ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3068.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3068/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. H. , jako právní nástupkyně původní žalobkyně E. H., zemřelé dne 4. 8. 2009, proti žalovaným 1) R. B. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 32, a 2) H. B. , zastoupené JUDr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v Kroměříži, nám. Míru 3760, o 375.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 151/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2007, č. j. 44 Co 198/2007-167, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného a druhé žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (poté co jeho předchozí rozsudek Nejvyšší soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 26. 11. 2007, č.j. 44 Co 198/2007-167, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 7. 2002, č.j. 7 C 151/96-95, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni částku 375.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací soud, vázán závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2741/2005, dovodil, že žalobkyni vznikla škoda ve výši částky, kterou plnila JUDr. Mikulenkovi za právní služby a kterou by plnit nemusela, kdyby žalovaní dostáli svému závazku, vyplývajícímu ze smlouvy s ní uzavřené dne 14. 7. 1993, že splní její dluh vůči jmenovanému (§534 obč. zák.). Nesplněním závazku se žalovaní dopustili protiprávního jednání, což je jednou z podmínek odpovědnosti za škodu. Okolnost, že žalobkyně se „nevýhodně“ zavázala JUDr. Mikulenkovi, je pro posouzení jejího spoluzavinění ve smyslu §441 obč. zák. bezvýznamná, stejně jako okolnost, zda při uzavírání smlouvy ze dne 14. 7. 1993 informovala žalované o skutečném rozsahu svého závazku. Uvedené skutečnosti by mohly mít význam pouze z hlediska omylu ve smyslu §49a obč. zák. Odvolací soud se vyjádřil k dalším námitkám žalovaných a uzavřel, že ani v následném jednání žalobkyně nelze spatřovat její spoluzavinění na vzniku škody.
Proti tomuto rozsudku podali oba žalovaní dovolání. První žalovaný podal dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Dovozuje, že vymáhání žalované částky je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně tím, že při uzavírání smlouvy ze dne 14. 7. 1993 jim zamlčela obsah dohody mezi ní a JUDr. Mikulenkou ze dne 22. 7. 1992 o jeho smluvené odměně, uvedla žalované v omyl ohledně výše plnění a musela být „přinejmenším srozuměna“, že takovou dohodou může způsobit žalovaným značnou majetkovou újmu, a v důsledku toho je nutno na smlouvu ze dne 14. 7. 1993 pohlížet jako na absolutně neplatný právní úkon. Pokud jde o relativní neplatnost, dovolatel poukazuje na to, že žalovaní uplatnili neplatnost dohody ze dne 14. 7. 1993 např. v podání ze dne 17. 12. 1996, a bez ohledu na to, z jakého důvodu byla neplatnost namítána, bylo povinností soudu se její platností zabývat „ze všech možných důvodů, aniž byly výslovně tvrzeny, přičemž nezáviselo na tom, zda se jednalo o relativní či absolutní neplatnost“, stačilo pouze obecně namítnout neplatnost úkonu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná v dovolání proti rozsudku uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 psím. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti dohody ze dne 14. 7. 1993, jež je dle přesvědčení dovolatelky absolutně neplatná, jelikož byla uzavřena v rozporu s ustanovením §37 odst. 1 obč. zák. z důvodu nedostatku vážné vůle na straně žalovaných. Žalovaní v době jejího uzavření s ohledem ke všem okolnostem předpokládali plnění max. do výše 20.000,- Kč a nikoli v tak vysoké výši, a v případě, že by jim byla známa skutečná výše závazku žalobkyně, k uzavření dohody s nimi by nikdy nedošlo. Absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy je i dohoda žalobkyně s JUDr. Mikulenkou ze dne 27. 3. 1992 o výši odměny za právní zastoupení, neboť je v hrubém nepoměru s poskytnutým plněním z jeho strany, a na tuto dohodu má přímou návaznost jejich dohoda se žalobkyní ze dne 14. 7. 1993, a proto ani ta nemůže být platná. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokáty ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláními napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 26. 11. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V dané věci se přípustnost dovolání řídí podle §237 odst. 1 psím. c) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Dovolání je podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, posuzuje ty právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Žádná z otázek předložených dovolacímu soudu k přezkumu není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Posouzení jednání proti dobrým mravům vždy odvisí od okolností konkrétního případu, přičemž jeho zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004). Otázka rozporu určitého jednání s dobrými mravy tedy nemůže mít tzv. judikatorní přesah, ať se jedná o dohodu účastníků ze dne 14. 7. 1993 nebo o předchozí dohodu žalobkyně s JUDr. Mikulenkou o právní pomoci. Posouzení jednání žalobkyně vůči žalovaným z hlediska dobrých mravů postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se dotýká jen tohoto konkrétního případu. Dovolatelé vznášejí ve vztahu ke smlouvám ze dne 27. 3. 1992 a ze dne 14. 7. 1993 výhrady právě ke konkrétním okolnostem, aniž by formulovali otázku, pro kterou by bylo možno dovodit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce s přesahem do rozhodování případů obdobných. Pak tedy přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro uvedenou otázku není dána.
Námitka prvního žalovaného, že odvolací soud dospěl k závěru o relativní neplatnosti smlouvy ze dne 14. 7. 1993, je bezpředmětná, neboť takový závěr z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vůbec nevyplývá. Odvolací soud uvedl, že okolnost, zda žalobkyně informovala žalované při uzavření smlouvy ze dne 14. 7. 1993 o rozsahu svého závazku, by mohla mít význam pouze z hlediska relativní neplatnosti dohody (§40a obč. zák.), jíž se však žalovaní nedovolali. Přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit námitka, že skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, je nesprávné. Nejedná se totiž o námitku proti právnímu posouzení, nýbrž o námitku nesprávných skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.; z tohoto důvodu však nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.
Druhá žalovaná spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce platnosti dohody se žalobkyní ze dne 14. 7. 1993 z důvodu, že žalovaní předpokládali nižší odměnu za právní služby JUDr. Mikulenky a že sjednaná výše plnění v této dohodě neodpovídala jejich skutečné vůli, a pro nedostatek jejich vážné vůle je proto uvedená dohoda absolutně neplatná. Tyto námitky, týkající se obsahu dohody, jsou z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. irelevantní, neboť jsou založeny na vlastní interpretaci této smlouvy. Druhá žalovaná prosazuje názor, že v dohodě projevila svou vůli sjednat plnění v omezené výši. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zjištění obsahu právního úkonu je otázkou skutkovou, neboť činí-li soud z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 46/2002). Při zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze správnost skutkových závěrů úspěšně zpochybnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, sešit č. 1-2, pod č. 8).
Pro případ pochybností o obsahu právního úkonu zákon v §35 odst. 2 obč. zák. formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. V dané věci se však nejedná o případ, že by obsah smluvního ujednání účastníků byl nejasný a vyžadoval výklad. Slovně vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze vykládat podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem. Vycházel-li odvolací soud v posuzovaném případě ze závěru, že obsah smlouvy účastníků ohledně výše plnění vyplývá přímo z písemné smlouvy, nelze jeho rozhodnutí považovat za rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Nehledě k tomu, že zjištění obsahu právního úkonu je otázkou skutkovou, nemá rozhodnutí odvolacího soudu obecnější dopad na rozhodovací činnost soudů, neboť se týká obsahu dvoustranného právního úkonu založeného na skutkově jedinečném základě. Pokud pak jde o smlouvu ze dne 27. 3. 1992 mezi žalobkyní a JUDr. Mikulenkou, o její platnosti bylo pravomocně rozhodnuto již v řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 141/94.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Dovolání žalobců ak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, zatímco žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu