ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.5381.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 5381/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně J. O. , zastoupené Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem Zlín, Zarámí 4422, proti žalovaným 1) Ing. J. K. a 2) J. B. , za vedlejšího účastenství na straně žalovaných České kanceláře pojistitelů, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Českou pojišťovnou, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 54/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 8. 2008, č.j. 60 Co 414/2007-249, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změněn ve výroku o nákladech řízení státu, se odmítá . II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, se zamítá .
III. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných 1) a 2) domáhala zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2006 ve výši 501.283,- Kč s příslušenstvím a od ledna 2007 nadále ve výši 6.133,- Kč měsíčně jako náhrady škody na zdraví způsobené v důsledku dopravní nehody ze dne 13. 9. 1990.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 13. 3. 2007, č.j. 12 C 54/2001-162, uložil žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 170.834,40 Kč s úrokem z prodlení; v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaní 1) a 2) zaplatili společně a nerozdílně 330.448,60 Kč s úrokem z prodlení a aby jí platili společně a nerozdílně částku 6.133,- Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne počínaje lednem 2007, žalobu zamítl; dále zavázal žalované 1) a 2) zaplatit České republice na nákladech řízení částku 1.775,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Posoudil uplatněné nároky podle §427 obč. zák. a dovodil, že za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků odpovídají žalovaní 1) a 2) společně a nerozdílně jako provozovatelé vozidel, při jejichž střetu utrpěla žalobkyně zranění. Usoudil, že vznesená námitka promlčení není důvodná, jelikož nárok na náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je nárok časový s postupným vznikem škody, promlčeny by tak byly jen nároky vzniklé do 28. 3. 1999, jelikož vznikly více než dva roky před podáním žaloby.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 26. 8. 2008, č.j. 60 C 414/2007-249, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaní 1) a 2) zaplatili společně a nerozdílně 330.448,60 Kč s úrokem z prodlení a aby jí žalovaní 1) a 2) platili společně a nerozdílně částku 6.133 Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne počínaje měsícem lednem 2007 (dále jen „výrok I“); dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalovaní 1) a 2) jí zaplatili společně a nerozdílně částku 170.834,40 Kč s úrokem z prodlení, a tak, že nepřiznal náhradu nákladu řízení České republice (dále jen „výrok II“); dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaní 1) a 2) jí zaplatili společně a nerozdílně další úrok z prodlení tam specifikovaný, a v této části řízení zastavil; dále zastavil odvolací řízení o odvolaní žalovaného 1) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud věc dovodil, že subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě podle §106 obč. zák. začíná běžet zásadně od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o výdělku dosahovaném před poškozením zdraví a po něm, popř. kdy bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dověděl. Žalobkyni byla dnem 5. 9. 1991 přiznána plná invalidita a v té době již věděla o účasti obou žalovaných na škodě vzniklé při dopravní nehodě, subjektivní promlčecí doba tedy žalobkyni začala běžet nejpozději v průběhu posledního čtvrtletí roku 1991. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti má charakter opětujícího se plnění a promlčuje se jako celek, jelikož občanský zákoník nemá obdobné ustanovení jako bylo ustanovení §261 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění účinném po 1. 1. 1989. K promlčení uvedeného nároku žalobkyně ve dvouleté subjektivní promlčecí době došlo tedy bez ohledu na to, od kdy žalobkyně jednotlivé měsíční částky požaduje. Vedlejší účastník tedy vznesl námitku promlčení důvodně, když žalobkyně uplatnila náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě u soudu až dne 28. 3. 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně do výroků I a II dovolání, které považuje za přípustné do výroku II podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a do výroku I podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolatelky „otázka promlčení upravená v občanském zákoníku s porovnáním v zákoníku práce není úplná…Jestliže zákonodárce v §261 odst. 2 zák. práce upravuje nepromlčitelnost nároku zaměstnance na náhradu škody za ztrátu na výdělku, ale jen promlčitelnost jednotlivých plnění, tak zcela jistě nechtěl úpravu zákoníku práce povýšit nad úpravou v obč. zák., když v obč. zákoníku tuto úpravu neuvedl“. Dovolatelka se domnívá, že výklad řadící občana do nižší kategorie než zaměstnance je „bezprávním“.Vyjadřuje přesvědčení, že v tomto případě je v otázce promlčení nároku třeba analogicky aplikovat §261 odst. 2 zák. práce. Podle názoru dovolatelky uplatněná pohledávka není promlčená. Navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadené výroky odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhnul, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že souhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu a ztotožňuje se s vyjádřením vedlejšího účastníka.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. a.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že dovolání proti měnícímu výroku II rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné a dovolání proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu a proti měnícímu výroku o nákladech řízení státu není přípustné.
Podle §445 obč. zák. ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se hradí peněžitým důchodem.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle §106 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
U škody na zdraví se tedy uplatní pouze subjektivní promlčecí doba, čímž dochází k zajištění co nejúčinnější ochrany pro poškozeného na zdraví, a to tím, že se počátek běhu promlčecí doby stanoví až okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody na zdraví dozvěděl a kdy se dozvěděl, kdo za ni odpovídá.
Jestliže se poškozený stane v důsledku škody na zdraví práce neschopným a po skončení pracovní neschopnosti pobírá pouze invalidní důchod, může získat vědomost o rozsahu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti umožňující uplatnění její náhrady žalobou u soudu až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl. Do té doby totiž není jisté, zda a v jaké výši bude poškozenému přiznán invalidní důchod, a tudíž ani v jakém rozsahu došlo ke ztrátě na výdělku, aby nárok na její náhradu mohl uplatnit u soudu (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 1988, sp. zn. 1 Cz 2/88). Nárok vyplývající z §447 obč. zák. se promlčuje jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá měsíčně se opětující plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu. Občanský zákoník - na rozdíl od zákoníku práce (§261 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2006, dále jen „zákoník práce“) - totiž nestanoví mezi nároky, které se nepromlčují, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě. Daná problematika již byla opakovaně dovolacím soudem řešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 36/2007, dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3293/2006) a Nejvyšší soud nemá důvod se od uvedených závěrů odchylovat.
Názor dovolatelky, že je třeba analogicky aplikovat i v občanskoprávních vztazích ustanovení §261 odst. 2 zák. práce, nelze akceptovat. Právní úprava pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v zákoníku práce, vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu (z tohoto důvodu zákoník práce obsahuje rozsáhlá obecná ustanovení, zejména vymezení subjektů pracovněprávních vztahů, způsobilosti k právnímu úkonům, zastoupení, úpravu právních úkonů, včetně jejich neplatnosti, zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uspokojení nároku, lhůty a doby atd.), a právní předpisy proto ani nevymezují vztah mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem a neupravují analogické používání zákoníku práce v občanskoprávních vztazích či občanského zákoníku ve vztazích pracovněprávních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2002). Ani Ústavní soud neshledává protiústavnost v odlišování oblastí občanskoprávní a pracovněprávní regulace ve stávajícím právním řádu, jež je odůvodněno některými specifickými rysy pracovněprávních vztahů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 1996, sp. zn. I. ÚS 27/96, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, č. 59).
Nepřiléhavý je též argument dovolatelky, že v důsledku názoru zaujatého odvolacím soudem by se poškozený nemohl domoci náhrady škody vzniklé po uplynutí promlčecí doby. Dovolatelka zde opomíjí, že promlčecí doba v žádném případě nemůže začít běžet, dokud škoda nevznikla.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v dovoláním napadeném měnícím výroku II. ve věci samé věcně správné, a proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Odvolací soud vyřešil dovolatelkou namítané právní otázky v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, takže současně otázky předložené dovolacímu přezkumu nemají zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., dovolání proti napadenému potvrzujícímu výroku I není tedy přípustné.
Dovoláním rovněž napadený výrok o nákladech řízení, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změněn ve výroku o nákladech řízení státu, podle ustanovení §218 písm. c) za použití ustanovení §243b odst. 5 věty první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným 1) a 2) a vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2010
JUDr. Robert Waltr, v . r.
předseda senátu