jde o druhou žalovanou, odvolací soud uzavřel, že vůči ní jako podnájemníkovi není žalobkyně ve smluvním vztahu, není tedy ve vztahu k ní aktivně věcně legitimována a druhá žalovaná není legitimována pasivně. Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku pod bodem I a výrocích pod body II a IV napadla první žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jehož důvodnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ohlásila tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
První žalovaná zpochybnila právní závěry soudů nižších stupňů, které – podle její interpretace – konstatovaly, že rozsudek, jímž bylo vyhověno její odpůrčí žalobě vůči žalobkyni, má ve vztahu k účastníkům účinky pouze procesně právní, zatímco podle jejího názoru má tento rozsudek též účinky hmotně právní, které se však promítají pouze do vztahu mezi ní a žalobkyní. První žalovaná argumentovala, že v důsledku hmotně právních účinků zmíněného rozsudku se relativní neúčinnost právního úkonu musí nutně promítnout i do posuzování otázky, zda lze žalobkyni považovat za vlastníka předmětné nemovitosti a zda v důsledku relativní právní neúčinnosti došlo k přechodu práv a povinností z nájemního vztahu z původního pronajímatele na žalobkyni. První žalovaná je proto přesvědčena, že žalobkyni nelze považovat za vlastníka a pronajímatele těchto nemovitostí, nemohla jí tedy dát platnou výpověď z nájmu.
První žalovaná též namítla, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2008, č. j. KSPL 541 INS 3853/2008-A-25, byl zjištěn úpadek společnosti LIBATEX, s. r. o. Poukázala na ustanovení §243 insolvenčního zákona, podle něhož jestliže dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci před právní mocí rozhodnutí o úpadku, může se domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu; toto plnění nemusí předat do majetkové podstaty. První žalovaná argumentuje, že může nastat situace, kdy žalobkyně bude povinna vydat „plnění těch nemovitostí“, které nabyla na základě neúčinného právního úkonu.
První žalovaná navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Vyjádřila názor, že „s ohledem na ustálenou judikaturu se první žalovaná může svých nároků, o které opírá své právo s poukazem na rozsudek Okresního soudu v Sokolově, domáhat v řízení vůči legitimnímu vlastníku nemovitostí, které na něj byly v důsledku jí napadených úkonů převedeny. Žalobkyně je legitimním vlastníkem nemovitostí, které má první žalovaná v užívání a za které neplatí žádné nájemné. Vlastnické právo žalobkyně, jež nabyla ke sporné nemovitosti vkladem zakladatele, nelze z důvodu, na nějž poukazuje první žalovaná, zpochybnit.“
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za niž jako za právnickou osobu jedná její zaměstnanec, který tím byl statutárním orgánem pověřen a který má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b), §21 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku ve věci samé rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek stanovených §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž toto rozhodnutí spočívá).
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci.
Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1919 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.V posuzované věci dovolání proti měnícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé přípustné je, není však důvodné.
Dovoláním otevřená otázka, zda se relativní neúčinnost právního úkonu vůči věřiteli založená rozhodnutím soudu podle ustanovení §42a obč. zák. uplatní toliko k účelu vymožení příslušné věřitelovy vymahatelné pohledávky, či zda má relativní neúčinnost úspěšně odporovaného právního úkonu vůči věřiteli dosah absolutní, neomezený pouze na tuto pohledávku, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu výslovně vyřešena, byť z jeho judikatury vyplývá implicitně. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání v projednávané věci je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §42a odst. 1, věty první, obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Ustanovení §42a odst. 1, věty první, obč. zák. podmiňuje úspěšnost odporu splněním předpokladu, že odporovaný dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky. Již z toho plyne, že účelem tohoto ustanovení (ratio legis) a tedy též účelem relativní neúčinnosti právního úkonu tímto ustanovením upravené je umožnit uspokojení zkrácené věřitelovy vymahatelné pohledávky. Ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. pak neúčinnost úspěšně odporovaného právního úkonu vůči věřiteli výslovně, způsobem, která nedává prostor k jinému výkladu, omezuje na ten důsledek, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (srov. dikci „je vůči němu neúčinný potud, že ...“). V jiném směru (v jiných právních vztazích) úspěšně odporovaný právní úkon vůči věřiteli neúčinný není. Lze dodat, že opačný výklad prosazovaný dovolatelkou by vedl k absurdním, v praktickém životě zcela nepřijatelným důsledkům, tak jako by k nim vedl též v projednávané věci.
V souladu s tímto pojetím účinků úspěšného odporu Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti vychází konzistentně z názoru, že odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. zejména rozsudek ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, a dále např. rozsudek ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009, rozsudek ze dne 12. října 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 10/2000, pod č. 104, usnesení ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 364/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 4/2003, pod č. 69, a rozsudky ze dne 22. června 2001, sp. zn. 2088/2000, a ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 5398/2007, které jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz . K tomu postačí dodat v poměrech projednávané věci, se zřetelem na to, jakou právní otázku dovolatelka předložila k dovolacímu přezkumu, že jiné důsledky v právních vztazích úspěšný odpor nezakládá. Shora citované judikatorní závěry lze tedy doplnit na znění, že odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím toliko k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
Z tohoto výkladu pak plyne, že úspěšný odpor první žalované nemohl vůči ní jako nájemci vyloučit účinky skutečnosti, že změnou vlastnictví předmětné budovy, v níž se nacházejí pronajaté nebytové prostory, vstoupila žalobkyně do právního postavení pronajímatele (srov. §680 odst. 2 obč. zák.).
Druhou dovolací námitkou, založenou na ustanovení §243 insolvenčního zákona, se Nejvyšší soud věcně nezabýval, neboť nemá smyslu zabývat se možnými důsledky události, která by snad v budoucnu mohla nastat, ale dosud nenastala a nemohla se tedy odrazit v posuzovaném hmotně právním vztahu.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.) je tedy rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku ve věci samé správný. Dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařídil k projednání dovolání jednání (§243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), dovolání žalované v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, podle ustanovení §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Žalovaná napadla dovoláním výslovně též výroky rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné. Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok o náhradě nákladů řízení má vždy povahu usnesení, tedy i tehdy, je-li součástí rozsudku. Přípustnost dovolání proti takovému výroku je proto třeba zkoumat samostatně, podle ustanovení §§238 až 239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto ustanoveních vypočtena taxativně a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi nimi není.
Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti výrokům odvolacího soudu o nákladech řízení, jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Žalobkyně, jež byla v dovolacím řízení zcela úspěšná, má podle ustanovení §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. vůči neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů, které v dovolacím řízení vynaložila a které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se odměna advokáta určuje podle ustanovení §7 písm. d) ve spojení s §18 odst. 1, věty první, uvedené vyhlášky a činí 3.000,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu ve výši 3.300,- Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu