ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.1293.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 1293/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: I. M., zastoupený advokátem, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 16 C 7/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2008, č. j. 57 Co 24/2008-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 10. 2008, č. j. 57 Co 24/2008-84, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 10. 7. 2007, č. j. 16 C 7/2006-36, jímž Okresní soud ve Frýdku - Místku zamítl žalobu na zaplacení 30.051.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody, která měla vzniknout nesprávným úředním postupem, spatřovaným žalobcem v tom, že Okresní soud ve Frýdku – Místku ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 150/2005 zastavil řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (žalobcem v žalobě označený žalovaný subjekt neměl způsobilost být účastníkem řízení). Podle odvolacího soudu nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále též jen „zákon“, nelze spatřovat v postupu soudu, jenž vyústil v daném řízení ve vydání rozhodnutí o jeho zastavení; pro vznik odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí pak není splněna podmínka zrušení nebo změny předmětného rozhodnutí pro nezákonnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a odůvodňuje je podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru; především s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Cz 26/1977 a sp. zn. Cpjf 145/1978 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 22/03 a I. ÚS 139/99 je podle dovolatele zřejmé, že ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 150/2005 mělo jeho podání vadu, avšak okresní soud, místo aby jej vyzval k odstranění vad podle §43 odst. 1 o.s.ř. (právě tento postup byl podle názoru Ústavního soudu jeho povinností), řízení zastavil z důvodu, že za žalovaného byla označena organizační složka S. m. F. – M., což je v rozporu s uvedenými judikáty. Jestliže se žalobce v žalobě spletl v označení žalovaného, ačkoliv byl schopen označit jej zcela přesně, měl krajský soud rozhodnutí ve věci 19 C 150/2005 zrušit; pokud tak neučinil, porušil zákon a nedržel se soudní praxe a judikátů Ústavního soudu. Dovolatel má za to, že rozhodnutí ve věci 19 C 150/2005 je neplatné podle §39 obč. zák., jelikož odporuje zákonu, a jako takové musí být zrušeno, resp. lze je za zrušené považovat. Dále vytýká odvolacímu soudu, že měl ze zákona povinnost přerušit řízení, nebyla-li splněna půlroční lhůta k vyjádření žalovaného o odškodnění, že mu zakazoval při ústním jednání používat diktafon, že mu zakázal podat dovolání, a že rozhodnutí mu přišlo až 22. 12. 2008; konečně dovolatel namítá, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud přitom postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) a podle §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.), uvádí pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Ve sporu o náhradu škody, která měla být podle žaloby způsobena vadným soudním rozhodnutím, odvolací soud dovodil, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost. Tento závěr je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030, C. H. BECK). V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je i závěr, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 1, pod č. 5, či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1000). Úvahy dovolatele o „neplatnosti“ předmětného rozhodnutí jsou zcela bezpředmětné, a to i z toho důvodu, že jím zmiňované ustanovení §39 obč. zák. dopadá na právní úkony účastníků občanskoprávních vztahů, nikoliv na autoritativní rozhodnutí orgánu státu. Napadenému rozhodnutí proto nelze přisuzovat zásadní význam pro řešení žádné z právních otázek formulovaných v dovolání.
Námitkami, jimiž pak vytýká dovolatel odvolacímu soudu vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. či tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř., přípustnost dovolaní podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nepředstavují-li procesní otázku zásadního významu, jakož i k tzv. zmatečnostním vadám, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.), což není tento případ.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu