ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1480.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1480/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. J. J. , zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, proti žalovanému M. H. , zastoupenému JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Palackého 359, o určení obvyklého nájemného, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 311/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. března 2008, č. j. 23 Co 303/2007-198, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. března 2008, č. j. 23 Co 303/2007-198, ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně povinnosti žalovaného platit žalobci nájemné z bytu ve výši 4.500,- Kč měsíčně za dobu od 6. srpna 2003 do 31. srpna 2004, v nákladovém výroku III., a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. února 2007, č. j. 7 C 311/2006-130, ve výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 46.220,- Kč, a v nákladovém výroku II., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce se změněnou (resp. o částku 68.400,- Kč rozšířenou) žalobou domáhal, aby mu původní žalovaný M. H. (dále jen „původní žalovaný“) zaplatil celkem částku 129.600,- Kč jako rozdíl mezi tím, co na nájemném z bytu (z „bytu č. 20/1387, který se nachází v III. podlaží domu č. p. 1387 v S. ul. v P.“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) zaplatil za dobu od 1. dubna 2003 do 31. srpna 2004 (částka 61.200,- Kč) a za dobu od 1. září 2004 do 31. března 2006 (částka 68.400,- Kč) a co by za uvedená období zaplatil při obvyklém nájemném v částce 4.500,- Kč (stanoveným v této věci znaleckým posudkem).
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) usnesením vyhlášeným při jednání dne 30. ledna 2007 uvedenou změnu (rozšíření) žaloby připustil a poté rozsudkem ze dne 9. února 2007, č. j. 7 C 311/2006-130, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 13. března 2007, č. j. 7 C 311/2006-142, změněnou žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
Po rozhodnutí soudu prvního stupně (v průběhu odvolacího řízení) původní žalovaný zemřel. S ohledem na výsledek dědického řízení Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) usnesením ze dne 20. prosince 2007, č. j. 23 Co 303/2007-174, rozhodl (s odkazem na ustanovení §107 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“), že na místo původního žalovaného bude v řízení pokračováno s M. H.
Žalobce při odvolacím jednání dne 6. března 2008 žalobu opět „změnil“, a to tak, že se napříště domáhal určení povinnosti žalovaného platit mu na nájemném z předmětného bytu částku 4.500,- Kč měsíčně od 1. dubna 2003 do 31. března 2006, vždy do patnáctého dne v měsíci.
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 11. března 2008, č. j. 23 Co 303/2007-198, výrokem I. „změnu“ žaloby připustil, výrokem II. „změněnou“ žalobu zamítl a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) hradí žalobci (pronajímateli bytu) tzv. regulované nájemné z předmětného bytu v částce 900,- Kč měsíčně. Poté podrobně zrekapituloval dosavadní judikaturu Ústavního soudu České republiky ve věcech týkajících se stanovení (zvýšení) nájemného z bytu soudem a – shodně se soudem prvního stupně – především dovodil, že z důvodů absence konkrétní právní úpravy musí obecné soudy rozhodovat o zvyšování nájemného z bytu. Následně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/06 (správně sp. zn. I. ÚS 489/05), v němž Ústavní soud akceptoval názory vyjádřené zejména ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a v němž dále dovodil, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Jde-li o rozhodnutí tohoto typu, nelze se podle názoru odvolacího soudu domáhat rozdílu mezi obvyklým a tzv. regulovaným nájemným za dobu minulou. Navíc má-li soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo, nelze podle odvolacího soudu „odhlédnout ani od toho, že by takovým postupem měla být nahrazována zákonodárná činnost státu a mělo by tak dojít k dotvoření chybějící pozitivní právní úpravy“. S odkazem na tento názor pak dovodil, že „v případě vydání konstitutivního rozhodnutí se zpětnými účinky by byla … založena pravá zpětná účinnost (retroaktivita)“ , která v našem právním řádu nepřipadá v úvahu. Uzavřel, že má-li být rozhodnuto o zvýšení nájemného konstitutivním rozhodnutím soudu, může takové rozhodnutí zakládat účinky nejdříve od data jeho vyhlášení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm především uvedl, že „má-li být rozhodnutími obecných soudů dotvářeno chybějící právo (jako v tomto případě za sledované období) s tím, že takovéto rozhodnutí je pak třeba považovat za zákon v materiálním slova smyslu, nelze přijmout závěr, že tak lze činit pouze od data vyhlášení rozhodnutí“ . Podle jeho názoru „je tak třeba činit za celé období, co příslušná právní úprava absentuje (resp. není účinná)“ . Uvedl, že při akceptování závěru, že chybějící právo je možno dotvářet teprve od data vydání příslušného soudního rozhodnutí, si lze navíc snadno představit situaci, že ta strana sporu, která má zájem na co nejzazším stanovení tohoto okamžiku, bude soudní řízení záměrně protahovat a prodlužovat. V naznačených souvislostech poukázal na právní názory vyjádřené v nálezech Ústavního soudu České republiky z 8. února 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, z 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05, ze 17. dubna 2007, sp. zn. I. ÚS 123/06, ze 17. května 2007, sp. zn. I. ÚS 391/05, a v neposlední řadě též na zrušující nález Ústavního soudu České republiky z 16. května 2006, sp. zn. IV. ÚS 111/06, jenž byl vydán v dané věci před změnou žaloby připuštěnou soudem prvního stupně při jednání dne 30. ledna 2007. Rovněž připomněl, že nálezy Ústavního soudu České republiky jsou ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazné pro všechny orgány a osoby, a tedy nepochybně i pro soudy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě i soudu prvního stupně) a věc mu (resp. soudu prvního stupně) vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. března 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Žalobce – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – dovoláním napadl pouze výrok II. napadeného rozsudku, jímž odvolací soud zamítl „změněnou“ žalobu.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho zamítavému výroku II.) je upravena v ustanoveních §237 o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle §219 o.s.ř. nebo podle §220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že pokud by odvolací soud v projednávané věci vyhověl „změněné“ žalobě na určení (stanovení) povinnosti žalovaného platit nájemné z předmětného bytu v žalované částce a za tam uvedené období, šlo by nepochybně o konstitutivní rozhodnutí, tj. rozhodnutí, které by zasahovalo do hmotněprávní sféry účastníků právního vztahu nájmu bytu tak, že by měnilo jejich subjektivní práva a povinnosti. Navíc u takového rozhodnutí by připadal v úvahu jeho výkon, pokud by žalovaný povinnost jím stanovenou dobrovolně neplnil. Především z těchto důvodů zastává dovolací soud názor, že v daném případě (ani po „změně“ žaloby – viz posléze uvedený výklad) nejde o žalobu na určení ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř., u níž je třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení; jde o žalobu na plnění podle §80 písm. b/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 3255/2007).
V projednávaném případě žalobce při odvolacím jednání dne 6. března 2008 uvedl, že žalobu „mění“ a nadále se domáhá určení povinnosti žalovaného platit nájemné z předmětného bytu v částce 4.500,- Kč od 1. dubna 2003 do 31. března 2006, a to nejpozději vždy do patnáctého dne v měsíci. Odvolací soud v napadeném rozsudku (v jeho výroku I.) uvedenou „změnu“ žaloby připustil. Dovolací soud však zastává názor, že žalobce tím ve skutečnosti pouze upravil jinak obsahově shodný petit žalobního návrhu. Při nedotčeném vylíčení skutkového děje se totiž domáhal stále téhož, a sice plnění spočívajícího v rozdílu mezi tím, co mu žalovaný (resp. původní žalovaný) na nájemném z bytu zaplatil za dobu od 1. dubna do 31. března 2006 a co by za uvedenou dobu zaplatil při obvyklém nájemném v částce 4.500,- Kč. Proto v dané věci nešlo o změnu žaloby (§95 o.s.ř.); šlo stále o žalobu na plnění podle §80 písm. b/ o.s.ř. (a nikoli o žalobu na určení ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. – viz výklad shora), o čemž svědčí mimo jiné i to, že odvolací soud se ve smyslu posléze zmíněného ustanovení výslovně nezabýval otázkou naléhavého právního zájmu na určení.
Z toho rovněž vyplývá, že v zamítavém výroku II. odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků řízení jinak než soud prvního stupně (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); ostatně i z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že se plně ztotožnil s právním závěrem, který ve vztahu k charakteru konstitutivního rozhodnutí přijal soud prvního stupně v rozsudku ze dne 9. února 2007, č. j. 7 C 311/2006-130, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 13. března 2007, č. j. 7 C 311/2006-142. Proto nelze než dovodit, že odvolací soud ve skutečnosti zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení se zamítavým doplňujícím rozsudkem), a to bez ohledu na připuštěnou „změnu“ žaloby, potvrdil. Z hlediska přípustnosti dovolání je přitom nerozhodné, že ve svém rozsudku formuloval povinnost žalovaného tak, aby odpovídala „změněné“ žalobě; rozhodující je, že práva a povinnosti účastníků nevymezil jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Oba soudy tedy rozhodovaly o totožném nároku, a to na shodném skutkovém základě. Z těchto důvodů nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí, a tudíž ani o přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu.
Za této situace se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Napadený výrok II. rozsudku odvolacího soudu je založen na právním názoru, že má-li být rozhodnuto o zvýšení nájemného konstitutivním rozhodnutím soudu, může takové rozhodnutí zakládat účinky nejdříve od data jeho vyhlášení. Dovolatel – prostřednictvím dovolacích námitek podřaditelných dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – správnost uvedeného právního názoru zpochybnil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky účinků konstitutivního rozhodnutí o zvýšení nájemného, neboť uvedenou otázku soudy zčásti vyřešily v rozporu s již ustálenou judikaturou. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Již ustálená soudní praxe dovodila, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, a z 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud – s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06 – dovodil, že „tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1.1.2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“. Zbývá dodat, že usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb. Navíc plénum Ústavního soudu České republiky přijalo pod sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 dne 28. dubna 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného (uveřejněno pod č. 136/2009 Sb.). V citovaném stanovisku se plénum Ústavního soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. září 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008, z 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 1819/2009, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5408/2008).
Vzhledem k citované judikatuře Ústavního soudu České republiky a právním názorům obsaženým ve shora uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky, vycházejícím ze zmíněné judikatury, neobstojí právní názor, že má-li být rozhodnuto o zvýšení nájemného konstitutivním rozhodnutím soudu, může takové rozhodnutí zakládat účinky nejdříve od data jeho vyhlášení; naopak obecný soud je – vzhledem k již ustálenému právnímu názoru – oprávněn (konstitutivním rozhodnutím /pro futuro/) zvýšit (stanovit) nájemné z bytu za období od podání žaloby (do 31. prosince 2006).
Napadený výrok II. rozsudku odvolacího soudu však přes to – vzhledem k posléze uvedeným okolnostem daného případu – zčásti obstojí.
V souzené věci uplatnil žalobce žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 6. srpna 2003 mimo jiné nárok, aby mu původní žalovaný platil nájemné z bytu v částce 4.500,- Kč od 1. dubna 2003. Změněnou žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 7. září 2004 pak uplatil nárok na zaplacení částky 61.200,- Kč jako rozdílu mezi tím, co žalovaný zaplatil na nájemném z bytu za dobu od 1. dubna 2003 do 31. srpna 2004 a co by za uvedené období zaplatil při obvyklém nájemném v částce 4.500,- Kč. Žalobu tedy ve skutečnosti omezil na dobu (od 1. dubna 2003) do 31. srpna 2004. Změna (omezení) žaloby byla připuštěna usnesením soudu prvního stupně vyhlášeným při jednání dne 29. září 2004. Nárok na zaplacení částky 68.400,- Kč vypočtený jako tentýž rozdíl – avšak za dobu od 1. září 2004 do 31. března 2006 – žalobce poprvé uplatnil do protokolu o jednání dne 30. ledna 2007 (viz č. l. 123 – 124 spisu), přičemž tohoto dne byla také změna (rozšíření) žaloby usnesením soudu prvního stupně připuštěna. Pro úplnost zbývá dodat, že u odvolacího jednání dne 6. března 2008 „změnil“ žalobu tak, že nadále se domáhal určení, aby mu žalovaný platil nájemné z předmětného bytu v částce 4.500,- Kč měsíčně od 1. dubna 2003 do 31. března 2006.
Z řečeného především vyplývá, že požadavek žalobce na zaplacení rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným a tzv. obvyklým nájemným za dobu od 1. dubna 2003 do 5. srpna 2003 směřuje do doby před podáním žaloby a nelze mu – vzhledem k ustálené judikatuře – vyhovět.
Je-li soud oprávněn (a povinen) rozhodovat o zvýšení nájemného z bytu za období od podání žaloby do 31. prosince 2006 (viz výklad shora), musí – logicky vzato – podání žaloby na zvýšení nájemného předcházet datu 31. prosince 2006. Nárok na zaplacení obvyklého nájemného z předmětného bytu za období od 1. září 2004 do 31. března 2006 (po odečtení částek uhrazených v tomto období žalovaným) však byl u soudu prvního stupně uplatněn – formou změny (rozšíření) žaloby – nikoli před 31. prosincem 2006, nýbrž až dne 30. ledna 2007, tj. navíc až v době, kdy již – jak bylo řečeno shora – jednostranné zvyšování nájemného upravovalo a připouštělo ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. a jeho zvyšování konstitutivním rozhodnutím soudu už proto nepřicházelo v úvahu. Napadený výrok II. rozsudku odvolacího soudu je tak postižen věcnou nesprávností toliko v části, v níž byla zamítnuta žaloba ohledně povinnosti žalovaného platit žalobci nájemné za užívání předmětného bytu ve výši 4.500,- Kč měsíčně za dobu od 6. srpna 2003 (od podání žaloby) do 31. srpna 2004. V tomto rozsahu totiž jde o nárok uplatněný žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 6. srpna 2003, přičemž změněnou žalobou ze dne 7. září 2004 byl takto uplatněný nárok pouze omezen na dobu do 31. srpna 2004. Proto za toto období byl vytvořen prostor pro případné zvýšení nájemného z bytu soudem.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně povinnosti žalovaného platit žalobci nájemné z předmětného bytu ve výši 4.500,- Kč měsíčně za dobu od 6. srpna 2003 do 31. srpna 2004, a v souvisejícím nákladovém výroku III. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Protože dovolateli se prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně povinnosti žalovaného platit nájemné z bytu ve výši 4.500,- Kč měsíčně za období od 1. dubna 2003 do 5. srpna 2003 a od 1. září 2004 do 31. března 2006, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání v tomto ohledu zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu