ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.665.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 665/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Creditpol a. s., se sídlem v Praze 4, Mašovická 202/8, IČ: 60913851, zastoupené Mgr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 650.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 294/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2007, č. j. 16 Co 248/2007-157, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 16. 5. 2003, č. j. 21 C 294/2000-95, vyslovil, že základ žalobního nároku je opodstatněný (učinil tak poté, co jeho rozsudek ze dne 5. 9. 2001, č. j. 21 C 294/2000-37, jímž zamítl žalobu na zaplacení 650.000,- Kč s příslušenstvím, zastavil řízení ohledně části příslušenství a rozhodl o náhradě nákladů řízení, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2002, č. j. 29 Co 530/2001-51, zrušen ve výroku o zamítnutí žaloby a ve výroku o náhradě nákladů řízení). Shledal v základu důvodným nárok na náhradu škody, která žalobkyni vznikla nesprávným úředním postupem Policie ČR OÚV pro Prahu 4 při vydání osobního motorového vozidla BMW 850i, MPZ D, SPZ M-H 2842, pojišťovně Agrippina Versicherung AG, ačkoliv vůz byl ve vlastnictví žalobkyně. Vyšel ze zjištění, že vozidlo bylo žalobkyni odcizeno začátkem roku 1998 a dne 26. 3. 1998 je M. K. vydal dobrovolně policii, která vůz, aniž o tom vyrozuměla žalobkyni, podle §80 odst. 1 trestního řádu vydala zahraniční pojišťovně s tím, že vozidlo bylo odcizeno již dne 3. 4. 1995 původnímu vlastníku – německé obchodní společnosti. V tom, že orgán činný v trestním řízení náležitě nezjišťoval vlastnické vztahy k vozidlu (neopatřil si tzv. velký technický průkaz ani kompletní dokumentaci k vozidlu od dopravního inspektorátu), shledal soud prvního stupně nesprávný úřední postup podle §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který je v příčinné souvislosti se vznikem škody, spočívající v pozbytí vozidla, jejíž výši je třeba zjistit dalším dokazováním.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2003, č. j. 29 Co 440/2003-116, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež označil za dostatečná, avšak zaujal odlišný právní názor v otázce podmínek odpovědnosti za škodu podle §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Podle odvolacího soudu nebyl prokázán vztah příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, neboť vozidlo bylo z dispozice žalobkyně odňato třetí osobou (pachatelem krádeže), takže mezi postupem vyšetřovatele a vznikem škody není vztah příčiny a následku.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, č. j. 25 Cdo 915/2005-149, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I když přisvědčil odvolacímu soudu, že prvotně způsobil žalobkyni škodu odcizením vozidla pachatel krádeže (zmenšil tím její majetkový stav o hodnotu vozu), poukázal dovolací soud především na to, že škoda, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá vůči státu, je odvozována od toho, že odcizené vozidlo poté, co bylo nalezeno, bylo podle tvrzení žalobkyně chybně vydáno orgány policie jiné osobě namísto toho, aby jí bylo vráceno; u takto vymezeného nároku je mezi vznikem škody spočívající v nevydání (nevrácení) vozidla vlastníku a úkony orgánů činných v trestním řízení bezprostřední vztah příčinné souvislosti, jenž nemůže být vyloučen okolností, která mu časově i věcně předcházela (tj. tím, že vozidlo bylo nejprve odcizeno), tedy okolností, která nemá bezprostřední věcný vztah k počínání orgánu státu ve fázi trestního stíhání, kdy se odcizená věc stala pro trestní řízení nepotřebnou. Dovolací soud uložil odvolacímu soudu, aby se zabýval dalšími podmínkami odpovědnosti státu za vznik tvrzené újmy, přičemž existenci vztahu příčinné souvislosti je namístě zpravidla zkoumat jen tam, kde jsou naplněny další předpoklady odpovědnosti za škodu, mezi nimiž má být dán vztah příčiny a následku. Vytkl odvolacímu soudu, že jednak neodlišil obě formy odpovědnosti státu za škodu (nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup) a nevysvětlil, proč uvažuje o nesprávném úředním postupu za situace, kdy vozidlo bylo vydáno na základě rozhodnutí vydaného v trestním řízení, jednak neřešil, zda žalobkyni v důsledku toho skutečně vznikla škoda.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2007, č. j. 16 Co 248/2007-157, rozsudek soudu prvního stupně znovu změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. S odkazem na závazný právní názor dovolacího soudu vyložil rozdíl mezi oběma formami odpovědnosti státu za škodu tak, že našel-li postup orgánu státu odraz v obsahu vydaného rozhodnutí, nejedná se o případ nesprávného úředního postupu, nýbrž může jít o odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím; za ni stát odpovídá podle §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. tehdy, bylo-li takové rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno, přičemž případným zrušujícím (měnícím) rozhodnutím je soud vázán. Protože v dané věci nebylo rozhodnutí o vydání věci zrušeno, a to ani ke stížnosti žalobkyně, která byla pravomocně zamítnuta, není splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky byl nesprávný úřední postup vyšetřovatele prokázán, neboť bylo zjištěno, že před rozhodnutím o vydání věci nebyly řádně zkoumány vlastnické vztahy k vozu, vyšetřovatel si neopatřil dostatek podkladů z evidence motorových vozidel a nevyrozumíval žalobkyni o prováděných úkonech. Pokud by postupoval správně, nemohl vozidlo vydat zahraniční pojišťovně, nýbrž je měl dát do úschovy. Uvedená pochybení spolu s vydáním vozu neoprávněné osobě představují nesprávný úřední postup, přičemž zrušení rozhodnutí o vydání věci, jak tuto podmínku vyžaduje odvolací soud, by na věci nic nemohlo změnit, protože vůz již byl fakticky vydán do zahraničí, čímž žalobkyni vznikla škoda. Dovolatelka připouští, že rozhodnutí o vydání věci neřeší otázku vlastnictví a nebrání občanskoprávní ochraně vlastníka, nicméně v dané věci nešlo o vydání věci tomu, komu byla odňata, nýbrž o vydání do zahraničí a takovou nezákonnost již nešlo zhojit. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 25. 9. 2007. Dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka vedle vad řízení uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §1 odst. 1 věty první zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace. Podle §1 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit. Podle §4 odst. 1 věty první zákona nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Podle §4 odst. 2 zákona výjimkou z ustanovení odstavce 1 lze uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na jeho právní moc, jestliže toto rozhodnutí bylo na základě opravného prostředku zrušeno nebo změněno.
Podle §18 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v §1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle §18 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.
Podle §80 odst. 1 trestního řádu není-li věci, která byla podle §78 vydána nebo podle §79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že zákon č. 58/1969 Sb. rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci státními a jinými pověřenými orgány. Prvotní podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §1 - 17 zákona (specifickým případem je odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě nebo trestu) je existence rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ a rozhoduje tak o oprávněních a povinnostech individuálních subjektů. Podle ustanovení §4 zákona však je nezbytnou podmínkou odpovědnosti státu, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno či změněno.
Druhá forma objektivní odpovědnosti státu (§18 - 19) se spojuje s nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např. nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Pokud ovšem orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí, a případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle §1 - 17 zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 1/2000, pod č. 5, či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1000, C. H. Beck).
Žalobkyně (jak vyplývá z obsahu spisu) uplatňuje nárok na náhradu škody, která jí vznikla v souvislosti s tím, že jí odcizené vozidlo bylo orgány činnými v trestním řízení vydáno nikoliv jí samotné, nýbrž německé pojišťovně; stalo se tak rozhodnutím o vydání věci podle §80 odst. 1 trestního řádu. Z toho je zřejmé, že vznikla-li majetková újma vydáním vozidla do zahraničí, byl tento následek vyvolán rozhodnutím o vydání věci, a tedy je namístě zkoumat podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Výhrady dovolatelky k postupu vyšetřovatele před vydáním rozhodnutí (podle dovolání se tento postup také negativně v obsahu rozhodnutí projevil), jsou právě takovými výhradami, které směřují proti věcné správnosti předmětného rozhodnutí; protože vytýkaná pochybení vyústila v rozhodnutí, nelze je posuzovat z hlediska neprávnosti úředního postupu, jak odvolací soud správně a v souladu s ustanoveními §18 a §4 zákona vyložil.
Jestliže pak ve sporu o náhradu škody, která měla být způsobena rozhodnutím orgánu státu, odvolací soud dovodil, že podmínkou odpovědnosti státu je zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost, je i tento závěr v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030). Úvahy dovolatelky o tom, že po vydání vozidla již nebylo možno nezákonnosti zabránit, jsou z hlediska odpovědnosti státu za škodu zcela bezpředmětné, neboť podmínku zrušení rozhodnutí pro nezákonnost nelze tím nahradit, a i když v případě pochybností o vlastnickém právu má orgán činný v trestním řízení věc uložit do úschovy, nic to nemění na tom, že odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím vadným právě v tomto ohledu může nastoupit pouze tehdy, je-li nezákonnost rozhodnutí deklarována zrušovacím či měnícím rozhodnutím příslušného orgánu. Konečně lze uzavřít, že rozhodnutí o vydání věci není rozhodnutím řešícím vlastnické vztahy k věci, neboť slouží pouze k tomu, aby věc pro trestní řízení nepotřebná byla vrácena tomu, kdo ji vydal (komu byla odňata), případně osobě, která osvědčí vlastnické právo k ní; ochranu vlastníka proti osobě, která neoprávněně zadržuje jeho věc, zajišťuje vlastnická (reivindikační) žaloba podle §126 odst. 1 obč. zák.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu