ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1194.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1194/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce statutárního města Brna , městské části Brno – střed , se sídlem Brno, Dominikánská 2, proti žalovanému D. S. , zastoupenému JUDr. Antonínem Horákem, advokátem se sídlem Brno, Vsetínská 10, o zaplacení částky 201.780,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 47 C 154/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2007, č.j. 19 Co 210/2007-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení požadované částky z titulu dlužného nájemného z pronajatých nebytových prostor.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 2. 2007, č.j. 47 C 154/2005-93, výrokem I. připustil změnu žaloby v tam uvedeném znění, výrokem II. zastavil řízení ohledně zde specifikovaných částek s příslušenstvím, výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 190.774,- Kč s příslušenstvím, a výrokem IV. zamítl žalobu co do částky 10.042,- Kč, a co do požadovaného příslušenství nad přiznanou výši; současně rozhodl o nákladech řízení (výrok V.). Vzal především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu č.p. 714 na ulici Lidická, č.or. 69 v B. (dále „předmětný dům“), který spravovala společnost Ager, s.r.o., jež za žalobce uzavřela dne 3. 6. 1997 nájemní smlouvu na dobu neurčitou (dále jen „Smlouva“), v níž byl nájemce označen jako: firma TUSO – PC, LIVE, zastoupená jednatelem D. S. (avšak bez uvedení formy obchodní společnosti a s rodným číslem žalovaného, pod kterým podnikal jako fyzická osoba), že žalovaný sice nebyl ke dni 3. 6. 1997 jednatelem takto označené společnosti, ale Smlouvu podepsal, že předmětem nájmu byly nebytové prostory – sklad a prodejna s opravnou v předmětném domě, specifikované v situačním plánu jako nedílné součásti Smlouvy (dále jen „předmětné nebytové prostory“), že Smlouva obsahovala ujednání, že je možné ji měnit a doplňovat pouze písemnou formou, že dne 20. 2. 2002 uzavřel žalobce a nájemce, označený jako: „Fa TUSO – PC, Lidická 69, 602 00 Brno, IČO 12194115“ Dodatek č. 1 ke Smlouvě (dále jen „Dodatek“), který upravoval splatnost nájemného, že Dodatek byl podepsán M. Š., jenž při podpisu vystupoval jako jednatel společnosti „PC LIVE, s.r.o.“, že M. Š. rovněž podepsal listinu, označenou jako uznání dluhu, ve které „firma TUSO – PC, LIVE, jednatel D. S., IČO 12194115, se sídlem Lidická or.č. 69, Brno“ uznává dluh vůči žalobci ve výši 66.393,- Kč z titulu dlužného nájemného. Rovněž vzal za prokázáno, že žalovaný celkem dvakrát (v letech 1997 a 1999) bezvýsledně žádal Úřad městské části Brno – střed o převedení nájmu k předmětným nebytovým prostorám, a že mu dne 22. 5. 2004 byla doručena výpověď z nájmu předmětných nebytových prostor s 30-ti denní výpovědní lhůtou. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalovaného, že Smlouva je neplatná, neboť je v ní nepřesně označen jako nájemce, a dovodil, že ji musel – vzhledem ke shora uvedeným zjištěním – uzavřít sám za sebe jako fyzická osoba; rovněž tak neshledal důvodnou jeho námitku neplatnosti Smlouvy pro neurčitost vymezení předmětných nebytových prostor, neboť byly blíže specifikovány v její příloze. Dospěl k závěru, že Smlouva obsahuje všechny podstatné náležitosti podle §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), a jelikož pronajímatelem byla obec, došlo rovněž ke splnění podmínky předchozího souhlasu národního výboru (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.). Naproti tomu dovodil, že neplatný je Dodatek, neboť nebyl podepsán žalovaným, ani jeho zmocněncem. Konstatoval, že žalovaný je v řízení pasivně věcně legitimován, neboť jestliže Úřad městské části Brno – střed zamítl jeho opakovanou žádost o „převedení“ nájemního práva k předmětným nebytovým prostorám a nájemní vztah nebyl v té době ukončen, nemohl být v dobré víře, že nájemcem je někdo jiný. Jelikož ke změně nájemce nemohlo dojít ani ústní dohodou nebo konkludentně (s ohledem na ujednání účastníků a §40 odst. 2 obč.zák.), trval jeho nájemní vztah k předmětným nebytovým prostorám od 3. 6. 1997 do 21. 6. 2004. Shledal žalobcem uplatněný nárok důvodným co do částky 190.774,- Kč s příslušenstvím, a v tomto rozsahu žalobě vyhověl.
K odvolání žalobce (směřujícímu proti výroku IV. ohledně nepřiznané částky 7.411,-Kč) a odvolání žalovaného (směřujícímu proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně a proti souvisejícímu nákladovému výroku V.), Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31. 10. 2007, č.j. 19 Co 210/2007-136, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku pod bodem III. tak, že zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 7.780,- Kč s úrokem z prodlení 8,5% ročně od 6. 8. 2001 do zaplacení, dále částku 19.273,- Kč s úrokem z prodlení 8,5% ročně od 6. 11. 2001 do zaplacení a dále částku 13.578,- Kč s úrokem z prodlení 6,5% ročně od 6. 2. 2002 do zaplacení, výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku pod bodem III. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 150.143,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení, a výrokem III. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV. co do částky 7.411,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a shledal jeho rozsudek věcně správným. S přihlédnutím k námitce promlčení vznesené žalovaným však zamítl žalobu co do částky 7.780,- Kč s příslušenstvím, částky 19.273,- Kč s příslušenstvím, a částky 13.578,- Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti výrokům II., III., IV. a V.) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud „rozhodl o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem“. Odvolacímu soudu vytýká, že vadně posoudil obsah Smlouvy, a namítá, že je vzhledem k označení nájemce absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč.zák., neboť „nebyla uzavřena s žádným subjektem“, a vzhledem k tehdy platnému ustanovení §3 zákona č. 116/1990 Sb., nebyl k jejímu uzavření dán ani předchozí souhlas obecního úřadu. Uvádí, že se odvolací soud dopustil pochybení v záměně fyzické osoby (dovolatele) s osobou právnickou, když navzdory doslovnému znění Smlouvy dovodil, že nájemcem se stala fyzická osoba (dovolatel) a dovozuje, že tento závěr je v rozporu s §18 a §7 a násl. obč.zák. K tomu dodává, že ve Smlouvě jako nájemce nevystupoval, neboť by jako fyzická osoba musel být identifikován jménem, příjmením, případně datem narození a tvrdí, že tomu tak v tomto případě nebylo. Vyjadřuje názor, že společnost „FA TUSO – PC.LIVE“ je už podle označení právnickou osobou a nelze ji s ním přímo spojovat, neboť uváděné sídlo firmy nebylo místem jeho podnikání; zákonný podklad nemá ani argumentace, podle níž uvedení IČO fyzické osoby znamená jeho identifikaci namísto právnické osoby. Rovněž namítá, že je vyloučeno „konstruovat či dotvářet platnost Smlouvy s odkazem na konkludentní jednání účastníků, neboť smlouva o nájmu nebytových prostor musí mít podle zákona č. 116/1990 Sb. obligatorně písemnou formu, a z hlediska její platnosti je tedy rozhodující bezvadnost písemné formy. Opakovaně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 21 Cdo 315/2001 a sp.zn. 2 Cdon 386/96 a na to, že se s nimi odvolací soud nevypořádal. Vadu řízení spatřuje ve „vnitřním rozporu rozsudku odvolacího soudu“, který rozdílně hodnotil Smlouvu a dohodu o uznání dluhu, když na jedné straně dospěl k závěru, že uznání dluhu nebylo žalovaným platně učiněno, a na straně druhé ponechal bez povšimnutí nijak nezdůvodněné hodnocení údajné platnosti Smlouvy; napadený rozsudek je tak v rozporu s §157 odst. 2 o.s.ř. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V podání ze dne 15. 9. 2009 (doručeném Nejvyššímu soudu osobně téhož dne) žalovaný požádal, aby dovolací soud přihlédl k připojené upomínce žalobce ze dne 25. 8. 2009, případně aby si vyžádal od žalobce upomínku adresovanou „právnické osobě FA TUSOC-PC.LIVE“, dokládající, že samotný žalobce rozlišuje mezi postavením žalovaného jako fyzické osoby a postavením nájemce, kterým byla nebo měla být právnická osoba.
Žalobce (prostřednictvím advokáta) v dovolacím vyjádření obsáhle vyvracel námitky žalovaného, ztotožnil se s napadeným rozhodnutím a namítl, že není přípustné; navrhl, aby bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. října 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé ve výroku II. a ve výroku III.
Odvolací soud ve výroku III. potvrdil (k odvolání žalobce) zamítavý rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním, tj. co do částky 7.411,- Kč. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura 3/1998). Dovolací soud proto nemohl z podnětu dovolání žalovaného přezkoumávat výrok III. napadeného rozhodnutí, neboť v jeho poměrech nenastala změna odstranitelná jeho zrušením.
Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu jde o rozsudek, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; proto nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být v tomto rozsahu přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Vzhledem k řečenému nemůže být z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. významná námitka žalovaného, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř., neboť dovolatel jejím prostřednictvím výslovně uplatňuje nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.; obsahově pak jde rovněž o námitku směřující proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, resp. proti nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.) – viz dále.
Dovolatel neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu o platnosti Smlouvy. Tvrdí především, že byla uzavřena „neexistujícím subjektem“, resp. že ji neuzavíral on jako fyzická osoba na straně nájemce. I když argumentuje nesprávným právním posouzením, z obsahu dovolacích námitek se podává, že jsou založeny na kritice skutkových zjištění, resp. skutkových závěrů, na nichž odvolací soud svůj právní závěr založil. Otázka, kdo právní úkon (v dané věci Smlouvu) učinil (uzavřel), je totiž otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením věci je až taková činnost soudu, při níž aplikuje právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva o povinnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002 , a usnesení ze dne 7. 10. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1881/2003). Zpochybňuje-li tedy dovolatel nejprve správnost skutkového závěru, že právě on uzavřel Smlouvu, a až v závislosti na tom správnost právního závěru odvolacího soudu o platnosti Smlouvy, napadá především správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Pokud dovolatel odkazuje na jím označená rozhodnutí Nejvyšší soudu, je třeba uvést, že jak z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, sp.zn. 2 Cdo 386/96, tak i z jeho rozsudku ze dne 22. 1. 2002, sp.zn. 21 Cdo 315/2002, uveřejněného pod č. 55 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2002, vyplývá, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, lze-li ji odstranit za pomoci výkladu právního úkonu (§35 odst. 2 obč.zák.).
Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o platnosti Smlouvy rovněž námitkou, že k jejímu uzavření nebyl dán předchozí souhlas obecního úřadu (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.). Ani tuto otázku však nelze shledat zásadně právně významnou, neboť soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp.zn. 28 Cdo 3233/2006) s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 3. 2004, sp.zn. IV. ÚS 290/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 34, svazek 32, dovodila, že podmínka souhlasu národního výboru (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.) byla splněna již tím, že pronajímatelem byla obec.
Protože přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí IV. a V. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl, aniž by přihlížel k podání žalovaného, doručenému dovolacímu soudu po uplynutí dovolací lhůty (srov. §241a odst. 4 o.s.ř., §241b odst. 3 věta první, §242 odst. 4 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 2.060,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. února 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu