ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.950.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 950/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně Viva Casino a. s ., IČ 257 66 333, se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 978/23, zastoupené Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, proti žalované České pojišťovně, a.s. , IČ 452 72 956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o zaplacení 5.583.239,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 51/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2007, č.j. 20 Co 287/2007-250, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala plnění z pojistné smlouvy, kterou dne 31. 5. 2000 uzavřela se žalovanou pojišťovnou, neboť dne 18. 6. 2000 došlo k pojistné události – loupežnému přepadení kasina, při němž byla odcizena hotovost z trezorů.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 2. 2007, č.j. 11 C 51/2005-216, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jednalo se o jeho v pořadí čtvrté rozhodnutí v dané věci. Soud prvního stupně nejprve vydal mezitímní rozsudek ze dne 23. 10. 2001, č.j. 11 C 31/2001-68, který byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 3. 4. 2002, č.j. 13 Co 121/2002-94. V intencích závazného právního názoru obsaženého ve zrušujícím usnesení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2002, č.j. 11 C 31/2001-97, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 11. 6. 2003, č.j. 13 Co 620/2002-125, žalobu zamítl; oba rozsudky byly na základě dovolání zrušeny rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, 33 Odo 1202/2003-145. Věc byla se závazným právním názorem dovolacího soudu vrácena soudu prvního stupně, který rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 13. 9. 2005, č.j. 11 C 51/2005-167; tento rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 2. 2006. č.j. 20 Co 17/2006-198, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závěrem, že základ nároku je v daném případě neoddělitelný od jeho výše, a nebylo tak na místě rozhodovat mezitímním rozsudkem, a že řízení zůstalo po skutkové stránce neúplné.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla 31. 5. 2000 uzavřena pojistná smlouva, dne 18. 6. 2000 došlo k loupežnému přepadení kasina, při němž byla odcizena hotovost z trezoru. V době loupežného přepadení zajišťovala ostrahu kasina pouze jedna osoba, která měla přístup ke klíčům od trezoru, nebylo zajištěno trvalé sledování prostor kasina na monitorech a elektronický zabezpečovací systém nebyl vyveden na pult bezpečnostní služby hotelu M. Vázán závazným právním názorem dovolacího a odvolacího soudu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně má právo na zaplacení pojistného plnění odpovídajícího stupni zabezpečení kasina podle čl. 4.1 doložky K 26, která je nedílnou součástí pojistné smlouvy, neboť nezajistila zabezpečení kasina způsobem, který by odpovídal limitu pojistného plnění 4,5 mil. Kč pro jeden trezor podle bodu 2.3 pojistné smlouvy.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2007, č.j. 20 Co 287/2007-250, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla částečně zamítnuta žaloba a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, změnil jej ohledně náhrady nákladů mezi žalobkyní a státem a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu jsou skutková zjištění soudu prvního stupně dostatečná a jeho právní posouzení věci koresponduje právnímu názoru, jímž byl vázán. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že žalobkyně nezajistila střežení kasina sjednaným způsobem dle bodu 2.3 pojistné smlouvy, jemuž odpovídá limit pojistného plnění ve výši 4,5 mil. Kč pro jeden trezor. Pojistnou smlouvu vyložil odvolací soud tak, že se smluvní strany dohodly (bod 2.3 smlouvy), že doložky K24 a K26 upravující limity plnění a jim odpovídající způsoby zabezpečení jsou součástí této smlouvy. Jestliže žalobkyně nezabezpečila ostrahu kasina způsobem stanoveným pro sjednaný limit pojistného plnění ve výši 4,5 mil. Kč pro jeden trezor, bylo zcela namístě posoudit limit plnění podle toho, jaký způsob zabezpečení byl dodržen. Z obsahu ustanovení bodu 4.1 doložky K26 pak soud prvního stupně správně dovodil, že způsobu zabezpečení kasina v době loupežného přepadení odpovídá limit pojistného plnění ve výši 100.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. S odkazem na ustanovení §788 odst. 2 a 3 obč. zák. ve znění účinném v rozhodné době uvádí, že je třeba rozlišovat mezi pojistnou smlouvou „v užším smyslu“ a pojistnými podmínkami, přičemž pojistná smlouva „v užším smyslu“ může obsahovat odlišnou úpravu, konkretizuje v pojistných podmínkách alternativně vymezenou úpravu pojištění. Doložka K26 je dle dovolatelky doplněním všeobecných smluvních podmínek, má toliko rámcový charakter, proto měl soud v otázkách upravených pojistnou smlouvou odchylně od doložky K26 (úprava limitu pojistného plnění) vycházet pouze z pojistné smlouvy. Dovolatelka poukazuje na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho předchozím rozhodnutí v dané věci, od nějž se odvolací soud odchýlil. Dle názoru Nejvyššího soudu, s nímž se dovolatelka ztotožňuje, byl pojistnou smlouvou sjednán limit pojistného plnění a stanoven odpovídající způsob zabezpečení kasina. Nebylo-li kasino zabezpečeno stanoveným způsobem, mělo být pojistné plnění postupem podle §799 odst. 3 obč. zák. ve znění účinném v rozhodné době poměrně sníženo. Názor odvolacího soudu, že výše pojistného plnění odpovídá skutečnému způsobu zabezpečení podle variant vymezených doložkou K26, dovolatelka považuje za nesprávný. Tento závěr podporuje rovněž skutečnost, že výše pojistného byla odvozena od limitu plnění ve výši 4,5 mil. Kč. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Podle žalované je rozhodnutí odvolacího soudu správné, neboť výkladem pojistné smlouvy nelze dospět k jinému závěru, než že doložka K 26 je její nedílnou součástí. Žalovaná rovněž polemizuje s názorem dovolateky, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu a předchozí rozhodnutí soudu dovolacího jsou ve vzájemném rozporu. Dle žalované se obě rozhodnutí logicky doplňují, respektujíce závazný právní názor obsažený v kasačním rozhodnutí. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř..), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné, směřuje-li proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, v němž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku v této věci proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozsudek zrušil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. však není dána tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 20/1998 pod poř. č 147). V posuzovaném případě byl sice rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu již druhým rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným v dané věci po zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu, avšak důvodem pro zrušení bylo zejména neúplné zjištění skutkového stavu věci. Právní názor odvolacího soudu vyjádřený v jeho zrušujícím usnesení zcela odpovídá závaznému právnímu názoru dovolacího soudu; odvolací soud toliko konkretizoval právní názor dovolacího soudu s ohledem na otázky, které nebyly přímým předmětem dovolacího přezkumu, aniž by však vybočil z jeho mezí.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatelka, uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, napadá způsob výkladu pojistné smlouvy, zejména předkládá k posouzení otázku charakteru a závaznosti doložky K 26 obsahující úpravu limitů pojistného plnění.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, sešit č. 10, pod č. 73, dále např. rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura ročník 2002, sešit č. 3, pod č. 46). Skutková zjištění jsou v dovolacím řízení napadnutelná pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm c) o. s. ř. nezakládá. Jak vyplývá z dikce ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo podle obdobného užití těchto ustanovení podle §238 a §238a o. s. ř.)
Jelikož dovolací námitky zpochybňující skutková zjištění soudů obou stupňů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu