ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.1892.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 1892/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. H. , zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí , o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 90/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2008, č. j. 17 Co 167/2006-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 8. 2008, č. j. 17 Co 167/2006-146, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 9. 2. 2006, č. j. 8 C 90/2002-121, jímž Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou zamítl žalobu na zaplacení 934.663,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a na placení 10.600,- Kč měsíčně od 1. 6. 2002 a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ač na základě jiných důvodů, shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok na náhradu škody, která měla být podle žaloby žalobci způsobena nesprávným úředním postupem České správy sociálního zabezpečení (dále též jen „ČSSZ“) při posuzování jeho invalidity v roce 1991, neboť dovodil, že postup orgánů ČSSZ spočívající ve shromažďování podkladů v podobě lékařských zpráv a hodnocení zdravotního stavu žalobce v souvislosti s přiznáním plného a následně částečného invalidního důchodu se projevil v samotných rozhodnutích, a nelze jej tak považovat za nesprávný úřední postup. Podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nejsou splněny, neboť žalobce proti rozhodnutím, kterými mu byl přiznán plný invalidní důchod, nevyužil opravný prostředek ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), nedošlo ostatně ani k jejich zrušení či změně, což platí i o rozhodnutí o odnětí plného invalidního důchodu, proti němuž žalobce sice podal opravný prostředek, avšak ani toto rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že rozhodnutí o odejmutí plného invalidního důchodu napadl všemi přípustnými opravnými prostředky, a vysvětluje důvody neúspěchu při přezkumu rozhodnutí. Domnívá se, že je dána odpovědnost státu za chybné rozhodnutí, neboť rozhodnutí o plné invaliditě lze považovat za nezákonné, resp. takové, které nemělo být vydáno. Dovolatel má za to, že se v jeho případě jedná o případ zvláštního zřetele hodný podle §3 zákona č. 58/1969 Sb., kdy nelze na podání opravného prostředku trvat, neboť jeho žádosti o přiznání invalidního důchodu bylo zcela vyhověno a pro podání opravného prostředku tak nebyl legitimován. Rovněž tvrdí, že v posuzované věci je dána odpovědnost státu spojená s nesprávným úředním postupem posudkových orgánů, které porušily pravidla předepsaná právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; posudková činnost posudkových orgánů je specifická správní činnost orgánů státní moci, tedy činnost, kterou je nutno podřadit pod příslušná ustanovení uvedeného zákona. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání vyjadřuje na podporu závěru o neodůvodněnosti žalobcem uplatněného nároku, neboť komise jako orgány specializované k odbornému lékařskému posouzení vzniku a zániku invalidity jednaly v souladu s tehdy platnými předpisy při posuzování zdravotního stavu žalobce, a jejich podklady se staly základem pro rozhodování příslušného orgánu o přiznání, příp. odnětí invalidního důchodu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), přičemž podle ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Odvolací soud správně dovodil, že odpovědnost státu za škodu, kterou žalobce spatřuje v postupu orgánů ČSSZ v souvislosti s přiznáním plného a následně částečného invalidního důchodu se řídí ustanoveními §1 - §17 zákona č. 58/1969 Sb. upravujícími odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Protože shromažďování podkladů v podobě lékařských zpráv a hodnocení zdravotního stavu žalobce v souvislosti s posuzování podmínek významných pro přiznáním invalidního důchodu se projeví právě v samotném rozhodnutí o přiznání či odnětí plného nebo částečného invalidního důchodu, je zřejmé, že odvolací soud o této otázce rozhodl v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 5). V souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou je rovněž závěr, že není založena odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, jestliže rozhodnutí, od nichž žalobce odvozuje vznik škody, nebyla pro nezákonnost zrušena (srov. např. usnesení NS ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované pod C 4030 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck). Současně platí, že podmínka zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost nemůže být splněna či nahrazena tím, že z důvodů zvláštního zřetele hodných není poškozenému přičítáno k tíži, že nevyužil možnosti podat proti dosud nepravomocnému rozhodnutí řádné opravné prostředky (srov. usnesení NS ČR ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2258/2003, Soubor C 3026, či usnesení NS ČR ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, Soubor C 1353). Jestliže tedy nedošlo ke zrušení předmětných rozhodnutí pro nezákonnost, je zcela bezpředmětné zabývat se dovolacími námitkami směřujícími k vylíčení důvodů, zda a proč žalobce proti nim nepodal opravný prostředek a jaký byl důvod jeho neúspěchu v řízení.
Je tedy zřejmé, že napadenému rozhodnutí nelze z pohledu uplatněných dovolacích námitek přikládat po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, proto je Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nemá na náhradu nákladů právo, avšak žalované žádné náklady v této fázi řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu