ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.288.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 288/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. F. N. , zastoupeného Vladimírem Lacinou, advokátem se sídlem ve Slaném, Wilsonova 622, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 53/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 2007, č. j. 31 Co 185/2007-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti rozsudku ze dne 5. 6. 2007, č. j. 31 Co 185/2007-87, jímž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 8. 1. 2007, č. j. 14 C 53/2006-71, kterým Okresní soud v Kladně zamítl žalobu na zaplacení 750.000.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok na náhradu škody, která měla podle žaloby vzniknout nezákonným postupem Finančního úřadu ve Slaném, resp. jeho rozhodnutím ze dne 29. 3. 1999 o vyměření daně z přidané hodnoty společnosti TEMPO Slaný, a. s. Podle odvolacího soudu nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále též jen „zákon“, neboť postup finančního úřadu vyústil ve vydání rozhodnutí; pro vznik odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (§8 odst. 1 zákona) pak není splněna podmínka zrušení nebo změny předmětného rozhodnutí pro nezákonnost. Konečně účastníkem řízení před finančním úřadem byla obchodní společnost, nikoliv žalobce, který tak není ve sporu aktivně legitimován.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) a podle §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem, zákona č. 7/2009 Sb.), uvádí pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, které jsou zároveň zásadního významu. Ve sporu o náhradu škody, která měla být podle žaloby způsobena vadným platebním výměrem finančního úřadu, odvolací soud dovodil, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost. Tento závěr je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030, C. H. Beck). V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je i závěr, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 1/2000, pod č. 5, či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1000).
Námitky, jimiž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nezkoumal správnost postupu finančního úřadu, jsou za této situace bezpředmětné. Dovolání kromě toho, že nepostihuje všechny důvody, pro které nebyl nárok shledán opodstatněným (nedostatek aktivní legitimace žalobce ve sporu je jedním z důvodů, který obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby, proto by se nemohla v poměrech dovolatele kladně projevit ani případná důvodnost dovolacích námitek k otázce nezákonnosti rozhodnutí - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999), neformuluje žádnou právní otázku zásadního významu, a je tedy zřejmé, že směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Petr Vojtek , v. r.
předseda senátu