ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.1347.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 1347/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně M. K. , zastoupené JUDr. Antonií Zichovou, advokátkou, se sídlem Přerov, Jiráskova 7, proti žalované Fakultní nemocnici Olomouc , IČ 00098982, se sídlem Olomouc, I. P. Pavlova 6, zastoupené JUDr. Karlem Vítkem, advokátem, se sídlem Olomouc, Dobrovského 25, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 145/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. října 2007, č.j. 12 Co 1195/2006-188 a 12 Co 1196/2006-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Karla Vítka, advokáta, se sídlem Olomouc, Dobrovského 25, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se původně domáhala zaplacení 1.000.000,- Kč jako náhrady škody (bolestného 300.000,- Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění 700.000,- Kč), jež jí vznikla v souvislosti s opakovanými operacemi vybočeného palce levé dolní končetiny, jimž se podrobila v zařízení žalované.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 10. 2006, č.j. 14 C 145/2005-142, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 54.727,50 Kč, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zjistil, že žalobkyně se u žalované podrobila ve dnech 16. 3. 1994, 30. 6. 1998 a 9. 9. 1999 operacím palce levé dolní končetiny. Operace dne 9. 9. 1999 byla provedena pouze k nápravě předchozích špatných operačních výsledků, stejně jako další operace, již dne 19. 2. 2004 žalobkyně podstoupila ve Fakultní nemocnici Brno. Soud prvního stupně po obsáhlém znaleckém dokazování (posudky dvou znaleckých ústavů) shledal porušení právní povinnosti ze strany žalované v souvislosti s druhou operací (dne 30. 6. 1998) a přiznal žalobkyni náhradu za bolest (22.177,50 Kč) a ztížení společenského uplatnění (32.550,- Kč) za tuto operaci a za operace ze dne 9. 9. 1999 a 19. 2. 2004, neboť byly prováděny v příčinné souvislosti s nesprávně provedenou operací ze dne 30. 6. 1998. Při stanovení výše odškodnění vycházel ze základního bodového ohodnocení stanoveného znalcem podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. (operace z 30. 6. 1998 a z 9. 9. 1999) a vyhlášky č. 440/2001 Sb. (operace z 19. 2. 2004), přičemž bolestné u operací ze dne 30. 6. 1998 a 19. 2. 2004 bylo zvýšeno o polovinu [část A I. odst. 6 písm. b) přílohy k vyhlášce č. 32/1965 Sb., respektive §4 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.]. Podmínky pro zvýšení odškodnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., respektive §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., soud prvního stupně u žalobkyně neshledal, neboť se nejedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Operační zákrok způsobil zkrácení plochy chodidla a je prokazatelně příčinou problémů s chůzí, což bylo dostatečně zohledněno v rámci základního odškodnění; většina následků popsaných v žalobě (zkrácení končetiny, zešikmení pánve, artróza kyčle, omezení možnosti péče o děti, výběru partnera a otěhotnění, volby zaměstnání a způsobu trávení volného času) u žalobkyně buď nenastala, nebo nesouvisí s operačním zákrokem.
K odvolání žalobkyně, která současně vzala zpět žalobu co do částky 277.822,50 Kč požadované na bolestném, a k odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 10. 2007, č.j. 12 Co 1195/2006-188 a 12 Co 1196/2006-188, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně částky 277.822,50 Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil, jinak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně dostatečnými a právní posouzení věci těmto zjištěním odpovídajícím. Ztotožnil se rovněž se závěrem, že u žalobkyně nebyly prokázány žádné výjimečné, zvláštní okolnosti hodné mimořádného zřetele, které by odůvodňovaly zvýšení odškodnění nad výměru stanovenou znalcem.
Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do dovolacího důvodu odkazujíc na ustanovení §241b odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje ve výkladu a aplikaci ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. a §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Dovolatelka odvolacímu soudu i soudu prvního stupně vytýká, že v rámci úvahy o zvýšení základního odškodnění ztížení společenského uplatnění nezohlednil, že jí škoda na zdraví vznikla ve věku 30 let; tato skutečnost sama o sobě je podle ní dostatečným důvodem pro přiměřené zvýšení základního odškodnění. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (sic!).
Žalovaná ve svém vyjádření namítá, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, jelikož soudy nepostupovaly při posuzování předpokladů pro mimořádné zvýšení odškodnění žalobkyně v rozporu s judikaturou ani hmotným právem a jejich závěry odpovídají zjištěným skutečnostem. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) pak odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro který je dovolání nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl současně jeho prvním rozhodnutím v dané věci, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Odškodnění ztížení společenského uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., na nějž poukazuje dovolatelka. Zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §6 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. i podle §6 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. předpokládá existenci dalších skutečností umožňující závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním.
Postup podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. i vyhlášky č. 440/2001 Sb. pak přichází v úvahu jen ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, pokud by možnosti poškozeného byly velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. např. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1992). Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (jakož i vyhlášky č. 440/2001 Sb.) přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Úvaha soudu však není neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady a pro její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž se úvaha soudu o rozsahu zvýšení v jednotlivých případech hodných mimořádného zřetele řídí. Mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je opodstatněno v případech, kdy společenské, kulturní, sportovní a jiné zapojení poškozeného bylo na vyšší úrovni a po ustálení zdravotního stavu poškozeného je další pokračování v těchto činnostech velice ztíženo, popř. vyloučeno, a kdy následky poškození zdraví se negativně projevují v řadě činností a oblastí života poškozeného. S tím právě souvisí i jedinečnost každé konkrétní věci, kdy s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem soud na jejich základě uváží opodstatněnost zvýšení náhrady. I když soud přistupuje ke každé věci individuálně, při právním posouzení se soudy řídí shodnými objektivními kritérii stanovenými vyhláškou.
Soud prvního stupně, jehož skutková zjištění převzal soud odvolací a je jimi vázán též soud dovolací, vzal za prokázáno, že následky nesprávného poskytnutí zdravotní péče žalovanou se v životě žalobkyně omezují na problémy s chůzí (v důsledku deformity nohy a ztuhlosti palce nohy). Nelze souhlasit s dovolatelkou, že způsobení škody na zdraví ve věku 30 let je samo o sobě důvodem pro zvýšení odškodnění. Jak bylo vyloženo výše, soud při úvaze o přiměřeném zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a stavem, který u něj nastal v důsledku poškození, přičemž otázka věku poškozeného je pouze jedním z kritérií, a to nikoli dominantním. Požadavek žalobkyně, aby náhrada za ztížení společenského uplatnění byla zvýšena zhruba na dvacetinásobek základního ohodnocení neodpovídá ustálené soudní praxi, která takto výrazné zvýšení odškodnění zpravidla nepřiznává ani u natolik závažných následků, pro které je poškozený po zbytek života téměř zcela vyloučen ze všech oblastí života, zbaven možnosti vykonávat téměř veškeré dosavadní aktivity či je odkázán na trvalou pomoc třetí osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2186/2004, nebo usnesení téhož soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2387/2006), což zjevně není případ žalobkyně.
Právní názor, z něhož odvolací soud vycházel při právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci, je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou a dovoláním vymezená otázka není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 12.360,- Kč včetně 20 % DPH (§3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §10 odst. 3 a §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, a §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu