ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3816.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3816/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně D. K., zastoupené JUDr. Janem Turinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 34, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 229/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2008, č. j. 11 Co 56/2008-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Poté, co rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 8. 2006, č. j. 4 C 229/98-115, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 66.369,50 Kč s příslušenstvím, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2007, č. j. 11 Co 454/2006-131, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 6. 11. 2007, č. j. 4 C 229/98-146, uložil žalované České republice, aby žalobkyni zaplatila 49.596,- Kč s příslušenstvím, žalobu na zaplacení částky 16.773,50 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal opodstatněným nárok na náhradu škody (podle §420 a §415 obč. zák.), kterou žalobkyni způsobil bývalý Fond národního majetku neplatností smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, v jejímž důsledku nebyly na nabyvatele převedeny práva a povinnosti z pracovních vztahů; žalobkyně tím přišla o možnost uplatnit mzdové nároky.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2008, č. j. 11 Co 56/2008-162, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně platební povinnosti žalované ve výši 48.645,- Kč s příslušenstvím, změnil jej jen ohledně částky 951,- Kč s příslušenstvím, části příslušenství k částce 48.645,- Kč a nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením v otázce odpovědnosti žalované za škodu. K námitce promlčení vznesené v odvolacím řízení dovodil, že žaloba byla podána po marném uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby, byť doba subjektivní k okamžiku podání žaloby dosud neuplynula (§106 obč. zák.). Přesto však k promlčení nároku nepřihlédl, neboť uplatnění námitky promlčení shledal výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy žalobkyně teprve v průběhu mzdového sporu vůči svému domnělému zaměstnavateli zjistila, že vinou neplatné smlouvy o privatizaci nepřešly její nároky na nabyvatele, a nemohla je tedy prakticky před uplynutím promlčecí doby řádně uplatnit, ač se o své záležitosti starala. Promlčení nároku by bylo vůči ní přílišnou tvrdostí, neboť si marné uplynutí promlčecí doby nezavinila (poukázal v této souvislosti i na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95 a sp. zn. I. ÚS 643/04 a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Aniž formuluje otázku zásadního právního významu, vytýká odvolacímu soudu nepřiléhavé odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v otázce promlčení a s podrobným časovým rozpisem průběhu mzdového sporu dovozuje, že žalobkyně měla možnost uplatnit nárok proti státu dříve, než došlo k jeho promlčení. Nesouhlasí rovněž se zjištěním o výši mzdového nároku, neboť jej nelze mít za prokázaný pouhou kopií listiny „Potvrzení o zaměstnání“ ani jedním z účastníků nepodepsanou pracovní smlouvou ze dne 15. 11. 1994. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v dotčené části zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí přitom postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], přičemž v rozsahu dovoláním dotčené uložené platební povinnosti rozhodl shodně jako v rozhodnutí předcházejícím [nejde tedy ani o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatelka konkrétní právní otázku, jíž přikládá zásadní význam, v dovolání neformuluje, přičemž podle obsahu dovolání odvolacímu soudu vytýká aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tj. právní normy s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vzhledem k tomu, že otázku výkladu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, pak zpravidla závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě nelze zobecnit. Jinými slovy otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, či u snesení téhož soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné tamtéž pod C 3761 ).
Výhrady dovolatelky k výši mzdových nároků pak nezpochybňují právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění soudů obou stupňů, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Dovolatelka tak ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze, neboť jej lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Není tedy důvodu pro závěr, že by z pohledu uplatněných dovolacích námitek mohlo mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch, avšak žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu