ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3396.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3396/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobkyně Česká kancelář pojistitelů , se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická 14/16, proti žalovanému V. N. , zastoupenému JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, o 278.878,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 265/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2008, č. j. 44 Co 90/2007-118, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Roberta Tschöpla, advokáta se sídlem v Brně, Radnická 14/16.
Odůvodnění:
Poté, co žalovaný podal odpor proti platebnímu rozkazu, vydanému dne 1. 8. 2006 Okresním soudem v Břeclavi, vyzval soud usnesením ze dne 12. 9. 2006 žalovaného podle §114b o. s. ř., aby do 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení podal písemné vyjádření k žalobě a uvedl, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a pokud jej zcela neuzná, aby ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení, a zároveň jej poučil, že pokud se bez vážného důvodu nevyjádří a ani soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., pro jehož vydání nemusí být nařízeno jednání. Usnesení bylo žalovanému doručeno, avšak písemné vyjádření k žalobě nepodal a ani soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Lhůta k vyjádření uplynula 25. 10. 2006 a soud prvního stupně rozsudkem pro uznání ze dne 20. 12. 2006, č. j. 7 C 265/2006-69, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (§24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb.) částku 278.878,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 2. 2008, č. j. 44 Co 90/2007-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady pro vydání výzvy podle §114b o. s. ř. a pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a o. s. ř. byly splněny. Odvolací důvody, pro které lze rozsudek pro uznání zrušit, nebyly naplněny a je nerozhodné, zda žalobce nyní předkládá k důkazu listiny, týkající se smlouvy o pojištění odpovědnosti.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že napadený rozsudek soudu prvního stupně neměl být vydán, neboť žaloba byla podána zřejmě nedůvodně, žalobkyně není k podání žaloby aktivně věcně legitimována, neověřila si platby žalovaného na pojistné a chybí i pasivní legitimace žalovaného. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 296/2003 dovozuje, že pro uplatnění fikce podle §114b odst. 5 o. s. ř. je nutné, že nárok musí existovat, což v tomto případě není splněno. V platebním rozkaze byl poučen, že v případě podání odporu bude nařízeno jednání, které však nařízeno nebylo, a tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť při soudním jednání by mohl své důkazy soudu předložit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu projednání.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za zcela správný. Má za to, že řádně doložila a zdůvodnila uplatněný nárok, který vznikl fakticky plněním žalobkyně z garančního fondu. Navrhla odmítnutí ničím nepodloženého a účelově podaného dovolání žalovaného, neboť směřuje do rozhodnutí odvolacího soudu, které nemá ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 4. 2. 2008, postupoval Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát ty právní otázky, z jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a jež dovolatel napadl.
Dovolatel žádné otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. neuvedl. K jeho námitkám v dovolání je třeba dodat, že před vydáním rozsudku pro uznání se dokazování neprovádí. Jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že nárok, který je proti žalovanému žalobou uplatňován, uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání, a to bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 93/2001). Fikce uznání nároku podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 121/2005).
Vedle vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek pro uznání přezkoumat jen z hlediska zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání (§153a o. s. ř.), mezi něž patří - byl-li rozsudek vydán na základě fikce uznání - i předpoklady, za nichž tato fikce vzniká. Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, nebo o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř., příp. zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona.
Důvod, pro který podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 296/2003, na nějž žalovaný poukazuje, nelze vydat rozsudek pro uznání, spočívá v tom, že žalobě by nebylo možné vyhovět ani kdyby byla prokázána všechna žalobní tvrzení. O takový případ se v dané věci nejedná, neboť uplatněný nárok žalobkyně vyplývá z hmotného práva a pokud by byl prokázán, může být přiznán, zatímco žalovaný jeho neexistenci dovozuje z toho, že v řízení nebylo provedeno dokazování a že by žalobkyně důvodnost uplatněného nároku neprokázala. Avšak není podstatné, zda by nárok byl prokázán, nýbrž zda žalobní tvrzení vedou k závěru, že podle nich lze rozsudkem přiznat plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá.
K námitce porušení práva na spravedlivý proces lze poukázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 91/06, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 175/2007, v němž se uvádí, že pokud se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle §114b o. s. ř., nelze mít vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu §114b odst. 5, §153a odst. 3 o.s.ř.) za rozporné s pravidly spravedlivého procesu. Rychlý postup soudu (při respektování procesních pravidel) nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces a zásadou rovnosti stran, naopak je v souladu s ústavním právem všech účastníků řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Z uvedeného vyplývá, že otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu nezakládají důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by pochybil při aplikaci procesních předpisů, nebo že by rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, náleží žalobci náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč [odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 6. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle §18 odst. 1, §15 a §14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu