ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2336.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2336/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. V. , zastoupeného JUDr. Petrem Karpetou, advokátem se sídlem v Havířově, Hlavní třída 70, proti žalovanému B. H., za účasti Kooperativy, pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 1, Templová 747, IČ: 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, s adresou pro doručování: Zámecká 19, Ostrava, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 115 C 76/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 2007, č. j. 42 Co 535/2007-44, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 12. 2007, č. j. 42 Co 535/2007-44, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 23. 7. 2007, č. j. 115 C 76/2007-24, jímž Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 9.556,- Kč měsíčně od 13. 3. 2006 do 31. 12. 2006 a 9.009,- Kč měsíčně od 1. 1. 2007 do budoucna, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, která měla žalobci vzniknout v důsledku dopravní nehody ze dne 9. 8. 2004 zaviněné žalovaným. Za situace, kdy žalobce neprokázal, že by mohl být po 1. 6. 2005 zaměstnán u Severomoravských vodovodů a kanalizací Ostrava, a. s., nebýt poškození zdraví (pracovní poměr skončil uplynutím doby k 30. 5. 2005 a jeho pracovní místo bylo zrušeno), byť byl soudem prvního stupně řádně poučen o důkazní povinnosti, není splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák., a to vznik škody. Žalobce pak netvrdil ani neprokázal, že by mohl být zaměstnán u jiného zaměstnavatele nebo že by mohl příjem získávat samostatnou výdělečnou prací (na potvrzení společnosti HLIMONT, s. r. o., předložené až v odvolacím řízení, je nutno pohlížet jako na tzv. nepřípustnou novotu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému a ryze formálnímu závěru, že žalobce neprokázal vznik škody a důkazy o vzniku škody nepředložil ani v odvolacím řízení. Jelikož nebyl ve sporu úspěšný pouze z důvodů svých procesních pochybení, považuje za rozpornou s dobrými mravy skutečnost, že jeho nedostatečná orientace ve složitosti soudního řízení má za následek, že prokazatelný viník není povinen nést odpovědnost za své protiprávní jednání a poškozený již nemá možnost se svého práva na odškodnění domáhat. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice ve vyjádření označila dovolání za nepřípustné, neboť i přes opakovaná poučení soudu prvního stupně žalobce svá tvrzení, zda a jaká škoda spočívající ve ztrátě na výdělku mu vznikla, nedoplnil a nenavrhl žádné důkazy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel namítá nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, přitom předestírá vlastní skutkové závěry („že existence škody byla v projednávané věci zcela zřejmá“), na nichž pak buduje své právní posouzení věci (o odpovědnosti žalovaného za škodu na zdraví žalobce). Tím, že z odlišných skutkových závěrů vyvozuje odlišný právní názor na věc, dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze; tento důvod je uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
Zásadní právní význam nelze rozhodnutí odvolacího soudu přisuzovat ani k námitce dovolatele, že je v rozporu s dobrými mravy, aby prokazatelný viník nebyl povinen nést odpovědnost za své protiprávní jednání jenom proto, že se poškozený neorientuje ve složitosti soudního řízení; za zneužití výkonu práva lze totiž považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, nebo ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1265/2007). Na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze pouze odepřít ochranu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, nelze však podle něj žalobci právo (tedy ani právo na náhradu škody) přiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, ročník 2001, sv. 4, s. 113, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, sv. 4, s. 313, pod č. 87).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému ani vedlejší účastníci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu